01 O pasáku Jirkovi

     Jeden bohatý sedlák měl stádo ovcí, které mu vypásal pasáček Jirka, sirotek, jemuž dávno rodiče umřeli.
     Mladý pasáček pásl a byl spokojen. Nejmilejší jeho zábavou byla píšťalka, kterou si sám vyrobil z vrbové větve. Pískal na ni celé dni a brzy se naučil překrásně pískati, že se lidé zastavovali a divili se, odkud ta Jirkova dovednost. Ale Jirkovi vše připadalo docela přirozené. Naslouchal ptákům, jarnímu vánku a zkoušel pod1e nich vylouditi  ze své píšťalky podobné zvuky a tóny. Brzy se tomu naučil tak, že mu nebylo rovno.
     Jednou, když se již chystal hnáti stádo domů, kde se vzala, tu se vzala, stanula před ním krásná panna v zelených, jako z mlh utkaných šatech, s věncem lesního kvítí v bohatých, rusých kadeřích.
     „Kam pospícháš, Jirko?“ zeptala se stříbrným hlasem.
     „Domů, krásná panno, odvětil Jirka, zíraje s údivem do jejích krásných očí.
     „To je škoda,“ posteskla si dívka.
     „Proč?“ vyhrkl Jirka, kterému se v těle srdce rozbušilo.
     „Chtěla jsem, abys nám do tance zapískal,“ pravila krásná panna smutně.
     „To je snadná pomoc. Počkej zde, zaženu ovce domů a až je poklidím, vrátím se a zahraji vám, pokud budeš chtít!“ nabídl se Jirka.
     „Ty bys chtěl?“ usmála se panna.
     „Ano. Přijdu k vůli tobě!“ rozhodl se Jirka.
     „Počkám  tedy zde na tebe," usmála se dívka a usedla na pařez.
     Pasáček sehnal ovce a hnal domů. Sotva je doma opatřil, chvátal  do lesa. Panna dosud seděla tam, kde ji opustil.
     „Tu jsem, jak jsem slíbil,“ ozval se Jirka, když stanul před ní.
     „Věděla jsem, že slovu dostojíš," ozvala se panna a doložila: „Pojď za mnou, zavedu tě k sestrám, které se již tolik těší na tanec při tvé muzice.“
     Jirka se dal bez odporu za ní. Na nebi se zatím rozlétlo tisíce třepotavých hvězd se stříbrným měsícem. Pasáček se nebál. Statečně kráčel za krásnou dívkou do hloubi lesa. Nešli však daleko. Na mýtině se zastavili.
     „Jsme na místě, milý Jirko,“ pravi1a dívka a zatleskala. A tu bosonohé, krásné dívky vyběhly z lesních stínů. Bohaté proudy, zlatých a černých vlasů vlály jim okolo hlav. Ladná těla byla zahalena v mlžné závoje měňavých barev. Byly to lesní víly. Mlčky se vzaly za ruce a tvoříce kola, chystaly se v rej.
     „Hrej, Jirko, hrej!“ ozvala  se víla, která pasáčka přivedla.
     Překvapený Jirka se probudil z údivu, nadul tváře a spustil na píšťalku pěknou skočnou. Hrál, jak nejlépe dovedl.
     Panny s výskotem se zatočily a tančily. Jako motýli se vznášely víly nad zemí, ladnými poskoky sotva se jí dotýkajíce. Měsíc ozařoval mýtinu a bezděčně ukazoval mladému muzikantu všechnu nádheru jejich vábného reje. A Jirka hrál jako nikdy předtím a vymýšlel si nové a nové melodie. Brzy byly veselé, brzy smutné, a víly pod1e nich tančily .
     Pozdě k ránu poděkovaly víly pasáčkovi Jirkovi a ten se vrátil domů.
     Od těch dob každé noci jim vyhrával k tanci. Tak jim hrál po celé léto. Teprve když podzim vjel do krajiny a těžké mlhy ověšovaly kraj, hrál naposledy. Když dohrál, seběhly se k němu víly a ta, co ho přivedla, pravila: „Milý Jirko, dnes jsi hrál naposledy a proto rci jako žádáš odměnu!“
     Jirka se zadíval v její krásné oči a smuten odvětil: „Co jsem dělal  , dělal jsem rád; to nestojí za odměnu. Mám radost, že jsem vás pobavil.“
     Víly se zasmály a ta, co s ním mluvila, pokračovala: „Dobrá. Nechceš ničeho, tedy ti dáme samy své moci. Tvoje píšťalka, která nám k tanci vyhrávala, dostane čarovnou moc. Její písně budou plny čarokrásného kouzla, kterému každý podlehne, jakmile je uslyší. Tobě přinese štěstí.“
     Nato se dotkly vrbové píšťalky, a než se Jirka vzpamatoval - zmizely. Udiveně rozh1ížel se kolem sebe, ale nikoho nezahlédl. Pohlédl na vrbovou píšťalku, ale ta se nezměnila.
     „Udělaly si z tebe dobrý den,“ pomyslil si v duchu, ale nezlobil se na ně.
     Spokojen, ale smuten se vrátil domů.
     Brzy potom napadl sníh. Pastva přestala.
     Když přišlo jaro do kraje, Jirka zase hnal na pastvu, ale nic už ho tam netěšilo. Cosi mu nestále našeptávalo, aby zkusil hledati ve světě štěstí.
     I požádal sedláka, aby ho propustil ze služby. Ten ho nezdržoval a Jirka se vydal do světa.
     Dlouho šel, aniž někoho potkal. Posléze přišel do hlubokého lesa. Jirkovi bylo smutno. I vyňal z torby píšťalku a pískal si, aby mu bylo veseleji. Sotva však se její hlas rozlehl lesem, zešeřelý les ožil. Tiše se rozšuměl a šumotem Jirku doprovázel.
     Vtom, kde se vzal, tu se vzal, vynořil se před ním malý, hubený mužíček s červenou kápí na hlavě a za ním druhý. Po1ekaný Jirka přestal pískati a zastavil se.
     „Nu, proč jsi přestal?“ zeptal se první mužíček.
     „Když jste se tak znenadání přede mnou objevili, po1ekali jste mne,“ dobrosrdečně povídal Jirka.
     „Neboj se nás, neublížíme ti, zalíbila se nám tvoje hra a přivábeni jí, jsme tě polekali,“ odvětil druhý.
     „Kam jdeš? Co tu hledáš?“ ozval se opět první.
     „Jdu do světa a teď hledám nocleh,“ spustil pasáček beze strachu.
     „Pojď k nám, u nás se vyspíš, najíš a naši druhové tě jistě rádi poslechnou,“ zval druhý. 
     „A to rád, přátelé, rád. Veďte mne, jdu s vámi,“ svolil Jirka.
     Oba skřítkové odbočili z cesty do úzkého úvozu, který vedl ke skále. Když došli, sama se otevřela a Jirka s oběma průvodci zmizel v jejím nitru. Za malou chvíli se octl uprostřed klenuté místnosti, po jejíž straně stálo
několik malých postý1ek. Nedaleko nich stál stolek, na němž už byla přichystána večeře. Sotva Jirka se skřítky vkročil, seběhlo se kolem nich plno skřítků.
     „Koho to k nám vedete?“ ptali se skoro současně.
     „Uvidíte!“ usmál se mužíček s červenou kápí.
     Nato kázal Jirkovi, aby se posadil a všichni večeřeli. Když se najedli, Jirka jim zahrál. Skřítkové zbožně naslouchali a pochvalovali jeho umění. Ale než se kdo nadál, přiběhly k nim z lesních stínů lesní ženky a vyvábily
skřítky ven na palouk, aby si s nimi při měsíčku zatančily. Jirka musil také. Hrál jim skoro do svítání. Teprve když na východě svítalo, rozloučily se lesní ženky se skřítky a zmizely. Také skřítkové byli ospalí a unavení. Rozloučili se s Jirkou a pospíchali do skal, aby vyspali. Ten skřítek s červenou kápí zůstal, aby vyprovodil Jirku z lesa. Když ho dovedl na cestu, rozloučil se s ním, řka: „Milý Jirko, abys neřekl, žes hrál zadarmo, dám ti na památku tento nožík. Možná, že se ti na tvé pouti hodí. Poručíš-li mu, aby řezal, rozřeže vše, co budeš chtít. Teprve na tvůj rozkaz přestane.“
     Nato vložil užaslému Jirkovi do dlaně nůž a než se mládenec vzpamatoval, byl ten tam.
     Jirka strčil nůž do kapsy a vykročil opět do světa. Šel dlouho přes hory a doly, aniž potkal živé duše. Teprve třetího dne k večeru, když kráčel podle rybníka, ozvalo se za ním: hup! hup! hup! Jirka nebyl bázlivcem, ale tohle ho přece polekalo. Otočil se a div nevykřikl úžasem. Za ním se hemžila světýlka. Kam se ohléd1, všude jich bylo jako naseto. Chtěl utéci, ale nevěděl kam. V tom se rozčeřila hladina rybníka, z vody vykoukl vodník a vykřikl: „Díky vám, věrné pomocnice, že jste chytily toho člověka!“
     Světýlka radostně zazářila.
     Pod Jirkou se chvěla kolena. Čekal, že nadchází poslední jeho hodina. Nemohl se hnouti, nohy jako by měl zaraženy do země. Než se nadál, vodník byl u něho.
     „Jak se jmenuješ?“ začal a vykulil na Jirku své veliké, zelené oči.
     Pasáček se s odporem na něho podíval. Vodník mu připadal jako veliká žába. Ale přece mu odvětil: „Jirka, pasák.“
     „Kam jdeš a co umíš?“ vyzvídal vodník dále.
     „Jdu do světa na zkušenou a umím pískati na píšťalku,“ odvětil mládenec.
     „Dobrá! Zkusíme to ještě s tebou. Měli jsme tu už několik potulných šumařů, ale ani jeden nám nezahrál podle chuti a proto jsme si tu každého nechali. Tam pod vodou mám v hrníčkách jejich muzikantské dušičky. Nuže, dobrá, zahrej nám i ty, ale věz, že nebude-li se nám tvoje muzika líbiti, čeká tě osud předchůdců,“ zaskuhral vodník.
     Jirka neodpověděl. Usedl na starou vrbu, skloněnou nad rybníkem a začal pískati na píšťalku. Sotva se ozvaly první tóny, světýlka se zakroutila a vodník úžasem otevřel svou širokou hubu. Oh, takové hudby ještě nikdy neslyšel! V zápětí se rozčeřila voda a z rybníka vylezla na břeh vodníkova žena, pochvalujíc si, jaká to krásná muzika. Ale Jirka toho nedbal. Hrál tak, aby si život vyhrál. A tu vodník popadl ženu a dal se s ní na hrázi do tance. Také světýlka poskakovala podle noty. Zanedlouho vylezly z vody žáby a hlasitě kuňkajíce, daly se do tancovačky. Jirka jakživ neviděl takového tance. Vodník skákal s vodníkovou jako starý kozel a žáby se nadýmaly jako měchuřice. Zatím se nad lesem vyhoupl měsíc a ubohý pasáček s hrůzou pozoroval, že nové a nové zástupy světýlek se scházejí k tanci. Měl strach, jak to s ním dopadne. Sotva ve hře polevil, už byl u něho vodník a poroučel: „Hrej! Hrej! Přidej!“
     Jirka hrál celou noc. K ránu světýlka zase tak tiše zmizela, jak přišla. U rybníka zůstal unavený Jirka a vodník utrmácený od tance.
     „Dobře jsi hrál, hochu, pěkně jsi nás pobavil,“ ozval se vodník a pokračoval: „Abys věděl, že to nebylo zadarmo, dávám ti za hru tuto malou sklenku. Kdykoliv jí poručíš, poteče z ní voda, a opět na tvůj rozkaz přestane.“
     Potom vtiskl Jirkovi do ruky malou, sotva jako ořech velikou sklenku a hup! zmizel v rybníku.
     Jirka slezl s vrby, dal sklenku do kapsy a pospíchal z hrůzného toho místa. Ale daleko nedošel. Brzy ho přemohla únava, klesl do mechu a spal jako zabitý. Když se spánkem posilnil, pustil se dále do světa.
     Šel opět dlouho, aniž někoho potkal, až došel do cizího města. Byl hladov a proto se zastavil v první hospodě, aby si hrou něco vyhrál a obživil se. Ale sotva vkročil do hospodské světnice, chopili se ho královští žoldnéři, a než se milý Jirka vzpamatoval, byl odveden ke králi na hrad. Marně se ptal, co udělal. Žoldnéři mlčeli, jako by byli němí. A1e brzy se dověděl, co se od něho žádá. Sotva se octli na hradě, zavedli nechápajícího Jirku ke králi a mlčky se vzdálili. Jirka s králem osaměl a ten začal: „Milý mládenče! Divíš se, proč jsem tě sem kázal přivésti jako zločince. Ale nelekej se! Činím tak z rozkazu své rozmarné dcery, která hledá ženicha. Usmyslila si, bláhová,  že ten bude jejím manželem, kdo vykoná tři přání, která mu Rozmara poručí. Proto dostali žoldnéři rozkaz, přivésti do hradu každého cizince. Proto přivedli i tebe. Nyní víš, co tě čeká a proto se pokus o své štěstí!“.
     „A nevykonám-li, čeho princezna žádá, co se stane se mnou?“ ptal se Jirka.
     „Budeš ze země vykázán!“ odvětil král a poručil Jirkovi, aby šel s ním k princezně Rozmaře.
     Prošli několik komnat, až stanuli v komnatě, potažené rudým aksamitem. Tam již bylo shromážděno panstvo, aby bylo přítomno novému vítězství princezny Rozmary. Když Jirka s králem vstoupil, lehký úsměv přelétl tváře
přítomných. Jirka se jim zdál prosťáčkem.
     V zápětí rozhrnul se proti nim závěs drahocenného gobelinu a do komnaty vstoupila princezna Rozmara. Když spatřila Jirku, usmála se pohrdlivě a pravila nadutě: „To že by byl manžel pro princeznu Rozmaru?
Fííí! takový pocestný vandrovníček! Bylo tu již mnoho jiných chlapíků a nevykonali, oč jsem je žádala. Ty jistě nezvítězíš nade mnou!“
     „Netoužil jsem po tom! Činím tak z přinucení!“ ozval se Jirka a směle pohlédl princezně do očí.
     Přítomní se přestali usmívati, neboť nečekali takové odpovědi od chudého chasníka. Také princezna se zamračila a pravila: „Pyšný bys byl, jak se na krále sluší, ale dosud jsi nezvítězil! Věz tedy, čeho od tebe žádám! Před mou komnatou stojí hustý strom. Ten chci, abys ořezal,  ale tak, aby ses ho rukou nedotkl. Do zítřejšího poledne musíš úkol vykonati! Učiníš-li tak, chci býti tvou ženou a půl království ti věnem dát!“
     Jirka zesmutněl. Kde by mohl takovou nemožnost vykonati! Ale v zápětí se usmál, vzpomněl si na skřítkův dar – nožík. Proto pravil zvesela: „Princezno, prohrála jsi! Ten úkol vykonám hned a ani nemusíš čekati do
zítřka!“
     Přítomní užasli. Takového chlapíka tu ještě neviděli. Jediná princezna zůstala klidna.
     „Nuže, splň, co slibuješ!“ pravila a ukázala Jirkovi hustý strom, který měl ořezati.
     Jirka vyhlédl oknem, vyňal z kapsy nožík a hodiv jej na. hustý strom, poručil: „Řež!“
     Nikdo z přítomných nože nezahlédl a proto se hrnuli o překot k oknům, aby se podívali, zdali Jirku ten neznámý poslechne. Ale v zápětí se ozývaly komnatou výkřiky překvapení. Z hustého stromu opadaly větve jedna za druhou a když zbledlá princezna vyhlédla z okna, půl stromu bylo již ořezáno, a než se kdo nadál, byl celý ořezán, že jen peň zůstal. Teprve potom Jirka poručil nožíku, aby přestal řezati.
     „Nuže zvítězil jsem!“ ozval se Jirka a sebevědomě se rozhlédl.
     Ale princezna nechtěla připustiti, aby takový ubohý vandrovníček nad ní zvítězil a proto pravila: „Zítra ti dám nový úkol a zvítězíš-li, chci býti tvou  ženou a půl království ti věnem dát.“
     „Dobrá, počkám do zítřka," odvětil Jirka a vyšel z komnaty na dvůr, zaměřil ke stromu. Tam našel nožík a schoval jej. Ale již tu byli sluhové, zavedli ho do vykázané komnaty, dali mu jídla a pití, co hrdlo ráčilo a odešli. Jirka usedl, a protože byl po cestě hladov a žízniv, s chutí se pustil do hodů. Když se najedl, ulehl na lože a usnul.
     Druhého dne zavedli ho opět do aksamitové komnaty, a zase bylo přítomno panstvo. Sotva vešel, vkročila do komnaty princezna Rozmara. Byla bledá od nevyspání, neboť skoro celou noc přemýšlela, čím by Jirku překvapila, aby úkolu nesplnil. Vymyslila si úkol a nyní byla spokojena.
     „Nuže, čeho žádáš, princezno, abych dnes vykonal?“ ptal se Jirka.
     „Pojďte všichni za mnou!“ kázala a zavedla je na prostranné pavlače, rozkládající se okolo hluboké, kamenné světnice. Potom poručila Jirkovi, aby do poledne naplnil celou světnici vodou, ale tak, aby se ničeho nedotkl.
     Jirkovi spadl kámen úzkosti ze srdce. Vzpomněl si na vodníkův dar a povídal: "Naplním ji ihned, ale musíte, panstvo, odejíti z pavlačí, neboť až tak vysoko voda vystoupí!“
     A než se přítomní vzpamatovali, sáhl do kapsy, vzal sk1enku do dlaně a poručil, aby z ní tekla voda. Sotva vznesl ruku nad hloubku světnice, vytryskla ze sklenky voda. Protože sklenka byla malá, nebyla v Jiříkově ruce
viděti, a všem se zdálo, že mu voda tryská z prstů. S údivem hledělo panstvo na Jirkovu dovednost a mnozí přáli v nitru princezně nezdaru. Ta stála zbledlá jako zeď, a pokořená zíra1a do hloubky, kde vody přibývalo. Netrvalo dlouho, bylo půl světnice zatopeno, a voda pořád stoupala. Princezna se v duchu na Jirku zlobila, ale marně mu přála nezdaru. Voda tekla a stoupala každým okamžikem. Už dosahovala k pavlačím a panstvo zneklidňova1a.
     Tu Jirka podotkl: „Za čtvrt hodinky nabereš si, princezno, do střevíčků a za hodinu se tu všichni utopíme.“
     Ale princezna, že zůstane. A zůstala. Za chvíli  už stáli ve vodě a tu teprve poručila Jirkovi, aby vodu zastavil, že se vzdává. Učinil, jak si přála a protože viděl, jak si nabírá do střevíčků, nerozpakoval se, objal ji okolo pasu, přitiskl k sobě a vynesl na sucho. Všichni se divili této troufalosti. Jediná princezna se po prvé líbezně usmála.
     Ale sotva ji pustil z náručí, pravila: „Ale do třetice nezvítězíš! Zítra ti dám nový úkol. Zvítězíš-li, chci býti tvoji ženou a půl království ti věnem dát!“
     „Počkám do zítřka,“ odvětil Jirka a odešel do své vykázané komnaty, kde už naň čekali sluhové s jídlem a pitím. Když se Jirka najedl a napil, ulehl a spal až do rána.
     Ráno ho zavedli opět do aksamitové komnaty a když se panstvo sešlo, vstoupila princezna Rozmara. Byla ještě bledší než včera a zřejmě nevyspalá. Přemýšlela celou noc o úkolu pro Jirku, aby ji nepřemohl. Tentokrát vymyslila opravdu těžký úkol.
     „Nuže, jaký úkol dnes mi uložíš?“ ptal se Jirka.
     „Pojďte za mnou!“ pravila Rozmara a zavedla všechny do modré komnaty, podél jejíchž stěn stálo dvanáct starých skříní, bohatě zdobených. Princezna na ně ukázala a pravila“ „Jedenáct těchto skříní je zavřeno a klíče od  nich mají moji dvořané, pouze jedna je nezavřena a do té se sama schovám. Tvůj úkol bude, bez hádání ukázati, v které vězím. Uhodneš-li, chvi být tvou ženou a přivésti tobě věnem půl království.“
     Jirka smutně svěsil hlavu. Nečekal tak zlého úkolu. Ale vtom ho napadla spasná myšlenka. Neodpověděl, čekal, až princezna poručí, aby se vzdálil. Stalo se. Jirku odvedli žoldnéři do aksamitové komnaty a potom postavili stráž přede dveře modré komnaty .
     Zatím princezna Rozmara vlezla do dvanácté skříně a zavřela za sebou dveře. Panstvo vyšlo a v modré komnatě se rozhostilo ticho.
     Jirka věděl, že mu bude těžko hádati, ale nelekal se.
     Plán už měl připravený a když se panstvo vrátilo, opustil spěšně komnatu a vyběhl ven. Všichni se již radovali, že podlehl a princeznina přítelkyně vklouzla do modré komnaty, aby princezně, schované ve dvanácté skříni, zvěstovala, že Jirka asi s nepořízenou odešel.
     Zatím Jirka usedl pod hrad do trávy, Ulehl za křoví, aby ho nikdo neviděl, vytáhl zamilovanou píšťalku a spustil. Sotva začal, ptáci utichli. Písnička rozlehla se pod hradem a zalétla až k oknům hradu. Brzy shlíželi pod hrad zbrojnoši z hradeb a z oken se vyklánělo panstvo, aby se podívalo, kdo to tak čarovně píská. Ale marně hledalo pištce. Nikde ho nebylo viděti, jen nová písnička, krásnější prvé, linula se z hloubky. Za chvíli se hradem
rozkřiklo, že pod hrad zalétl čarovný pták. Všichni tam chvátali, aby ho lapili a na Jirku dávno zapomněli. Přišli, hledali, ale marně.
     Také princezna, zavřená v modré komnatě, uslyšela čarovné písničky. Zprvu jim naslouchala bez zájmu, ale když krásnou písničku stíhala krásnější, zatoužila slyšeti je zblízka. I pootevřela dveře skříně a naslouchala. A1e i tak málo slyšela.
     „Poslechnu u okna, kdo ví, kde ten prosťáček je, ostatně přede dveřmi stojí stráž, nevpustí ho sem!“ pomyslila si, vyšla ze skříně a stanula u okna. Vyhlédla dolů. Když dole spatřila panstvo prohledávající křoviska, zatoužila zúčastniti se honu. Zapomněla na Jirku a pospíšila pod hrad.
     Jirka pískal a bedlivě pozoroval prohledávající panstvo. Sotva spatřil princeznu, přestal pískati, opatrně se vytratil z křoví a pospíšil do modré komnaty. Hrad byl úplně prázdný, všichni dosud hledali čarovného zpěváka
a proto bez obtíží se dostal do komnaty. Otevřená skříň mu prozradila, kde se princezna ukrývala. I stoupl si Jirka před ni a čekal.
     Když panstvo s princeznou seznalo, že zpěv přestal, správně se o dohadovalo, že čarovný pták uletěl.
     Rozmara bezděčně vzpomněla na Jirku a polekána pospíchala do svého úkrytu. Panstvo spěchalo za ní. Bez dechu vrazili do modré komnaty. Ale jaké bylo jejich zděšení, když uzřeli před prozrazeným princezniným úkrytem státi usmívajícího se Jirku.
     „Zde jsi byla ukryta, princezno! Zvítězil jsem po třetí. Vylákal jsem tě čarovnými písněmi ven a ty sama jsi mi ukázala svůj úkryt,“ smál se Jirka.
     Princezna stála bledá u otce a neodpověděla. A tu se Jirka domníval, že lituje splniti to, co slibovala a proto pravil: „Měl bych právo, žádati od tebe splniti sliby, ale nežádám toho, protože netoužím po bohatství a po dívce bez lásky. Půjdu opět do světa a snad někde najdu své štěstí.“
     To řka, chtěl odejíti, ale princezna zastoupila mu cestu a pravila: „Ne tak, můj milý, hrdý Jirko! Což nechápeš, ty hlupáčku, že se mi líbíš a že tě mám ráda?“ A než se milý Jirka nadál, objala ho a přede všemi políbila.
     Za několik dní se slavila hlučná svatba. Princezna Rozmara byla nejšťastnější a král se nepřestával diviti, jak snadno Jirka zvítězil a získal její lásku. Protože byl stár, zřekl se trůnu ve prospěch Jirky, který vládl moudře, spravedlivě a dobrotivě, protože sám poznal, co je bída a nedostatek. Sotva se stal králem, zmizela čarovná píšťalka, nožík i sklenka. Ale královští manželé už jich nepotřebovali, měli všeho dostatek.
 
     napsal R.F.Vojíř