03 Ivánek, lenoch
Byl táta s mámou a měli synáčka. Ivánek se jmenoval a byl hloupý, až Bůh brání. A což, kdyby jen hloupý, ale Ivánek byl i líný. Jen celý den na peci ležel, nic nedělal, jedl a spal. Všecko už snědl, takže v domě kde nic, tu nic. I povídá táta:
„Mámo, půjdu do města, snad tam najdu práci. Peníze vydělám, domů přinesu, zase nám bude lépe. Zatím vás tu opatruj Pán Bůh. A ty Ivánku, ve všem mámě pomoz, bude-li co chtít, všecko jí udělej!“
Rozloučil se a šel. Ivánek se na peci obrátil na druhý bok a spal dále. Spal, spal, a když se probudil, měl náramný hlad.
„Mámo, jíst!“
Povídá máma:
„Nekřič, Ivánku, dám ti jíst, ale napřed musím uvařit. Polévku uvařím, chléb do ní nadrobím, najíš se dosyta. Ale než uvařím, zatopit musím. A než zatopím, vodu nanosit musím, aby bylo z čeho polévku vařit!“
„Tak nanos vodu, mámo!“
„Nanosila bych vodu, ale potok zamrzl. Ledu na patnáct palců, prosekat by se měl, abych se k vodě dostala.“
„Tak prosekej led, mámo!“
„To není práce pro mne, to je mužská práce. Ty už jsi, Ivánku, velký, už je z tebe mužský, koukej, slez z té peci, led prosekej, vodu nanos! Víš, co řekl táta!“
„A ty by si toho naporoučela, mámo, to raději nebudu jíst!“
Domluvil, obrátil se na druhý bok a spal dál. Spal, spal, až ho hlad probudil. Co naplat, musil z peci. Vzal sekeru a vědra do ruky a šel k potoku. Seká led, seká, až v něm díru vyseká. Vody do věder nabere, vědra postaví vedle díry, aby si odpočinul. A jak se tak do té díry dívá, hle – kapr se tam prohání. Kapřík, chlapík!
„Dobrý bys byl na pekáči,“ myslí si Ivánek, „polapím tě!“
Sáhl do vody, kapříka polapil. Kapr sebou házel a takto prosil a naříkal:
„Ivánku, Pánečku, smiluj se, do vody mne zase pusť!“
„Nepustím, ale usmažím a sním!“
„Pusť mne, odměním se ti. Pustíš-li mne do vody, takto se ti odměním. Říkadlu tě naučím; kdykoli to říkadlo řekneš, všecko se stane, co si přeješ!“
„Tak nauč, kapříku!“
Kapr se tázal:
„Čeho by sis nejvíce přál?“
Ivánek se rozhlédne, vědra spatří.
„Vědra jsou plná vody, těžká, přetěžká, ruce by mne bolely. Učiň, kapříku, abych je nemusil nést!“
Kapr řekl:
„Poruč jim: Kaprty, štikrty, lín – běžte, vědra, do kuchyně!“
Ivánek opakoval:
„Kaprty, štikrty, lín – běžte, vědra, do kuchyně, ale ať z vás ani kapka nevyteče!“
Jen to dořekl, vědra běžela do kuchyně, ani kapka z nich nevytekla.
Ivánek si pochvaloval:
„Dobré říkadlo, pustím tě, kapříku, do vody!“
Kapr sebou mrskl a byl ten tam. Ivánek jde domů. Došel domů. Máma klečí u kamen a naříká.
„Jak já, nebohá, polívku mám uvařit, když nemám dříví. Běž, Ivánku, do lesa, poraž strom, nasekej dříví, nanos polínka, zatopím, polívku uvařím, najíš se dosyta!“
Ivánek se zaškaredil“
„Než bych šel do lesa, dříví nadělal, raději nebudu jíst!“
Vlezl na pec, lehl na bok a už zase spal. Spal a spal, až ho hlad probudil. Probudí se a povídá mámě:
„Mámo, jíst!“
„Dala bych ti jíst, jen kdyby bylo dříví. Je to mužská práce, to není pro mne. Víš, co říkal táta! Hleď, Ivánku, běž do lesa!“
Běží Ivánek do lesa dříví nadělat. Sekyru a pilu v ruce, pod strom přijde, na kapra si vzpomene. A už povídá:
„Kaprty, štikrty, lín – sekyro, poraž borovici!“
Sekyra porazila borovici. Ivánek poroučí:
„Kaprty, štikrty, lín – pilo, rozřež borovici na polena!“
Pila rozřezala borovici na polena, Ivánek poroučí:
„Kaprty, štikrty, lín – polena, seberte se a běžte do kolničky!“
Polena se zvedla, do kolničky utíkají, Ivánek za nimi pospíchá a v kolničce takto poroučí:
„Kaprty, štikrty, lín – polena, hýbejte se, do hromádek se složte!“
Polena se pohnula, složila se do hromádek. Ivánek popadl sekyrku a poroučí:
„Kaprty, štikrty, lín – sekyrko, naštípej dříví!“
Sekyrka nasekala dříví, naštípala třísky, Ivánek poručil, třísky vlezly do kamen, dříví na ně, máma podpálila a za chvíli byla polévka hotova. Ivánek si nadrobil chléb a najedl se dosyta.
A od té doby, kdykoli máma něčeho potřebovala, jenom řekla Ivánkovi, Ivánek poručil a už to tu bylo.
„Teď by se mohl zase táta vrátit,“ povídá máma. „Máme všeho dost, a co chybí, Ivánku, ty poručíš a už to tu bude. Ale kde jen tátu najít a jak ho sem dostat?“
Ivánek vyšel na dvůr, vytáhl trakař a poručil:
„Kaprty, štikrty, lín – trakaři, jeď a přivez tátu!“
Trakař se rozjel a jel a jel, až přijel k tátovi. Ten naň sedl a přijel šťastně domů. Doma zatím našel novou chalupu, v chalupě nové zařízení, u chalupy stáj a v ní kravky a koně. Inu, Ivánek poroučel, nač jen si máma vzpomněla, a hned to tu bylo. Táta také hned si přál:
„Takhle ještě pytel peněz kdybychom měli!“
Ivánek přinesl prázdný pytel a poroučel:
„Kaprty, štikrty, lín – pytli, naplň se zlatými penězi!“
Pytel se začal plnit a nadouvat, pořád výš a výše až byl plný zlatých peněz. Táta je schoval do truhly a přinesl nový pytel. A zase Ivánek poroučel, aby se pytel naplnil zlatými penězi. Táta je nasypal do komory, potom na sýpku, na seník, kam se dalo. Ivánek poroučel, až už nevěděli, kam peníze dát. Pak přestal poroučet, vlezl si na pec, obrátil se na bok a spal.
O divotvorném Ivánkovi dověděl se sám pan král. Poslal drába, aby přivedl Ivánka do zámku, král by ho byl náramně potřeboval. Myslil si, aby mu Ivánek naporoučel peněz, vojáků, zbraní, nedobytných hradů a koní – to by se mu to bylo kralovalo.
Dráb běžel, až doběhl k Ivánkovi. Ivánek na peci a – spí. Dráb ho zatahal za nohu, Ivánek se probudil, dráb spustil:
„Pan král se dává poroučet, máš prý přijít do zámku!“
„To by se mi chtělo!“ povídá Ivánek. „Jsem rád, že jsem na peci a že nikam nemusím. Tak jsem dobře spal a tys mne probudil!“
Dráb však měl poručeno, aby se bez Ivánka nevracel, a tak ho tahal za nohy z peci. To Ivánka dopálilo a že nevěděl, jak by se drába zbavil, poručil:
„Kaprty, štikrty, lín – vy ruce drábovy, natlucte svému pánovi!“
A drábovy ruce se do toho daly a natloukly svému pánovi, hlava nehlava. Dráb utekl a rovnou do zámku králi žalovat.
„Nemůžeme,“ povídá král, „zavřít Ivánka, když ti natloukly tvé vlastní ruce. Ale pošleme tam někoho chytřejšího.“
A tak poslal teď král k Ivánkovi svého pana ministra. Pan ministr přijel ve stříbrném kočáře, rovnou k peci. Ivánek zrovna spal. Zatahal Ivánka za nohu, probudil ho. Ivánek se probudil, a že mu padl pohled rovnou na hůl v koutě, poručil:
„Kaprty, štikrty, lín – holi, vyžeň ministra!“
Hůl poskočila, začala bít, ministra hnala až do královského zámku. Král však řekl:
„Podívám se tam sám!“
I jel král ve zlatém kočáře k Ivánkovi. Ivánek zrovna spal. Král ho zatahal za nohu, Ivánek se probudil, ale že viděl pana krále, přece se trochu zarazil.
„Koukej, Pánečku,“ povídá král, „tak jsem pro tebe přijel, abys nás v zámku navštívil. Slez pěkně z peci, sedni do zlatého kočáru a pojedeme!“
Ivánek však řekl:
„I toto, nač bych se tak dřel. Z peci slézt, do kočáru vlézt, po schodech nahoru a dolů, ani mne nenapadne! - „Kaprty, štikrty, lín – peci, odvez mne na královský zámek!“
Pec se utrhla od zdi, vyvalila se ze dveří, postavila se za zlatý kočár, a když se král v něm usadil, jela pec s Ivánkem pěkně za královským kočárem.
Přišli do zámku. Všecko panstvo bylo pohromadě, hrabata, knížata, baronové i rytíři, královna s dcerou i dvorní dámy, komoří a dvořané, inu, všichni se divili, když do sálu vjela pec s Ivánkem a přilípla se ke zdi zrovna vedle královského trůnu. Král si honem sedl na trůn a Ivánek se na peci trochu obrátil, aby viděl dolů.
„A copak si vlastně přejete?“ povídá.
„Peníze, vojáky, koně, děla, hrady a tak dále, Ivánečku, více nic,“ povídá král. A princezna dodala: „A já chci nové šaty!“
„Je toho trošku mnoho,“ povídá Ivánek, „ale udělám ti to, dáš-li mi napřed svou dceru za ženu!“
„Oho!“ zvolal král, „počkat, tak rychle to nepůjde!“
„Oho!“ zvolali všichni, co tu byli, „pozor, pane králi, ať vás neošidí!“
„Pravda,“ povídá pan král, „napřed to musíme vyzkoušet, je-li pravda, co se o tobě říká, Ivánku! Tak, copak bych si tak honem přál? Ale což, jaképak přemýšlení, udělej třebas, no – tak udělej třebas, aby všichni, jak tu jsou, už vím, aby všem, jak tu jsou, narostl ještě jeden nos!“
Ivánek tedy poručil:
„Kaprty, štikrty, lín – nosy, narosťte všem jak tu jsou, ještě jednou!“
A než bys napočítal pět, narostl králi i královně, princezně i dvorním dámám, všem pánům i dvořanům, jak tu byli pohromadě, každému vedle starého nosu ještě jeden nový. Když to Ivánek viděl, musil se smát a smát a smál se a smál se, až se za boky popadal, hlavou potřásal, a jak tak hlavou potřásal, celé říkadlo z ní vytřásl a ne a ne si zase na ně vzpomenout. Však to také byla pohroma, když král viděl to nosí nadělení a poručil, aby Ivánek hned nechal nosy zase zmizet. Ivánek by to rád udělal, ale jak jen, když říkadlo z hlavy vytřásl.
Zkoušel to všelijak. Třebas takhle:
„Mníkrty, candátry, pstruh – nosy, zmizte!“
Ale nosy se nehnuly. Tak Ivánek poručil:
„Okounkrty, mřenkrty, mník – nosy zmizte!“
Ale nosy se zase nehnuly. Tedy Ivánek poručil:
„Lososkrty, úhořkrty, velryba – nosy, zmizte!“
Ale nosy se zase vůbec ani nehnuly. A tak už se pan král a všecko panstvo rozzlobilo, doktory povolali, aby ty nosy odstranili. Ale doktoři jen řekli, že to nejde. A tak tedy pan král Ivánka za trest za to, že jim takové nosy vykouzlil, odsoudil na šibenici. A už Ivánka vedou na šibenici, už stojí pod ní, už mu kat smyčku kolem krku klade, už chce zatáhnout, když si v tom Ivánek strachy a hrůzou vzpomněl šťastně na to říkadlo. Poručil honem:
„Kaprty, štikrty, lín – provaze, přetrhni se!“
Provaz se přetrhl, Ivánek poručil:
„Kaprty, štikrty, lín – šibenice, přelom se!“
Šibenice se přelomila, Ivánek poručil:
„Kaprty, štikrty, lín – peci má, odvez mne!“
A už se přivalila pec jako hora, Ivánek hop! – a už byl na ní, pec se rozjela, jela a jela, až dovezla Ivánka domů do světnice. Tam se přilípla zase na své staré místo, Ivánek se obrátil na bok a usnul. Ivánek spí, tiše , děti, ať se nevzbudí! Kdyby se vzbudil, ještě by vám mohl nějaký ten druhý nosánek vedle vašeho přičarovat, a to byste přece nechtěly…
napsal F. Wenig