06 O zlém čaroději

     Kterýsi černokněžník unesl kdysi dvě roztomilé děti, chlapečka a holčičku, a obýval s nimi jeskyni v hlubokém lese. Měl v úmyslu je vychovati pro sebe, aby mu sloužily. Své zlé umění provozoval pomocí kouzelné knihy, kterou střežil jako svůj nejvzácnější poklad.
     Když se však čaroděj občas z jeskyně vzdálil a děti zůstaly samy, bratříček a sestřička vždy horlivě hledali, kde kniha je ukryta. A jednoho dne se jim skutečně podařilo ji nalézti. Od té doby chlapeček v ní čítal, když zlý kouzelník odešel, a časem se naučil leckterému říkadlu a všelikým kouzelnickým kouskům.
     Jednou ráno se opět oběma dětem zastesklo po rodičích a zlaté svobodě. Chlapec pravil k děvčátku: „Je právě vhodná chvíle, milá sestřičko! Zlý čaroděj, který nás drží v zajetí, je pryč a proto utečeme!“ Děti hned se vydaly na cestu a putovaly celý den.
     Kouzelník záhy zjistil, že děti utekly. Otevřel svou knihu a dozvěděl se, kterým směrem prchly. Neprodleně se pustil za nimi. Zanedlouho byl jim v patách. Děti již slyšely jeho volání. Sestřička volala úzkostlivě: „Bratříčku, jsme ztraceni! Je za námi!“ V tom hošík užil svého umění, vyřkl kouzelné říkadlo a hned se proměnil ve velký rybník a sestřičku v rybičku.
     Když čaroděj přišel k rybníku seznal, že byl oklamán, hněvivě zamručel: „Však mi neujdete!“ a rychle se vrátil do jeskyně pro síť, aby rybičku vylovil. Sotva se vzdálil, stali se z rybníka a rybičky zase bratr a sestra. Ukryli se v houští, vyspali se a příštího rána pospíchali dále, aby unikli svému pronásledovateli. Běželi opět celý den.
     Kouzelník se zatím vrátil a když na onom místě, kde byl rybník, shledal louku a v ní jen kuňkající žáby, velice se rozhněval, zahodil síť a běžel opět za prchajícími dětmi. Kouzelný proutek, jejž měl sebou, mu ukazoval cestu.
     Nastal večer, a děti byly již hodně daleko, avšak čaroděj je opět doháněl. Slyšely ho za sebou. Děvčátko zase naříkalo: „Bratříčku, bratříčku teď nás jistě chytí!“ Ale hoch znovu použil kouzelného říkadla a ejhle! Z chlapce se stala kaplička u cesty a z děvčete krásný obrázek na jejím oltáři.
     Čaroděj se přihnal a opět se musil doznati, že děti ho napálily. Zuřivě běhal kolem kapličky, ale dovnitř nesměl, poněvadž všechny smlouvy kouzelníků, sjednané s čertem, jim zakazují vkročiti do jakékoliv svatyně.        
     „I když jsi mi nepřístupna, zapálím tě, že jen popel z tebe zbude!“ křičel čarodějník a pádil opět k jeskyni, aby donesl oheň.
     Běžel skoro celou noc. Zatím děti měli dosti času se opět proměniti v bratříčka a sestřičku a nabýti spánkem nových sil. Třetího dne ráno se braly dále a šly do večera.
     Čaroděj zatím dopravil oheň na místo, kde viděl kapličku, ale ta byla ta tam; jen na holou tvrdou skálu narazil svým dlouhým nosem. Ta se arciť zapáliti nedala. Rozzloben dal se znovu za dětmi.
     Večer byl jim opět nablízku. Děvčátko po třetí se hrozilo čarodějovy pomsty. Ale také nyní věděl si bratříček rady pomocí svých vědomostí, nabytých z čarodějovy knihy. Rázem byl z něho tvrdý mlat a jeho sestřička byla proměněna v zrnko obilí, na mlatě pohozené.
      Když zlý černokněžník přikvapil, viděl sice, že přišel po třetí pozdě, ale tentokrát se dlouho nerozmýšlel, neběžel také domů, nýbrž vyřkl kouzelné říkadlo a proměnil se v černého kohouta, který se okamžitě vrhl na zrno, aby je pohltil. Vtom však hoch svou kouzelnou průpovědí se stal liškou, skočil ještě včas po kohoutovi a ukousl mu hlavu.
     Tak se děti šťastně zbavily zlého čaroděje a našly konečně také cestu k domovu, kdež je jejich rodiče, kteří je měli již za ztracené, s velkou radostí uvítali.
 
     napsal V.Diepold