07 V říši skřítků permonů
I.
Horník Václav Havlát se ubíral před polednem na odpolední střídu do Stříbrných hor. Kráčel volným krokem, pokuřuje z krátké dýmky. Konával již tuto cestu v zimě v létě skoro šestnácte let. Denně sjížděl do šachty a pobyl tam osm i více hodin, polonahý, dobývaje lesklého kovu. Hory dávno pohltily jeho mladá léta. Za nepatrnou denní mzdu vydával svůj život tisícerým nebezpečím, aby uživil rodinu. Znal celé to království podzemních skřítků-permonů a věřil v ně. Na vlastní oči dosud permona nespatřil, ale slýchával o nich od starších druhů, kteří v horách zešedivěli. Vyprávěli mu, že těm, kdož v ně věří, se zjeví, třebaže někdy za několik let a odmění nebo trestají podle toho, jak kdo zaslouží. Má-li se státi v dole neštěstí, dávají permoni znamení výstražnými světly, hvízdáním nebo klepáním.
Havlát jim věřil, neboť doba, v horách strávená, potvrzovala mu pravdivost těchto pověstí. Asi po dvakrát viděl mlžná, výstražná, strašidelná ta světla, která svítila jinak, nežli světla hornických kahanců, vynořující se z tmy štol a pomalu postupující vpřed, aby náhle zmizela. A v zápětí potom přispěchalo neštěstí a černá smrt se dočkala žatvy.
Také dnes kráčel do říše permonů. Za lesem ho dohonil mladý, statný horník Květoň, který již půl roku pracoval v dole společně s Havlátem. Ačkoliv měl Havlát Květoně rád, jedno mu nemohl odpustiti. Květoň nevěřil v permony a smával se jim.
„To jsou jen povídačky, přesvědčte mne a uvěřím,“ říkával, když ho Havlát napomínal.
„Inu, jsi mladý a nezkušený, Čím budeš starší budeš starší, tím pevněji tomu uvěříš,“ předpovídal mu jeho druh.
Ale Květoň toho nedbal.
„Zdař Bůh!“ pozdravili se, když se sešli a pospíchali srdečně rozmlouvajíce k horám.
Ze všech stran scházeli se druhové v povolání. Brzy zmizeli ve vrátnici.
Za chvíli sjížděli se šesti druhy do tmy a hloubky. Šála hučela a pištěla, klec pomalu sjížděla. Kahany ozařovaly železné její pruty a matně osvětlovaly tmavé, vlhké skalní stěny. Každým okamžikem míjeli chodby štol, jimiž se vcházelo do jiných obzorů. V některých zazářilo jim vstříc třepotavé červené světýlko kahance, připomínající světla na rovech o Dušičkách.
Dojeli do obzoru, v němž pracovali. Včera našli „couk“ (=stříbrná žíla) a dnes půjdou za ním; doufali, že je dovede ke stříbru. Několik minut šli chodbou až k temnému otvoru ve stropu, jímž prolezli na své kutiště. Také ostatní druzi se rozešli po své práci. Havlátovo kutiště byla malá, nízká dutina, kterou matné světlo kahanců sotva osvětlovalo. Zavěsili kahany za skalní výstupky, svlékli se a polonazí se dali do práce. Za chvíli se ozývaly odtud rázné údery jejich „pucek“. Skála nerada povolovala, houževnatě chráníc svého pokladu. Čím déle pracovali, tím tížeji. Pot v dusném ovzduší perlil se bílými krůpějemi na jejich svraštělých čelech. Vytrvale zmocňovali se nitra, nešetříce sil.
Náhle Havlát přestal bušiti, naslouchal. Na tváři rozhostil se mu neklid. Květoň, znamenaje to, ulekl se, myslil, že se mu udělalo nevolno.
„Slyšíš?“ přerušil Havlát trapné ticho.
„Co?“ vyhrkl Květoň.
„Permony!“
„Nesmysl!“ se smíchem odvětil Květoň.
„Poslyš, hvízdají,“ tvrdil Havlát, nedbaje jeho úsměšků.
Květoň naslouchal a jeho tvář zvážněla. Z nitra skal se ozýval slabý, jakoby dušený pískot. Čím déle mu naslouchali, tím zřetelněji a silněji se ozýval.
Ale nedůvěřivý Květoň ještě nevěřil. Strhl kahan ze skály, přiskočil ke vchodu do jejich kutiště a nedůvěřivě zíral v tmu. Nic se tam nepohnulo. Jen tma a tísnivé ticho zíralo mu v tvář.
„Myslíš, bláhový, že by některý soudruh pískal? Mýlíš se! Je tu příliš chmurno na veselou náladu,“ ozval se starý druh. „Tady za stěnou to pískají. Věř, že varují!“
„Snad někudy uniká nebo snad sem vniká vzduch,“ namítl, ale Havláta nepřesvědčil.
„Ty pořád myslíš, že to Peruni, ale dosud jsi jich neviděl! Chtěl bych sám vidět, jak vypadají. Nevěřím v tajemné bytosti! Lidský duch, který všemu přijde na kloub, i jim by přišel a proto nevěřím,“ rozhovořil se Květoň.
„Proč bys nevěřil, pískání jsi slyšel, sám ses přesvědčil, že se ozývalo za stěnou, kde nikdo nepracoval a sám se přesvědčíš, že neštěstí přikluše,“ z přesvědčení hovořil Havlát.
„Vše je náhoda, osud, chceš-li, ale připisovati to tajemným bytostem, hlouposti!“ mávl rukou Květoň na znamení, že nemíní v této rozmluvě pokračovati.
Také starý Havlát vítal ukončení rozmluvy.
Znovu se dali do díla. Pod tvrdými údery jejich kladiv neustále přibývalo jalové skály. Ani nevzpomněli, že několik set metrů nad nimi svítí slunečko a je milý, krásný a vlahý den.
Ráno byli oba vystřídáni ranní střídou a k smrti znaveni vyvezeni na povrch.
Sluníčko se vyhouplo nad lesy, když dorazili do svých domovů.
II.
Uplynul měsíc a Květoň dávno zapomněl na tajemné hvízdání v dolech. Práce pokročila tak, že mohli odstřelovati. Dnes se chystali dobýti stříbrné žíly. Zdvojnásobili svoje úsilí. Po několikahodinové práci bylo vše připraveno pro odstřel. Havlát naposledy vše obhlédl, slezl za Květoněm do úkrytu a zapálil doutnák. Malý plamínek jako bludička rychle trávil suchý doutnák a jakoby větrem hnán, mizel v temnotě skalní dutiny. Oba havíři přitiskli se ke skále. Ozvala se suchá, dunivá rána a sypot kamení.
„Ta byla dobrá,“ pochvaloval si Květoň a již lezl nahoru, aby vložil novou patronu a svedl doutnák. Netrvalo dlouho a vrátil se.
„Hotovo! Můžeš zapálit,“ pravil, pouštěje se žebříku a zalézaje do úkrytu.
Havlát zapálil. Opět dolezl plamínek k patroně a opět se ozvala rána. Byla ráznější a děsivější první. Z temna otvoru vylétlo několik balvanů jakoby nadlidskou silou vržených. S rachotem se odrazily od protější skalní stěny a spadly do štoly, v místo, kde se kryl Květoň. Starému Havlátovi se zdálo, jakoby schválně tam byly vrženy. Zamrazilo ho. Bezděčně vzpomněl na hvízdání.
Permoni se mstí!
Ustrašen a polekán volal: „Květoni! Květoni!“ Ale odpovědi nedostal. S tušením něčeho zlého běžel ke Květoňovu úkrytu. Nedaleko žebříku nalezl bezvládně ležícího druha. Rychle se k němu sklonil. Z hlavy mu prýštila krev. Havlát nemeškal a svolal soudruhy. Brzy se seběhli a pomohli mu odnést Květoně k výtahu. Kdosi zazvonil, aby pro ně sjeli. Za malou chvíli vyváželi již bezvládného Květoně na bílý den.
*
Květoň, stoje pod skalou a ukrývaje se před řítícími se balvany, náhle pocítil, že kdosi neviditelný, ale příšerně silný, mrštil po něm kamenem a zasáhl ho do hlavy. Cítil, že klesá, ale že nějaké ruce ho uchvátily a nesly. Kam, nevěděl.
Když otevřel oči, bodlo ho světlo, až ho zabolely. Byl v klenuté kobce, jejíž stěny byly ze samého stříbra. Ze stropu visely zlaté krápníky. Vzadu na alabastrové podlaze vypínal se stříbrný prestol, na němž seděl malý mužíček, stříbrných vlasů a vousů, oblečený v červený, zlatem protkávaný háv. V ruce držel malé zlaté kladívko.
Král permonů!
Slyšel již o něm, ale nevěřil tomu. Teď mu stál tváří v tvář. A kolem něho – hrůza! Samí malí mužíčci stříbrných vlasů a vousů, držící v rukou malá stříbrná kladívka. Byli seskupeni kolem svého krále a upínali své zraky na Květoně. Mladý horník chtěl kleknouti, ale neměl sil, chtěl mluviti, ale nemohl.
Bylo trapné ticho.
Až král je přerušil, řka: „Milí bratři! Opět musil býti jeden potrestán za to, že nevěřil a nedbal našich znamení. Uvedl jsem ho proto mezi nás, aby na vlastní oči viděl a na vlastní uši slyšel. Řeknete mu, kde se nalézá!“
„V říši permonů,“ hromadně odvětili zamračení permoni.
„Kdo ho soudí?“ ptal se král dále.
„Král Stříbrožil a permoni,“ jednohlasně odpovídali skřítci.
„Soud počíná,“ doložil Stříbrožil a usedl na prestol.
„Proč jsi nevěřil?“ počal výslech.
„Nebyl jsem přesvědčen,“ klidně odvětil horník.
„Věříš teď?“ tázal se král.
„Věřím.“
„Štěstí pro tebe! Proč nás rušíš v našem klidu?“
„Musím pracovat, vydělávat, abych uživil starou matku. Náš kraj je chudý, nemáme tu jiného zdroje výdělku, jen tvé hory. A kdyby těch nebylo, nevím, králi, jak bychom zde byli živi. Hlad by se tu uhostil,“ pravdivě a přesvědčivě zahovořil Květoň.
„K zahánění hladu potřebujete stříbra?“ zlostně prohodil král.
„Drahý kov zahání hlad a dává vše, blahobyt, rozum, štěstí i postavení.“
„Proto se po něm tolik pachtíte!“ trpce podotkl Stříbrožil.
„Ne všichni! Mamonáři, lichváři na něm lpí, ale prostí a rozumní lidé jen potud, pokud ho potřebují k živobytí. Platí jen tvrdými mozoly.“
„Zapomínáš, že mi berete, co není vaše.“
„I tobě to nepatří, králi našich hor. Vše patří matce Zemi, která nás všechny živí. My pak poklady ty vykupujeme prací a nebezpečím života.“
„Tedy uznáváš, že jste v mojí moci!“
„Ano! Mnozí jsou a mnozí budou o tom přesvědčeni. Nezapomínej však, králi našich hor, že všichni znají tvoji moc, ale nebojí se jí.“
„Proč?“
„Protože láska k dětem, k ženě a k rodičům je silnější mocí, radost pak z poctivé práce opovrhuje nebezpečím. A pro tyto dvě pohnutky buď shovívavý!“
Stříbrožil trpělivě naslouchal Květoňovu výkladu. Když skončil, zamyslil se. Potom sestoupil s prestolu a položiv Květoňovu ruku na rámě, pravil:
„Mluvils pravdivě, synku. Zkoušel jsem tě, ale dobře jsi obstál. Byl bych špatným králem těchto hor, kdybych chtěl trestati takového dobrého a přičinlivého synka. Spokojím se, žes uvěřil starým hornickým zkazkám. Jdi domů s pokojem!“
Permoni přikývli hlavami na znamení souhlasu.
Nato se dotkl král svým kladívkem Květoňova čela a ten pocítil, že ztrácí opět vědomí. Co se s ním dělo dále, nevěděl.
III.
V rodné chaloupce na „Havírně“ ležel Květoň na bílém lůžku. Nad ním se skláněla jeho stařičká matička. Jak se, chudák, polekala, když jí ho z hor přinesli těžce potlučeného! Avšak doktor potěšil, že to není životu nebezpečné a že statný Květoň úraz předrží. Celou noc vyseděla u jeho postele a dávala studené obklady na synovo tělo, zmítající se v horečkách a ustrašena naslouchala jeho řečím o permonech a jejich králi. K ránu se mu trochu ulevilo, že usnul.
Slunce již stálo vysoko na obloze, když se probudil. Vytřeštěně se zadíval v matčinu vrásčitou tvář.
„Kde jsou permoni?“ vyrazil ze sebe, rozhlížeje se po světnici.
Matka nechápavě naň pohleděla a v duchu se již strachovala, že zase horečka se o něho pokouší.
„Kde to jsem?“ otázal se klidněji v zápětí.
„U mámy, synáčku, u mámy,“ laskavě zahovořila matička, hladíc ho po obvázané hlavě.
Květoň se na ni usmál. Chtěl něco říci, ale oči se mu klížily, usnul novým, posilujícím spánkem.
Po několika dnech lékař prohlásil, že je mimo nebezpečí.
Když se Květoň pozdravil, často matce vyprávěl o snu, o permonech, kteří ho v nemoci pronásledovali.
Po několika dnech zvěstoval mu Havlát novinu, že v místech, kde kutali, objevila se bohatá žíla stříbra a správa hor posílá mu peněžitou odměnu. A vysázel na stůl několik stříbrňáků.
„To jistě permoni,“ vyhrkl užaslý Květoň a vyprávěl Havlátovi, co se mu v nemoci zdálo.
„Věděl jsem, že uvěříš našim starým hornickým zkazkám. Jsou, pravda, k neuvěření, ale jsou to vonné, tajemné květiny, jimiž věnčíme svoji těžkou, namáhavou a nebezpečnou družku – Práci,“ s přesvědčením zahovořil Havlát, objímaje pozdravujícího se druha.
napsal R.F.Vojíř