09 Šaty dělají pána

     Žil bohatec na zámku v nádherných pokojích. Poddaným sedlákům velké daně ukládal, nikdy mu dosti nedali. Neurodilo-li se, sedlák daní nesehnal. Marně však prosil v zámku o poshovění. Do šatlavy ho zavřeli. Žena doma peníze sehnala, vypůjčila a na zámek odnesla. Pán se ještě vysmíval: „Vidíš, žes mohl zaplatiti!“
     Pán peníze denně počítá, raduje se ze zlata, těší se stříbrem, ani mědí nepohrdá.
     Jednou, právě když byl v nejlepším počítání, vstoupil do světnice starý žebrák.
     „Darujte chudému almužničky,“ zaprosil.
     Pán se však na něho zle osopil, čeleď zavolal, aby ho psy vyštvala. Díval se oknem, jak čeleď plní jeho rozkaz.
     Stařec klopýtal ze vrat, ale psi za ním. Čeleď je štve a ještě se dědovi vysmívá.
     V bráně se však žebrák obrátil a zahrozil:
     „Život peče oplatky! Abys sám u cizích prahů o chléb neprosil!“
     Najednou je ten tam. Čeleď si šeptala, že to nebyl obyčejný žebrák, ale pán se smál jeho hrozbě. Kdy by se mohla vyplniti? Žije dál po svém, se srdcem Tvrdým jako kámen.
     Jednou si vyšel do zahrady. Usedl si u potůčku. Voda bublala písničku, vlnkami hrála, ke koupání vábila. Uvábila. Pán se svlékl. Lahodí si ve vodě, vzhůru se potokem brodí, stále dál a dále.
     Tu jde mimo chudák a vidí šaty. Ohlíží se, ale nikoho  nich nevidí.
     „Zanesu je na zámek,“ myslí si. Tu mu hlavou bleskne myšlenka. „Co kdybych je zkusil?“
     Svlékl svůj chatrný šat a oblékl si panský. Zahleděl se na svůj obraz do potůčku.
     „Hle, jaký je ze mne pán!“ usmívá se.
     Chce šat svléci, tu však – jaké leknutí – sluha běží k němu. V chudákovi je malá dušička.
     „Návštěva přišla,“ hlásí domnělému pánu. Že by jiný byl v pánových šatech, nepoznal. Chudák mlčí, neboť se bojí trestu.
     „Mám času dosti,“ myslí si a jde se sluhou.
     Zatím se pán vykoupal, vrátil se, ale svých šatů nenašel. Místo nich leží tu staré, rozedrané.
     Počal láti a křičeti, volal, až se to parkem rozléhalo, volal sluhy. Však již běží, ale vidí naháče. Nepoznali pána. Zle ho vyplatili a staré šaty za ním hodili.
     „Ať se tu již neukážeš!“
     Vrátil se přece oblečen v hadrech do brány a vysvětluje vrátnému, že je pán. Ale vrátný ho vyhodil a lál mu:
     „Blázen jakýsi!“
     Odešel od brány a cestou přemýšlel. Hle, jaký je rozdíl mezi pánem a chudákem! Jen jiné šaty oblékl a již není pánem! Jen šaty dělají pána.
     Chodil cestami, plahočil se, i hlad ho trápil.
     Žebrat se styděl a k tomu se bál, aby ho sedláci nepoznali. Když však hlad tuze trápil, přece zašel do vsi. Prosil o práci. Dali mu pásti ovce.
     Ráno ovce vyháněl, večer hnal domů. Za to mu dávali jísti. Na poledne si nosil jídlo v kabele, ale večer jedl s čeledí u stolu. A hle – prostá strava mu chutnala; však byla pro hlad vařena.
     Ráno se ovce dobře pasou, hůře k poledni, kdy slunce pálí, tu se chce spáti. Marně pastýř spánek přemáhal, přece usnul. Ovce zašly do škody. Tu jde hospodář. Vzbudil pastýře, vylál mu a ze služby vyhnal.
     Šel jinam. Dlouho chodil a o práci žádal. Ale hospodáři se krčili, protože práce nebylo. Nevěřili mu, že před novým rokem staré místo opustil. Konečně mu kdesi koně svěřili. Ale brzy viděli, že je pro zlost.
     Orati neuměl, strnisko státi nechával a křivé brázdy měřil. Když sekal jetel, pole bylo samý zub a kosu rozbil. Když i špatně do vrat zajel a voj zlomil, sedlák ho vyhnal.
     „Selská práce pro mne není,“ řekl si pán. „Snad spíše obchod.“
     „Něco si v službě zašetřil, nakoupil zboží a chodil po kraji prodávat a tak na chléb si vydělával. Ale lidé peněz nemají a nekupují.
     Jednou zašel až k svému bývalému zámku. U cesty viděl seděti žebráka slepce.
     „Ach, kdo mne do zámku dovede?“ naříkal ubožák.
     „Co bys tam, nebohý, dělal?“ praví pán, „tam jsou srdce tvrdá, zámkem uzamčená!“
     A tu mu slepec vypráví, že teď je jinak. Nikoho od prahu v zámku nehoní, pán každý pátek pro žebráky hostinu strojí.
     „Půjdu s tebou, však nejsem více než žebrák,“ pravil pán.
     Čím blíže zámku, tím více chudáků k bráně směřovalo. A hle! Brána dokořán otevřena, na nádvoří velké stoly. Pán hosty vítá, pobízí, aby usedli, i do jídla nutí.
     Chudáci hodují, tváře jim hoří, jazyky se rozvazují. A tu povídá pán: „Každý vypravuje, jak jste do chudoby upadl!“
     Aby hosty naladil, vypravuje, jak on kdysi byl chudý, a hovoří o bohatém pánovi s tvrdým srdcem. S úsměvem vypravuje, jak do panské zahrady přišel.
     Bývalý pán s účastí naslouchá.
     „A jak bylo dále?“ ptá se nedočkavě.
     Tu hostitel svléká šaty a vypráví:
     „Pán svlékl šaty a složil je na břehu…“
     Panské šaty leží na sedadle. Tu vyskočil slepcův průvodce. „Sám pohádku dopovím!“
     Popadl šaty, oblékl je a hle – je z něho opět bývalý pán. A druhý? Opět chudák mezi chudáky.
     Pán opět vládl ne zámku a chudáka, který ho na čas zastupoval, k poradě si nechal. Ale nyní je tam jiný život. Peněz již nehromadí, ale štědře se o všecky stará. Chudoba mu srdce obměkčila.     
 
 
     napsal F. Homolka