Za starých časů bydlel v jednom městě chudý muž, který měl tři dcery. Nebyly ještě vzrostlé, ale bylo na nich vidět, aspoň na dvou starších, že to budou hezká děvčátka. Nejmladší byla celý den v kuchyni při hrubé práci, takže ji vždy jen Popelka říkali, neboť pro samý popel nebylo ani možná poznati, je-li hezká nebo ne. Starší dvě Kasala i Adlina, byly sice v ženských uměních vyučeny, ale nedělaly nic a nechaly péči o živobytí docela rodičům, takže tito, nemohouce to jinak zmoci, kde co měli, na výživu utratili. Jejich známí a sousedé a obzvláště jedna tetka, rozšafná a povážlivá to žena, tuze jim to za zlé pokládali, že jich nikam mezi lidi nedají. Ale co, když se holkám nechtělo? Chodily celý den se založenýma rukama. Popelka jim musela všecko k ústům přinésti, začež ji ještě neustále trýznily.
     Jednou v noci řekl muž k své ženě: „Milá ženo, s těmi děvčaty to tak zůstat nemůže, nechceme-li co nejdřív přijít na žebrotu. Zde do služby jít nechtějí, tedy se musím odhodlat a lstí je někam zavést, odkud by cesty domů nenašly.“ Ženě se to ovšem zdálo býti divné, ale nouze je zlá; a tak důvěřujíc v mužovu poctivost svolila, by dcery druhý den odvedl. Popelka, která spala u krbu a jak se co hnulo, hned si všeho všimla, slyšela také tu rozmluvu rodičů. Sotva se rozbřesklo, vstala tiše a pospíšila k tetce na poradu.
     „Já ti sice poradím, ale pod tou výminkou, abys svých zlopověstných sester nebrala sebou zpátky.“ Potom dala Popelce klubko nití a řekla: „Zůstaň pozadu a uvaž konce někde u blízkého stromu, klubko dej do kapsy, a tak potáhneš nit za sebou a po ní zase najdeš cestu domů.“
     Popelka děkovala dobré tetce a šla s klubkem domů. Časně ráno, když otec vstal a holky vzbudil, řekl jim: „Mám dnes tuze mnoho práce v lese, takže sám ani nestačím, proto musíte všecky tři se mnou.“
     Nechutnalo to rozmarným dívkám, jen Popelka měla již snídani dávno přichystanou, když ony ještě ani ustrojeny nebyly. Když se najedly, šly s otcem. Popelka měla klubíčko v kapse a nitku pořád táhla za sebou. Otec je vodil křížem krážem po lese, až přišel do houštiny, kde jim kázal posečkat, až si vyhlédne místo, kde by nejlépe bylo dříví klestit. Na nic nemyslíce čekaly holky, jak jim bylo veleno, jen Popelka věděla, kam to bije; a když otec po hodné chvíli nepřicházel, řekla jim: „Mně se všecko zdá, že nás otec tady nechá, a proto ho raději půjdeme do lesa hledat.“
     „Ty moudrá, vždy něco víš.“
     „Inu, nechcete-li, půjdu sama.“
     To holky také nechtěly a tedy šly za ní. Popelka byla dobrého srdce a nemohla to sestrám udělat, by je nechala samotné v lese. Po nitce, kterou zase do klubíčka svíjela, přišly šťastně, ač pozdě večer, domů. Mrzutě jim otec otevřel, když na dveře klepaly; ale vymlouval se, že v lese zabloudil, a když teprv pozdě z něho vyšel, že šel raději domů, mysle s jistotou, že ony přijdou za ním.
     Ale v noci to Popelka slyšela dobře, jak pravil k ženě: „Věru nevím, jak ta děvčata našla cestu z lesa. Nu, to nic neděla, zítra je zavedu ještě dále, by snadněji přišly do zámku, kam je chci dát do služby!“
     Ještě ani nesvítalo a Popelka již byla u tetky; ale musela jí přislíbit, že již nikterak sester zpátky nepřivede. Nato jí řekla, aby si nabrala popelu, kam jen může, a za sebou jej po cestě trousila, tak že najde cestu zpátky.
     Popelka poděkovala a šla domů. Zase otec vzbudil dcery, aby honem vstaly a se ustrojily, že s ním půjdou do lesa na šišky.
     Když se nasnídaly, vzala si Popelka košíček, navrch do něho dala šátek a kousek chleba, ale dospod samý popel, jakož i do kapes. Jak šly, vždycky trochu utrousila, až na to místo, kam je otec zavedl a kde leželo množství šišek. Tu jim řekl otec: „Vy sbírejte zde a já půjdu tam v tu stranu; až budete mít plné loktuše, pak zavolejte na mne!“
     Když měly holky loktuše plné, křičely na otce, ale otec byl ten tam.
     „Teď musíme jít samy domů, milé sestry,“ řekla Popelka, „otec snad zase zabloudil.“
     Tenkráte uposlechly sestry bez odmluvy a šly s ní domů. Šťastně se tam po zapopelené cestě dostaly. Všecko již spalo, když přišly k chaloupce.
     „Vy jste nám utekl, tatínku?“ ptaly se holky.
     „I vy bláhové, jakpak bych vám byl utekl? Já jsem šel do lesa a tak se zabral do své práce, že jsem na vás docela zapomněl, a když jsem se pak chtěl pro vás vrátit, byly jste již pryč. Co jsem měl dělat? Šel jsem tedy bližšími stezkami k domovu.“
     Kasala a Adlina tomu uvěřily, ale Popelka věděla, co v tom vězí. V noci zase řekl otec: „Zítra se mu zajisté nevrátí.“
     Matka ho prosila, aby od toho upustil a nikam jich nevodil, ale on dokonce jinak učinit nechtěl. Ještě se ani nerozšeřilo, když byla Popelka zase u tetky a všecko jí povídala; ale tenkráte se na ni tetka opravdu rozhněvala, že sestry zase zpátky přivedla. A ze zlostí dala jí naschvál hrachu, co jen mohla unést, by jej za sebou trousila. Po východu slunce vzbudil otec dcery řka, aby s ním šly na chvojí. Nasnídaly se a šli. Popelka zůstává pozadu a pořád za sebou trousila hrách. Tatík je tenkráte zavedl ještě dále a ukázav jim, kde mají chvojí lámat, odešel jinam.
     Slunce stálo již hodně vysoko, když majíce hromadu chvojí nalámaného po otci se sháněly. Volaly, hledaly, ale vše darmo. Tu jim Popelka nabídla, že půjdou zase samy domů; koukala na cestě po hrachu, ale hrachu nebylo nikde. Viděla hejna divokých holubů, kteří na cestě seděli, a tudy si lehko pomyslila, že ti ten hrách sesbírali. Bylo zle; teď teprv pověděla sestrám, co otec zamýšlel. Co měly dělat? Udělaly si z chvojí a z mechu lože a o hladu si lehly pod širé nebe. Ráno vstaly a nasbíraly si jahod k snídani a chodily pak jako bludné ovce po lese. Tu jim Popelka dala radu.
     „Já vám povím, holky, co uděláme; já vylezu na strom, a kde uhlídáme nějaké stavení, v tu stranu půjdem.“ Nato vylezla jako veverka na borovici a dívala se na všecky strany, kde by uhlídala nějaké obydlí lidské. A opravdu viděla v dáli velký zámek. Pamatovala si dobře, v kterou stranu to bylo, pak slezla dolů, řekla to sestrám, a všecky brzy kráčely cestou k zámku.
     Byl již soumrak, když přišly na zelenou louku, kde stál zámek. Třikrát ho kolem dokola obešly, ale nebylo tam vidět ani živé duše. Osmělily se tedy a klepaly na vrata. Tu se jim zjevila baba tak škaredá, že se jí náramně ulekly. Hlavu měla jako opálku, oči vypoulené, vlasy ježaté a tělo tak tlusté, že by ji všecky tři nebyly mohly obsáhnout.
     „Co tu hledáte?“ křikla na ně, až se jim srdce strachem zatřáslo.
     „Ach, zlatá babičko,“ odpověděla Popelka, „my bychom vás prosily jen o něco málo k jídlu, máme ukrutný hlad.“
     „Kliďte se tu chvíli odtud, nechcete-li, aby vás můj muž snědl.“
     „Ach, co si počneme, když vy nás pod střechu nepřijmete?“ Noc je na krku, nevíme, kam jít, a naposled by nás ještě váš muž potkal a snědl; smilujte se nad námi a někam nás schovejte; my vám všecko uděláme.“
     „Ach ano, ano!“ křičely jedním hlasem Kasala a Adlina.
     „Já vám budu šít šaty, vyšívat střevíce a všelijaké šperky strojit.“
     „Já vás budu hladit a česat, abyste byla hezčí.“
     „A já,“ řekla Popelka, „vám budu vařit ta nejlepší jídla a všecko vám spořádám, abyste nemusela pranic dělat.“
     Baba těmi slovy uchlácholena dala si říci a vedla je do zámku. Dala jim syrové maso a ovoce. Když se ovoce dosyta najedly, šly s babou do sklepa; tam stál veliký prázdný sud, do toho je tedy všecky tři schovala a odešla nahoru. Tu klepal její muž na vrata. Plna strachu šla mu otevřít.
     Lidojed, který vkročil do dveří, byl třikrát tak velký jako baba. Sotva se v sednici otočil, zvolal hřmotným hlasem, až se všecko třáslo, takže to bylo slyšet do sklepa: „Čichám tady člověčinu, ženo, koho tu máš?“
     „I kdepak bych tu měla, mužíčku?“ Nato mu přinesla dobrou večeři, aby ho upokojila.
     Ale za chvíli se jí zase ptal: „Pověz, babo, koho tu máš!“
     „I, panáčku, žádného.“
     Po chvíli, když se najedl, začal zase: „Musíš tu někoho míti; pověz!“
     Žena vidouc, že by ho delším zapíráním rozzlobila řekla mu všecko a dokončila: „Ale já bych myslela, abys jich nechal na živě; až se tomu všemu od nich naučím, co umějí, pak budeš-li chtít, můžeš je teprv zabít.“
     Když si to lidojed rozložil, učinil ji to kvůli. Nato ho baba vedla do sklepa. Ubohá děvčata myslila, že je po nich veta, že již jde pro ně, aby je sežral. Sotva ho tedy zahlédly, padly na kolena a prosily o živobytí.
     „Já vás nechám při živobytí, ale musíte všecky dělat tak, jak jste řekly, sice bude s vámi zle.“
     Rády to přislíbily. Časně ráno byla již Popelka na nohou a připravovala snídani; ale sestry ji musely pomáhat, protože lidojed s lidojedkou snědli za třicet osob. Jak vstali, už byla snídaně na stole. To se jim líbilo, obzvláště paní lidojedce, když jí Kasala a Adlina hřívy česaly a spletly a pěkně ji ustrojily. Starý připověděl, že jim všechno nanosí, co budou potřebovat, aby jen řekly. Ale prozatím jim nic nescházelo. Každá si hleděla své práce a tak jim čas utíkal. Čím dále však tím více je to tam omrzovalo; ale nebylo žádné pomoci, žádného vykoupení.
     Usnesly se jednou vespolek, kdyby to bylo nějak možná, že by své pány zabily. Ale jak? Tu byla otázka, o kterém dnem i nocí přemýšlely. I k štěstí se jim nahodilo, že se lidojed chtěl od Popelky učit péci chléb. Té příležitosti chtěly použít, domnívajíce se, že to se starou půjde snadněji. Ten den zrána Popelka podpálila v peci, která, poněvadž se peklo tuze mnoho bochníků, byla také hodně velká. Lidojed usadil se u pece a pořád koukal, až oheň shoří, aby jej pak mohl rozhrabat a chléb vsadit. Horkem tím však umdlen lehl si na zem a usnul. To bylo, co si holky přály. Jakmile ho uslyšely chrápat, přinesly velké hráze, opředly je o něj a vší silou najednou ho svalily do ohně. V okamžení byl z lidojeda škvarek. Jednoho měly tedy z krku; ale jak s druhou?
     Když baba vstala, přihrnuly se k ní holky a povídaly, aby se dala honem ustrojiti, že se její muž brzy vrátí z lesa a že by se tuze rozhněval, kdyby ji tak dlouho rozcuchanou spatřil. Baba si tedy usedla na stolici a holky ji začaly česat.
     „Shýbněte, babičko, hlavu, abych vám mohla vlasy vzadu hezky uhladit,“ řekla Kasala.
     Baba shýbla hlavu a Kasala jí hodila vlasy přes oči, vzala velkou sekeru, kterou jí Popelka podala, a jedním rázem jí hlavu uťala. Potom všecko vyčistily a tělo zakopaly. Jsouce teď plnomocnými paními zámku, prohledaly všecko, kde co leží, a našly mnoho drahých a skvostných věcí, které se jim všecky dobře hodily. Ale ubohé Popelce nastali krušní dnové. Jako dříve, když byla doma, musela všecko dělat, uklízet, prát, vařit, zatím co slečny sestry se pořád jen fintily a titěrnými pracemi obíraly. Popelka byla tomu sice zvyklá a nebylo by jí to bylo odporné, kdyby jí jen sestry alespoň nesužovaly; ale tak nebylo jim nic vhod, co udělala, za každé dílo, za každou posluhu notně jí vyčinily. Ale co jim bylo platno všecko to fintění, když tam nikoho nebylo, komu by se byly zalíbily? To jim také nejvíce vrtalo mozky. Umínily si tedy, že se jedenkráte podívají do toho města, kam chodíval lidojed pro potravu. Jednoho dne vskutku tak učinily a šly do města, které ani nebylo tak daleko, jak se domnívaly. Tam si nakoupily všelijakých šperků a jiných potřebných věcí, pak si zjednaly koně a vůz, najaly sloužící, aby budoucně jen tak po sprostu nemusely do města chodit. Popelce přibylo práce; v domě bylo sice teď více lidí, ale proto jí přece nikdo nepomohl, poněvadž všichni jen se slečnami měli co dělat. Když jely po druhé do města, slyšely, že bude tamější princ dávat velkou hostinu, ke které prý každý bude míti přístup. To bylo něco pro ješitné sestry. Hned si nakoupily šatů, aby se mohly co nejskvostněji přistrojit. To bylo radění a povídání, když přijely domů, jako by na nich celý svět stál. Popelka pro samé běhání ani nevěděla, kde jí hlava stojí. Ráda by se také byla jednou do takových šatů přistrojila a někam podívala, ale bála se vždy sestrám o tom se zmínit. Než když viděla takové připravování a pořád jen povídat slyšela o krásném princovi, osmělila se a poprosila sestry, aby ji vzaly sebou.
     „Tebe?“ osopily se na ni obě; nu, to bychom si dobyly krásné cti.“
     „Dejte mně jen některé ze svých obnošených šatů a uvidíte, když se čistě ustrojím, že budu vypadat lépe.“
     „Co si ta Popelice o sobě myslí! Snad ne docela, že bude hezčí než my? Z toho nebude nic. Zůstaň jen doma a hlídej hospodářství, za to ti pak povíme, co se v městě dálo.“
     Popelka mlčky odešla, ale oči se jí zalily slzami pro nelaskavost hrdých sester. Na den k slavnosti určený vstaly sestry časně ráno. Tu bylo křiku a poroučení; všichni, kde kdo byl, měli práce plné ruce, až odjely. Když si Popelka trochu oddechla, vzala koště a šla do sednice, aby zametla a uklidila. Tu jak se shýbá a dívá, aby nikde nezůstalo ani prášku, spatří v jednom koutě něco blýskavého. I zvedne to a vidí, že je to zlatý klíček. Od čeho je asi ten klíček? Pomyslí si a jde honem hledat, kam by patřil. Ale nebylo žádné skříně, žádných dveří, žádné truhly, ke které by se byl klíček hodil. Když nahoře všecko prohlédla, vzala světlo a šla do sklepa. Tu viděla v koutě dvířka, u kterých byl přivěšen malý zámek. K tomu patřil zlatý klíček. Otevřela a nic se nebála, nýbrž s chutí vešla do tmavé chodby, kterou viděla před sebou. Několik kroků dále byly zase dveře, které se týmž klíčkem daly otevřít. Ale jak se ulekla, když, vešedši do síně, viděla světlo tisícerým bleskem od stěny se odrážet! Tu byly na podlaze hromady stříbra a uprostřed stál z ryzího stříbra uměle dělaný stůl a na něm stříbrná truhlička. Z první síně bylo otevřeným obloukem vidět do druhé. Ta byla ze zlata a uprostřed byl zlatý stůl a na něm zlatá truhlička. Z té se šlo do třetí. Obě prvnější nebyly však nic proti této; tu byly stěny drahým kamením posázeny, tak jako když je nebe nejhustěji poseto hvězdami; uprostřed stál železný stůl, na něm železná truhlička. Když si Popelka síně ještě jednou prošla a dosti se nakoukala, šla a otevřela nejdříve železnou truhličku. Jak víko pozdvihla, viděla zlatými slovy na něm napsáno: „Kdo sem ponejprv vkročí a železnou truhličku otevře, tomu patří, co nalezne ve všech třech, jakož i všecko, co zde stojí. V čele této síně je největší kámen; kdo na něj zatlačí, tomu se zeď sama otevře. Tam se pase bílý koník; kdo naň vsedne, musí říci: „Mha za mnou, mha přede mnou“, a koník ho donese, kam se mu zlíbí. Ale všecko to bohatství jen třikráte a jenom dobrému pomůže k štěstí, zlému však k neštěstí.“
     Když to Popelka přečtla, koukla, co je ještě ve skříni, a tu vytáhla bílé šaty, kolem a kolem zlatem vyšívané a drahými kameny ozdobené. Všecko, co k nádhernému ústrojí patřilo, leželo pod šaty; konečně také vytáhla roztomilé zlaté pantoflíčky. Popelka nebyla sice marnivá, ale ten skvostný oblek ji přece tak mocně lákal, že se konečně musela do něho ustrojit. Běžela tedy rychle zpátky a svlékši zapopelené šaty, čistě se umyla a pospíšila zase do sklepa. Tam vzala ze skříně šaty a do nich se oblékla. Od hlavy až k noze s malinkým pantoflíčkem vše jí tak dobře padlo, jako by to ulil. „A teď,“ řekla se zalíbením se prohlížejíc, „sednu na koníka a podívám se také na tu slavnost a na toho krásného prince. Že mne mé sestry nepoznají, tím jsem jista; neboť by se snáze nadály smrti, nežli že v takovém šatě vězí ušpiněná Popelka.“ Šla tedy, zatlačila na kámen, jenž byl největší a v průčelí se třpytil, a vyšla na zelenou louku. Opravdu se tam pásl koník jako sníh bílý. Vzala ho za uzdu a směle se na něj vyšvihnuvši řekla: „Dones mne, koníčku, do města; mha za mnou, mha přede mnou!“ A jako vítr letěl s ní poslušný koník k městu. Za chvíli byli v knížecím zámku. Popelka slezla, přivázala bělouše ke sloupu a šla nahoru do hodovní síně. Všichni hleděli s úžasem na krásnou pannu. Princ, kterýžto právě s Kasalou a Adlinou se bavil, rychle jich zanechav zvědavě přistoupil k neznámé panně. „Kdo jsi, krásná panno,“ tázal se jí, „jež přicházíš, abys hostinu okrášlila svou přítomností?“
     „Jestli vám to milé, abych se zde chvilku pozdržela, nechtějte vědět moje jméno.“
     Po těch slovech se jí princ více neptal, ale vedl ji ke stolu. Bála se sice trochu, aby ji sestry nepoznaly, ale ty, ač z ní oka nespustily, přece na Popelku ani nepomyslily. Po tabuli se tancovalo; ale princ neměl již pro nic jiného ani očí ani mysli než pro krásnou cizinku. Nepodivoval se krásnému šatu, skvělým diamantům, viděl jen její krásu, naslouchal jen milým zvukům, které jí tak libě ze rtů splývaly. Ale Popelka se opravdu sama sobě divila, kde se to v ní vzalo. Co se jí princ ptal, a toho bylo hezky mnoho, na všecko mu tak rozumně, tak vtipně a odvážně odpovídala, jako by byla na vysokých školách cvičena. Co na sebe královský šat oblekla, byla celá jiná.
     Už se hodně připozdívalo, když si teprv vzpomněla, že musí domů. Nemohla se však prince nijak zbavit a musela s ním jít dolů; ale tam se mu vysmekla z ruky a rychle na koníka se vyhoupnuvši byla ta tam. Darmo uháněl princ na svém nejrychlejším koni za ní, chtěje ji dohonit – Popelky nebylo více viděti. Když přijela domů, svléklas sebe šaty a dala je zase do truhličky, pak vzala na sebe zapopelenou sukni a pospíšila nahoru. Nešlo jí to však tentokráte dohromady, takže měla ještě mnoho dělat, když se obě sestry vrátily. Ale ty si tenkráte takových maličkostí ani nevšimly, protože samy měly s sebou dost co dělat.
     „Tak mně přece povídejte, jak jste se tam měly a zdali se vám to líbilo?“
     „Dobře jsme se měly, to si můžeš pomyslit; a líbilo se nám tak, že tam zítra zase půjdeme.“
     „Ach, to mne přece vezmete sebou.“
     „Na to si ani nepomýšlej; ty se nehodíš do takové společnosti, kam chodí vznešené princezny.“
     „Copak tam bylo za princeznu? Vždyť mně to aspoň můžete povědět.“
     „Ba, to se ani povědět nedá; takové krásy jsme ještě nikdy neviděly! A jaké měla šaty! Však to jenom jí děkovat musíme, že bude zítra zase taková hostina. Princ se do ní zamiloval, a ona mu ujela; teď neví, jak by se s ní shledal, a myslí, že zítra jistě zase na hostinu přijde.“
     Popelce ta slova celou noc mátla hlavu. Ráno, sotva byly sestry z domu, běžela do sklepa, by se podívala do druhé truhličky. Tam ležely šaty růžové barvy, stříbrem těžce vyšité, jakož i všecko ostatní potřebné k slušnému ustrojení; jediné pantoflíčky musela vzíti z první truhličky. Líbila se sama sobě, když v lesklé stříbrné stěně na sebe pohlížela. Pak šla k svému koníkovi, který ji v brzce donesl do města.
     Princ seděl u stolu jako na trní; kdykoliv se dveře otevřely, myslil, že to očekávaná neznámá. Konečně se dveře rozlétly, hedvábný šat v nich zašustil, a blažený pohled princův dosvědčil, kdo přichází.
     „Ach, jak jste mne včera tak kvapným odjezdem zarmoutila!“ řekl princ, když s ní byl samoten.
     „Nemohu jinak,“ odpověděla Popelka, „a chcete-li, abych vás ještě jedenkráte navštívila, nesmíte mne zde zdržovat.“
     „Vy nevíte, jak je to pro mne těžká úloha; ale podrobím se vaší vůli s tou výminkou, že zítra zase přijdete.“
     „Zajisté dané slovo vyplním.“
     A tedy, když byl čas, aby se vrátila zpátky, princ ji déle nezdržoval, koje se nadějí, že ji zítra zase uhlídá. Když přijela domů, rychle se svlékla a odešla k své práci; sotva s ní byla hotova, přišly obě sestry.
     „Jakpak jste se dnes měly?“ ptala se jich Popelka. „Byla tam zase ta princezna?“
     „Ovšem, že byla, a krásněji než včera ustrojena; zítra bude zase hostina, a tu tak lehce nevyklouzne. Můj Bože! Co jen ten princ na ní vidí? Ovšem, že je hezká, ale vždyť je také ještě jiných hezkých děvčat na světě dost a nemusel se právě do ní tak zbláznit.“
     „Kdyby jí nebylo, kdo ví, zdali byste se nestaly kněžnami?“ řekla na to Popelka.
     „A co ty se do takových řečí pleteš? Hleď si své práce a nestarej se o nás!“ odbyla Adlina sestru Popelku. Ta tiše odešla a pomyslila si v srdci: „Vy bloudi, já bych přece své štěstí za vaše nezměnila!“
     Třetí den ráno odjely sestry skvostně nastrojeny, a Popelka, sotvaže trochu uklidila, pospíchala opět do sklepa. Tenkráte otevřela stříbrnou truhličku. Tam byly modré šaty, stříbrem a perlami vyšité. Když se oblekla, třpytily se jí diamanty na krku a na hlavě. Tak přistrojena jela po třetí na koníku do zámku. Princ dal rozkaz, až vrátný uhlídá princeznu (za niž ji všichni považovali), aby mu to přišel oznámit. Neseděl dlouho u stolu, když vrátný přiběhnuv jemu oznamovat, že vidí zdaleka někoho na bělouši přijíždět. Princ letěl dolů, ale Popelka mu již přišla vstříc. Byl spokojen a vesel, neboť se s jistotou domníval, že mu tenkráte neujde. Každý byl dychtiv dovědět se, jak to as dopadne. Princ ji neustále prosil, aby neodjížděla, aby mu pověděla, kdo je, a jeho manželkou se stala.
     Ale na všecky vroucí prosby dostal za odpověď: „Nežádejte toho ode mne, neboť je možná, že by vám to ani nebylo milé. Upokojte se tím, že jsem zde vám kvůli!“
     „Ale jak dlouho chcete pobýt? A kde vás mám potom hledat?“
     „O to ať se osud postará!“
     Tak nebohého prince odbývala. Konečně přišel čas, aby opět odjela domů. Jakmile kníže pozoroval, že se chystá k odjezdu, dal jednomu sloužícímu tajné znamení, a ten odběhl. Za chvíli provázel Popelku dolů a pořád ji ještě prosil a zdržoval. Ale ona rychle od něho odešla a pospíšila k svému bělouši. Ale tu najednou cítila, že jí nohy na zemi váznou. I koukla se, co to, a viděla, že je zem kolem dokola jakousi pryskyřicí namazána. Ještě si pořád z toho pomáhala, ale když najednou zahlédla za sebou prince, trhla sebou a čerstvě na koně vyskočila; ten hbitě všecko přeskočil, a již ho nikdo neviděl. V pryskyřici zůstal však v zástavě zlatý pantoflíček. Kníže želel, že se mu jeho lest nepoštěstila; ale těšilo ho to přece, že má aspoň něco, podle čeho by neznámou milenku mohl nalézti.
     Neméně bolelo srdečko též Popelku. Ještě jí, co se pamatovala, nikdo tak libých a milostných jmen nedal, nikdo s ní tak vlídně a tak laskavě nezacházel, slovem nikdo jí ještě tak nemiloval, jako právě onen krásný princ. Což divu, když si ode všech opovržená Popelka přála, aby s ním do smrti mohla býti živa. Smutně se s koníčkem rozloučila, smutně skvostný šat do truhličky kladla. „Ach jak mne Bůh za mou marnost potrestal!“ pravila, když jedinký pantoflíček ukládala. „Teď jsem ztratila srdce a pantoflíček; mohla bych ovšem býti šťastna, ale mohu-li pak tomu všemu věřit? Zdalipak to není nějaké kouzlo? A naposled budu ještě za svou všetečnost a ztrátu pantoflíčku potrestána!“
     Tak naříkajíc šla zase nahoru po své práci. Sestry přijely domů, ale ona se jich tentokráte na nic neptala. Než těm jely huby bez všech otázek.
     „To mu přejeme,“ řekla Kasala, když jim Popelka chystala lože. „Proč se zbláznil do takové čarodějnice a nezůstal raději při nás! Teď může líbat pantoflíček.“
     „Což víš,“ odpověděla Adlina, „zdali se zítra nepřihlásí?“
     „Kdopak se bude o to přít; pojedeme tam, a hodí-li se nám na nohu, staneme se jedna neb druhá kněžnou.“
     „Copak je s tím pantoflíčkem?“ ptala se Popelka.
     „Ty chceš také všecko vědět; nu, ale povědět ti to mohu. Dnes tedy přišla ta princezna opět ke dvoru; kníže si celý den žádného ani nevšimnul a pořád jenom s ní se obíral. Když měla odejít, dal to místo, kde stál její kůň, potřít pryskyřicí, aby tam uvázla. Ale ona nebyla tak hloupá a šikovně vyklouzla, jenže tam nechala pantoflíček. Kníže dal ihned ohlásit, že se zítra z celého okolí všecky panny a paní mají v jeho zámku sejít, a která z nich obuje pantoflíček, ta, bude-li svobodná, že se stane jeho manželkou. On myslí, že je neznámá z jeho země a že žádná nemůže míti tak malou nožku jako ona. Ale možná, že se v tom omýlí a sám sebe zklame.“
     „Vždyť vy samy také máte malé nožky, dost možná, že pantoflíček obujete,“ řekla na to Popelka.
     „Uhlídáme, až jak bude zítra.“
     Ráno dříve než odejely, stáhla si každá nohy, až jí bolestí tekly slzy po tváři, jen aby mohla do pantoflíčku vlézti.
     Ubohá Popelka nevěděla, co má dělat, má-li jíti za nimi či zůstat doma. Láska však zvítězila na d strachem. Šla do sklepa, oblekla na sebe modré šaty a pantoflíček zaobalila do šátku. Pak hodila navrch své všední šaty a tak se spánembohem vydala na cestu. Šťastně přišla za půl dne do města. Šla rovnou cestou do zámku. Tam se však sotva mohla protlačit, neboť se sešlo ženských veliké množství. Na každé tváři bylo čísti buď naději a důvěru, buď žalost nebo zlost zklamaného srdce. Ta se těšila, jestli pantoflíček obuje, ona se zase mrzela, že jí byl malý. Když vešla do sálu, viděla v jednom výklenku také sestry sedět. Vypadaly jako kyselá jablka, z čehož soudila, že se do pantoflíčku nedostaly. Ta malinká, hezounká příčina všeobecného pobouření ženského pohlaví ležela na skvostném koberci uprostřed síně. Princ seděl na trůně a hleděl smutně na to hemžení; nedíval se na nohy, nýbrž jen na tváře, ale posud nenašel, co hledal. Jedna z nejposlednějších byla Popelka.
     „Adlino, jen se, prosím tě, podívej, není to tamhle naše Popelice?“
     „Ba máš pravdu, že je.“
     „Co tady dělá? Pojď, půjdeme pro ni. Ta ať se těší! Nechá všeho doma a jde sem na podívanou.“
     Chtěly říci ještě více a vyhrůžky hned vyplnit; ale slova jim zůstala v ústech, když viděly, že i Popelka se ke koberci blíží a pantoflíček obouvá.
     „To je snad ona!“ křičely všecky jedním hlasem, když viděly, že Popelka do pantoflíčku vklouzla jako nic.
     Princ, který zamyšlen si posledního výjevu ani nepovšimnul, na to vykřiknutí jako střela z trůnu sletěl a k Popelce přistoupil, aby se přesvědčil, že je jí pantoflíček právě dost. Tu shodila ze sebe svůj všední šat a ukázala i druhý pantoflíček.
     „Tys to, moje kráso?“ divil se princ. „Ach, netrap mne déle!“ prosil kleče před ní. !Vyslyš mé prosby, buď mou manželkou!“
     „Nuže, chci ti být po vůli,“ řekla Popelka, „jestliže se neostýcháš přijmouti prosté děvče za svou manželku.“
     „Ať jsi kdokoliv, ty budeš mou chotí.“
     Nato ji posadil vedle sebe na trůn a prohlásil ji za kněžnu. Sestry div zlostí nepukly. Ale ona nebyla tak zlá a nestyděla se za ně, jako ony za ni. Řekla tedy všecko svému ženichovi a šla jim naproti. Když viděly, že jim ta zlost není nic platna, stavěly se jí do očí jako andělé, by se jim také trochu slávy dostalo. Blažený kníže vystrojil skvostnou svatbu, na níž se nevěsta třpytila co nejjasnější hvězda. Když byli mladí manželé sami, svěřila Popelka svému choti tajemství velkého bohatství a prosila ho, aby tam s ní dojel. Princ, uposlechnuv, podivil se kráse a nádhernosti těch podzemních síní. Potom si vzali, co jen oba mohli nabrat, takže naložili na vůz desetkrát tolik, co stála celá země. To udělali třikráte.
     Kasala a Adlina, které byly teď neustále okolo kněžny, nevěděly posud, jak k tomu sestra přišla. Přičiňovaly se tedy všemožně, aby se toho dopátraly. Kněžna, učiněná to dobrota, myslíc, že ta jejich upřímnost je opravdová, také jim to jednou svěřila. Od té chvíle neměly v městě žádného stání a záhy se odebraly do svého zámku. Bylo jim jen o to, by se též do tajného pokladu podívaly. Když tedy přijely domů, bylo první jejich prací, hledat ve sklepě dvířka; a poštěstilo se jim, že je našly. Že však klíčku neměly, musily dveře otevřít mocí. Jak tu tolik bohatství viděly, zůstaly jako omámeny a začaly do zástěr, do kapes a kam jen která mohla brát stříbro, zlato a drahé kameny. Když měly dost, šly nahoru, by to vysypaly. Zdálo se jim však toho ještě málo, šly tedy ještě jednou; ale to jim přišlo draze. Jak přistoupily ke dveřím, vyskočily na ně dvě velké černé kočky, pověsily se jim na krk a kde je popadly, tam je ostrými drápy škrábaly, až obě bez sebe upadly na zem. Když opět nabyly smyslů, vylezly s nesmírnou bolestí ze sklepa nahoru. Ale jaké bylo jejich leknutí, když se na sebe podívaly a viděly, že mají hladké tváře navždy zohyzděné a rozdrápané! Tu si vzpomněly, že nechaly ty klenoty ležet v pokoji, a honem tam pospíšily. Ale místo zlata, stříbra a drahých kamenů nebylo tam nic jiného než hromádka obláskových kamenů. To byly rány! Krása pryč, bohatství pryč! Vlasy si z hlavy škubaly, kdykoliv na to pomyslily, až konečně z toho upadly do těžké nemoci, ze které jen přičiněním mladé kněžny vyvázly.
     Když byly zdrávy, jely všecky tři do města pro své rodiče. Ubozí byli již stařičcí a museli se živit žebrotou. Což divu, že se radostí skoro zbláznili, když pro ně přijela taková vznešená paní, v níž poznali svou dceru. Vzala si je sebou. Jednou zase šla Popelka se svým manželem podívat se do sklepa, ale nemohla nikde najít dvířek; všecko bylo navždy zmizelo. Tu se tomu podivila, ba ani si to vysvětlit nemohla, až se jí jedenkráte sestry přiznaly, co udělaly a jak duchové za jejich lakomost potrestali. Popelka však věděla lépe, za jakou vinu došly trestu. Ale nebylo toho mladým manželům tuze líto, neboť měli bohatství dost a dost. Žili spokojeně a šťastně, poddaným činili dobře a nebesa jim za to požehnávala.