Jedné ženě umřel muž. Zůstalo jí šest nedospělých dítek a po zapravení pohřbu ledva sousto chleba, čímž by je mohla podělit. Jeden chalupník se nad ní slitoval a nabídl jí sedničku, v níž zdarma přebývala, ale jídlem tolik žaludků nemohl podělit, an sám mnoho neměl. Děti měly kmotra mlynáře a ten byl nesmírný boháč, ale nikomu nedal ani haléře. Vdova si netroufala k němu jíti a o něco požádati, až pak hladem svých dítek přinucena přece to musela učinit. S těžkým srdcem brala se do mlýna, a přišedši tam viděla mlynáře státi na záspi. Slzíc políbila mu ruku a snažně ho prosila o almužnu.
     „Copak myslíte, žebrotino, když jsem váš kmotr, že vás mám nyní všecky živit?“ rozkřikl se zlostně boháč
     „Nehněvejte se, pane kmotře, vždyť já prosím jen o něco málo pro svoje děti, které mají hlad. Ach, já nemám krejcaru peněz, nemám do úst chleba, bych je nasytila. Pane, ustrňte se nad nimi!“ prosila úpěnlivě ubohá matka.
     „Proč máte děti? Žebráci nemají míti žádných dětí. Aby to plemeno hladem nepošlo, vymoří na poctivém člověku poslední kabát a groš není v kapse jist. K čertu se vší žebrotou!“
     „Pánbůh vás za ta slova netrestej! Děti jsou boží požehnání a každý je má od Boha přijmouti co nejsvětější dar. Já vás, pane kmotře, nenutím, abyste mi něco dal, aniž vám čeho beru; vždyť se Bůh nade mnou smiluje a dobré srdce mi ku pomoci sešle. Buďte s Pánembohem!“
     „Jděte k čertu a více mi na oči nechoďte, sice vás psem vyštvu.“
     S pláčem šla chudá vdova od boháče. Mlynářka slyšela rozmluvu mužovu a bylo jí té ubohé vdovy líto. Skočila do komory, nabrala do mírky mouku, kus chleba, zatočila do zahrady, zavolala ženu k plotu a dala jí to. „To je prozatím, já vám potají často pošlu. Tu mírku mi po Josífkovi pošlete,“ šeptala dobrosrdečná mlynářka, neboť se bála, aby se její hlas nedonesl k uchu mlynářovu.
     Vdova srdečně poděkovala mlynářce a Bohu, že ji pomoc seslal. Pospíchala domů, ale přece se na cestě zastavila u osamělé kapličky sv. Josefu zasvěcené a tam se vroucně k tomu patronu modlila, aby se smiloval nad ní a sirotky jejími. Posilněna důvěrnou modlitbou došla domů a hned strojila lačným dítkám jídlo, rozdělivši jim dříve po kousku chleba. Knedlíky byly uvařeny a vdova právě s dětmi okolo stolu sedala, tu zaklepe někdo na dveře. Žena běžela otevřít, myslíc, že to někdo domácí, ale viděla při světle loučí tvář zcela cizího mládence.
     „Prosím vás, matko,“ žádal dojemným hlasem, „můžete-li mě nechat někde v koutečku přenocovat a máte-li nazbyt sousto chleba; nikdo mi nechce ve vesnici dát nocleh. Dále již jíti nemohu, je čirá tma a nohy moje jsou  zmozoleny a tělo chůzí a hladem umdleno. Jsem chudý pocestný, můžete-li dát, Pánbůh vám to zaplatí.“
     „Jen pojďte dál, co mám, to dám,“ řekla vdova a hned musel vandrovní sednout za stůl a jíst s nimi. Když pojedli, dala mu kus chleba, ale sama nejedla, aby se pocestný s dětmi nasytil. Měla jen jednu peřinku jako drchničku a podušku pod hlavu, ostatní peřiny zastával měkký vonný mech. . Jak nejlépe mohla, uspořádala pro pocestného měkké lože. Potom měla radost vidouc, jak pocestný k dětem přiklekává, když se před spaním s nimi modlila. „Ještě k svatému Josefu tu modlitbičku, děti!“ napomínala vdova, a ta robátka ruce zdvihla a prosila svatého Josefa, aby jim byl tatíčkem a ubohé sirotky neopouštěl.
     „Pročpak vzýváte nejvíce svatého Josefa?“ ptal se vandrovní dítek, a nejstarší, desetiletý chlapec odpověděl: „Když náš tatínek umíral, povídá nám: Děti, neplačte, Bůh vás neopustí, a zvlášť pak vzývejte svatého Josefa, ten bude vaším otcem, a budete-li hodni, nedá vám zahynout. – Před večerem jsme se v kapličce k němu modlili a prosili ho o chléb, a za chvíli nám mamička přinesla jíst.“
     „jen buďte vždy čistého srdce, jistě že vás svatý Josef neopustí a bude vaším otcem,“ řekl vandrovní a políbil dětem čela. Po modlitbě šli spat a vandrovní také, ale matka neulehla dříve, až všichni usnuli.
     Ráno sotva se rozednívalo, byla již na nohou, ale jak se podivila, nevidouc vandrovního na loži; šla ven, ale nikde ho nebylo. Zase se vracela do sednice, ale Josífek jí vkročil vstříc a s dychtivostí ji táhl za ruku k svému ložisku. „Podívej se, mamičko,“ pravil a ukazoval na hodnou hromádku zlatých penízů.
     „Probůh, dítě, kdo ti dal tolik peněz?“
     „Mně se zdálo, že ten mládenec, co u nás spí, vstává, že mi do lože ty peníze klade a povídá: To dej své matce za nocleh. Já jsem tvůj patron; když budete hodní, neopustím vás nikdy. Já se probudil, mládence jsem již neviděl, ale peníze ležely vedle mne.“
     „Dítě, klekněme a modleme se, to byl jistě svatý Josef, který naši modlitbu vyslyšel a nad námi se smiloval. Pánbůh své děti neoslyší!“
     Klekli a vroucně se modlili. Bylo po nouzi; jenže vdova měla strach, aby ji lidé o ty peníze nepřipravili, proto se ani nechtěla před menšími dětmi o nich zmiňovat, aby to nevybleptly.
     „Ale, mamičko,“ řekl chlapec, „přece bych rád věděl, co jich je. Škoda, že jsem mírku odvedl. Ale nechť, já si ji půjdu vypůjčit.“
     Zatím vdova strčila peníze do staré plachty, a když byl den, běžel Josífek do mlýna pro mírku.
     „Copak budete měřit?“ ptal se mlynář, který se k tomu nahodil, když chlapec přijímal od mlynářky mírku.
     „Já nevím, pane kmotříčku,“ zašeptal Josef a začervenal se, an nebyl zvyklý lhát.
     Panu kmotrovi to vrtalo v mozku, co bude asi kmotra měřit. Šel tedy jakoby pro mírku, ale zatím jen, by ji tajně na dně těstem namazal, aby potom uviděl, co v ní měřeno. Chlapec se do ní nedíval, vdova ve spěchu také ne, a jen chutě měřili, aby s tím byli hotovi; potom běžel Josífek s mírkou nazpátek. Pan mlynář ji vzal, a sotva se hoch obrátil, koukal na těsto. Hle, vskutku zůstal přilepený dukátek. „Tak, tedy tak?“ divil se mlynář. „nu počkej, paní kmotra!“
     „Vidíš, milý hochu,“ řekla vdova k Josífkovi, když se byl vrátil, „pravda je to, že jsou peníze jen pro starost. Dokud jsme neměli v domě krejcaru, neměla jsem strachu před zlými lidmi, a jen k nám přišly peníze, mám starost, aby nám je někdo nevzal.“
     „Já vím, mamičko, co uděláme; svatý Josef nám je dal, on nám je také zachrání, schovejme je do kapličky za oltář.“
     „Máš pravdu, chlapče, udělejme tak, a to hned,“ odpověděla máti. Vzali peníze, donesli do kapličky a za oltář schovali. Upokojena odebrala se na to vdova do blízkého města a tam za jeden peníz nakoupila vařiva, by se děti zase po dlouhém čase dosyta najedly.
     Byla již noc a právě chtěla vdova zhasnout louč, tu tluče zase někdo na dveře, a jako před tím vidí vdova cizího člověka, který prosí o nocleh. S ochotou ho pobízí do sednice a snese jídlo o pití, by se posilnil.
     „Včera bych vám byla špatně mohla posloužit, ale dnes nám Pánbůh nadělil, pojezte a potom si na mechu pohovte,“ švitořila vdova a spravovala lože, na něž kladla svoji jedinou peřinu. Vandrovní trochu pojedl, ale na lože nelehl, jen na lavici se natáhl.    
     „Jen si lehněte, matko, a nemějte o mne žádnou starost, já zase brzy odejdu,“ upokojoval host starostlivou hospodyni, která nechtěla, aby se tlačil na lavici.
     „Ty můj Spasiteli, jak zcela jiný byl ten včerejší host! Tenhle ani kříž neudělal a již snad spí,“ vzdychla a ulehla. Jen zedřímla, ozve se opět klepání, i ulekla se a napadl ji strach, když viděla vandrovního blížit se ke dveřím.
     „Jen zůstaňte ležet, vždyť já se sama zeptám, kdo to je,“ šeptala a zdržovala ho.
     „Nechte, matko, ten co klepe, je zloděj, a Pánbůh sám mne poslal, abych vás jeho zprostil,“ řekl cizinec a šel ke dveřím ptaje se: „Kdo tluče?“
     „Já jsem čert a jdu si pro peníze,“ ozval se zvenčí hlas. Tu otevřel vandrovní dveře řka: „Ty nejsi čert, ale já jsem čert,“ popadl neznámého do náručí a zmizel. Ulekaná vdova klesla na zem a děkovala Bohu za poslanou pomoc.
     Druhý den bylo slyšet, že se bohatý mlynář ztratil, nikdo nevěděl, kam se poděl, jen chudá vdova mohla o jeho strašné smrti dát zprávu, a také to mlynářce pověděla, by se za jeho duši modlila, což ta učinila a polovic jmění dala chudým, by modlitbu učinila platnou.
     Vdova se svými dětmi byla nyní šťastna, vychovala z nich hodné a rozšafné lidi a nikdy na svatého Josefa nezapomněla.