11 O dobrém bratříčkovi

     Na kraji hlubokého lesa stála hájovna. Staré, věkovité smrky skláněly haluze až na její střechu, jako by ji chtěly chrániti před divými větry a bouřemi. V létě sem málokdo zabloudil a v zimě, když napadlo sněhu, celé týdny nepřešla lidská noha cestičku k hájovně. Před stavením v boudě lehal honicí pes, který uvítal hlasitým štěkáním každou, zde tak nezvyklou návštěvu.
     V hájovně bydlil hajný s bratrem a ženou. Měli dvě roztomilé děti, staršího Karlíčka a mladší Hanku. Žili na této samotě šťastně a spokojeně. Hajný se zdržoval skoro celý den v lese a přicházel navečer s ulovenou zvěří. Jednou i strýček si vyšel do lesa, ale nevrátil se. Příštího dne prohledali celý les – ztraceného nenašli.
     Jedenkrát v v zimě seděli všichni okolo stolu. Tatíček kouřil z dýmky a vykládal báchorky o srnkách a zajících. Pak všichni vzpomínali, co se asi stalo se strýčkem a zdali se někdy vrátí. Najednou Hanička naříkala na bolení hlavy. Uložili ji do postele a dali na čelo studený obklad. Ale horečka stále stoupala a děvčátko se zmítalo na poduškách pronásledováno zlými sny. Rodiče proseděli u ní až do rána a sotva se rozednilo, šel tatíček do města pro lékaře.
     Lékař přišel, podíval se na nemocnou a zavrtěl hlavou. „Tu je všecka lidská pomoc marná,“ řekl k zarmouceným rodičům a odešel.
     Hanka se probudila z nepokojného spánku a volala: „Karlíčku, zdálo se mi, že v prostředku našeho lesa stojí rozložitý smrk a má pod spletenými kořeny mast. Prosím tě, běž do lesa a přines mi ji, vím, že se po ní uzdravím!“
     Karlík se zaradoval, že sestřičce pomůže a rychle se oblékl do teplého kabátu, narazil si beranici na hlavu a vyšel do lesa.
     V lese bylo sněhu po kolena, takže se pomalu a těžce prodíral závějemi. Bylo tu ticho, jen občas nad lesem zakrákaly vrány a poděsily Karlíka. Zajíci, kteří v noci sháněli potravu, vtiskli do sněhu své stopy, krčíce se v mladém a hustém jehličí. Hochovi začínalo býti úzko. Což kdyby zabloudil a k onomu stromu vůbec nepřišel? Doma čeká sestřička na lék a jistě umře bez něho. Když takto uvažoval, najednou se v houští ozve šelest, zazní dupot zvěře a před udiveným chlapcem stojí krásný jelen s rozvětvenými parohy.
     „Jelene, milý jelene, prosím tě, zanes mě do lesa, ke starému smrku.“
     „Tak si sedni na mne,“ řekl jelen. Karlík se posadil na jelena a vyprávěl mu po cestě, že jde nemocné sestře pro lék. „Nemusíš tak dlouho choditi, mám mast ve výhoncích, vytáhni jeden a uvidíš,“ řekl jelen.
     Karlík se přesvědčil, že skutečně měl jelen ve výhoncích bílou mast. Nejeli již do lesa, ale zpět domů. Byla to veselá jízda na lehkonohém zvířeti, které se svým jezdcem ubíhalo zasněženým smrčím, z něhož se sypaly sněhové vločky Karlíkovi na hlavu. Přijeli k hájovně. Tatíček stál u okna a když uviděl Karlíka na jelenu, vyšel ven. Chlapec seskočil a zvolal: „Mám už pro Hanku léky!“ Běžel do světnice k Hance a pomazal jí hlavu. Hned se uzdravila a skotačila po pokoji. Tatíček šel k jelenu, který stál nehybně, jako by na něho čekal, a pohladil ho po pyšné hlavě. Najednou se zvíře ztratilo a oplakávaný bratr objímal udiveného tatíčka.
     Vešli do světnice a strýček si posadil obě děti na klín a vypravoval, jak často chodil proměněn k hájovně a netrpělivě čekal na příležitost, až ho Karlík vysvobodí.  
 
     napsala H.Salichová