12. Chytrá horákyně

   Byli dva bratři. Jeden z nich byl bohatý statkář, neměl žádných dětí a byl tuze lakomý. Druhý, chudý chalupník, měl jedinou dceru a byl příliš dobrý. Když šlo děvčeti na dvanáctý rok, dal ji bratr k bratru za husopasku. Dvě léta sloužila za stravu, po dvou letech zesílila a nastoupila za dívku.
     „Služ jen, Manko (Marie), spravedlivě,“ řekl jí strýc, „až vystoupíš, dám ti místo mzdy jalovici. Právě mám čtyřnedělní tele, to dochovám a tobě to bude jistě milejší než peníze.“
     „To víte,“ odpověděla Manka, a od té chvíle byla do práce jako oheň a krejcaru strýci neumařila. Ale strýc byl šelma. Manka sloužila tři léta spravedlivě a bez reptání, ale otec churavěl a stárnul a proto musela domů. Žádala tedy jalovici, z které už byla hodná kráva. Tu obrátil milý strýc kolečka řka kdesi cosi, že jí tolik nedá, že jí toho neslíbil a chtěl ubohou Manku odbýti několika groši. Ona však nebyla tak hloupá, aby byla peníze přijala, ale doma s pláčem otci všecko povídala, usilujíc, aby šel k panu prokurátorovi žalovat. Otec jsa zlostí popuzen na nesvědomitého bratra, šel bez meškání do města a žalobu přednesl. Pan prokurátor ho vyslechl a poslal pro sedláka. Ale sedlák dobře tušil, jestliže to pan prokurátor nějak nespraví, že bude muset jalovici dát, protož hleděl, jak by ho dostal na svou stranu. Pan prokurátor byl v rozpacích. Bohatého by si nerad byl rozhněval a chudý měl přece právo na své straně. Rozsoudil tedy chytrým způsobem. Zavolal si každého zvlášť a dal jim hádačky: „Co je nejbystřejšího, co nejsladšího a co nejbohatšího?“ s tím doložením, kdo to uhodne, že dostane jalovici.
     Mrzuti odešli bratři domů celou cestu rozvažujíce, co by to asi bylo, ale ani jeden ani druhý nemohl se domakat pravdy.
     „No jak?“ ptala se žena bohatého sedláka, když přišel domů.
     „Čert aby ty soudy vzal, teď jsme v bryndě!“ řekl sedlák a hodil tchořovkou o stůl.
     „No a proč, co se ti stalo, prohrál jsi?“
     „Co prohrál! Neprohrál, ale co nejspíše teprv prohraji. Prokurátor mně dal hádačku: Co je nejbystřejšího, co nejsladšího a co nejbohatšího? Jestliže to uhodnu, zachovám jalovici.“ 
     „To jsou věci s hádačkou. Já ji sama uhodnu. Což by mohlo být bystřejšího nad našeho černého špicla, co sladšího nad náš sud medu, co bohatšího nad naši truhlu tolarů?“
     „Dobře máš, ženo, tys to uhodla, jalovice je naše.“ Tak se uspokojil milý sedlák a s chutí pojídal, co mu žena přistrojila.
     Chalupník přišel domů celý smutný, pověsil klobouk na hřeb a sedl za stůl.
     „No, jak jste pořídil, táto?“ ptala se Manka.
     „Ba, pořídil. Jsou to páni, ti by člověka div nezbláznili!“
     „Nu a co, povídejte pak!“
     Táta povídal, co mu pan prokurátor uložil.
     „Nu a co víc? To já sama uhodnu, jen nebuďte smuten, ráno vám to povím.“
     Ale chalupník proto přece celičkou noc oka nezahmouřil. Ráno Manka přijde do sednice a povídá: „Až se vás bude prokurátor ptát, řekněte, nejsladší že je spaní, nejbystřejší že je oko a nejbohatší že je země, z níž všecko pochází. Ale to vám pravím, ať neříkáte, od koho jste se to dověděl!“ Chalupník šel k panu prokurátorovi, jsa žádostiv, zdali ta odpověď bude dobrá.
     Nejdříve prokurátor zavolal sedláka a ptal se ho po rozluštění hádaček.
     „Inu, já myslím,“ odpověděl sedlák, „že nemůže být nic bystřejšího nad mého špicla, který všecko vyčmuchá a vyslídí, nic sladšího med můj sud medu, který již čtyři léta leží, nic bohatšího než moje truhla tolarů.“
     „Milý sedláku,“ řekl pan prokurátor a pokrčil rameny, „to se mi nezdá, ale vyslechnu, s jakou přišel bratr.“
     „Milostivý pane, já myslím, nejbystřejší že je oko, které mžikem všecko přehlédne, nejsladší že je spaní, neboť ať je člověk jak chce zarmoucen a utrmácen, když spí, neví o ničem, a někdy se i ve snu potěší, a nejbohatší je země, z níž pochází všecko naše bohatství.“
     „Tys uhodl a dostaneš jalovici. Ale pověz mi, kdo ti to řekl, neboť vím, že se to neurodilo z tvé hlavy.“
     Dlouho nechtěl chalupník povědět, ale když pán na něho usiloval, spletl se a vyjel s barvou ven.
     „Dobře tedy, když je tvá dcera tak chytrá, ať přijde zítra ke mně, ale ať to není ani ve dne ani v noci, ani ustrojená ani nahá, ani pěšky ani na voze.“
     To byl chalupníkovi zase kámen na srdce.
     „Milá Manko!“ řekl přišed domů, „tys to pěkně spravila; prokurátor nechtěl věřit, že to mám ze své hlavy a já musel povědět, co jsem věděl, a nyní máš k němu přijít, ale nemá to být ani ve dne ani v noci, nemáš být nahá ani ustrojená, a nemáš přijít ani pešky ani na voze.“
     „Nu, to je toho, jen nechte, však já to vyvedu.“
     O dvou hodinách s půlnocí Manka vstala, vzala režný, velmi řídký žok, oblékla jej na sebe, na jednu nohu vzala punčochu, na druhou na boso střevíc, a když bylo ke třetí hodině, mezi dnem a nocí, sedla na kozu a napolo pěšky, napolo po jezdecku; se dostala do města. Pan prokurátor se díval z okna a chytrou horákyni již očekával. Vida, že tak dobře svou úlohu provedla, vyšel jí naproti a pravil: „Nyní vidím, že jsi vtipné děvče; chceš-li, vezmu si tě za ženu.“
     „Proč ne, chci,“ odpověděla Manka a přeměřila pana prokurátora od hlavy k patě. Ženich si vzal hezkou nevěstu pod paždí a vedl ji do pokoje. Nato poslal pro tátu, pro krejčího a dal ušít šaty pro nastávající paní prokurátorovou.
     Den před svatbou přikázal ženich nevěstě, aby se nikdy do jeho věcí nepletla, do žádného soudu ani do čeho jiného, sice že musí tu chvíli navrátit k otci.
     „Učiním po tvé vůli,“ odpověděla nevěsta.
     Druhý den byla svatba a z Manky se stala velká paní. Než dobře se do všeho hodila, ke každému byla vlídná a manžela svého milovala; za to ji také každý měl nevelké vážnosti. Jedenkrát přišli k panu prokurátorovi dva sedláci, jeden měl hřebce, druhý kobylu. Ale oba koně měli dohromady. Když kobyla dostala hříbě, nastala otázka, komu náleží. Sedlák, jenž měl hřebce, tvrdil, že vším právem patří hříbě jemu; sedlák, jemuž kobyla patřila, dokazoval, že má k hříběti ještě větší právo. Tak se hádali, až se dostali k panu prokurátorovi. Sedlák, jehož byl hřebec, měl velké bohatství, i dal panu prokurátorovi po straně dobré slovo, a hřebec dostal hříbě.
     Ale zatím paní prokurátorová všecko ve vedlejším pokoji přeslechla; i nelíbil se jí nespravedlivý rozsudek pana manžela. Když vešel chudší sedlák ven, zakývala na něho a pravila mu stranou: „Vy hloupý, pročpak jste se dal tak napálit? Kdopak to jakživ slyšel, aby měl hřebec hříbě?“
     „Inu, já ovšem myslím, že se mi stala velká křivda, ale když to milostpán tak spravil, co mám dělat?“
     „Věřím vám, ale poslechněte, co vám řeknu, pod tou výjimkou, jestliže se žádný nedoví, kdo vám tu radu dal. Zítra okolo poledne vezměte síť, vylezte na Skarman (vrch blíže Domažlic) a dělejte, jako byste chytal ryby. Můj muž půjde s několika pány v tu dobu okolo. Až vás uhlídají, budou se vás ptát, co tam děláte. Vy jim odpovězte“ Když hřebci mohou mít hříbata, že mohou také na vrchu růst ryby.“
     Sedlák se paní poděkoval a slíbil, že se zachová podle rady. Druhý den si vyšel pan prokurátor s několika pány na lov. Tu vidí již zdaleka na Skarmanu sedláka roztahovat sítě. Pustili se všichni do smíchu a přišedše až k samému vrchu ptali se sedláka, co na vrchu dělá.
     „Chytám ryby,“ odpověděl sedlák.
     „Ty bláznivý!“ křičel pan prokurátor, „kdo to jakživ slyšel, aby na vrchu rostly ryby?“
     „Když hřebci mohou míti hříbata, mohou také na vrchu růst ryby,“ odpověděl sedlák.
     Pan prokurátor zůstal jako pivoňka; ale hned si zavolal sedláka dolů, vzal ho stranou a řekl: „To hříbě je tvoje, ale dříve mi povíš, kdo ti tu radu dal.“
     Sedlák zapíral, co mohl, ale konečně přece paní prokurátorovou vyzradil.
     Navečer přijde pan prokurátor domů, ale paní si ani nevšimne chodí po pokoji, nemluví ani slova a na žádnou otázku neodpovídá. Paní si hned pomyslila, jaký škvor mu vrtá v mozku, nicméně trpělivě očekávala, k jakému konci se to schýlí.
     Po hodné chvíli zůstal před ní pan manžel se zamračenou tváří stát a pravil: „Víš-pak, co jsem ti před svatbou přikazoval!“
     „Vím to, vím.“
     „Pročpak jsi tedy sedlákovi radila?“
     „Proto, že nemohu snésti nespravedlnost. Ubohý sedlák byl ošizen.“
     „Aťsi byl ošizen nebo ne, tobě po tom nic nebylo. Nyní se navrať, odkud jsi přišla; abys však neřekla že jsem i s tebou nespravedlivě naložil, dovolím ti odtud vzít, co tobě nejmilejšího.“
     „Děkuji, milý muži, za tvou dobrotu, a když jinak být nemůže, poslechnu. Dovol, abych ještě naposled s tebou povečeřela, a to tak vesele, jako by se nebylo pranic mezi námi událo!“
     Manka hned běžela do kuchyně, dala přistrojit dobrou večeři a uchystat nejlepší víno.
     Když byla jídla na stole, sedli oba za stůl, jedli, pili a hovořili jak o hodech. Paní připíjela panu manželu dost a dost, a když viděla, že je trochu spitý, poručila služebníku, aby jí podal ještě tu nalitou sklenku vína.
     „Milý muži! Tu sklenici vína vypij na moje zdraví a na rozloučenou! Jak to učiníš, půjdu domů.“
     Pan manžel vzal víno a jedním lokem je vypil na zdraví manželčino, ale již ledva jazykem vládl. Po chvilce mu hlava klesla a on tvrdě usnul. Paní všecko zamkla, služebníci pána uložili, potom ho vzali i s postelí na ramena a šli za paní. Otec spínal ruce, vida pozdě v noci přicházet k chalupě podivný průvod. Teprve když mu dcera všecko vysvětlila, byl spokojen.
     Slunce stálo hezky vysoko, když se pan prokurátor probudí. Kouká, mne si oči a nemůže se vzpamatovat, co se to s ním stalo. Tu vejde do dveří jeho paní v prosté, ale čisté selské sukni, s černým čepcem na hlavě. „Ty jsi tu ještě?“ ptá se jí.
     „Nu, proč bych nebyla? Vždyť jsem doma.“
     „A co já tu dělám?“
     „Což jsi mně nedovolil, abych si vzala sebou, co je mi nejmilejší? Tys mi nejmilejší, tedy jsem si vzala tebe.“
     Pan prokurátor se dal do smíchu, řka: „Budiž ti odpuštěno! Vidím však patrně, že jsi nad mne chytřejší, protož také od dnešního dne soudit ty a ne já.
     Paní prokurátorová byla tomu ráda a od toho dne soudila ona, a bylo všude dobře.