12 O němém pasáčkovi
Ve statku pod horami žil boháč. Měl plné stáje koní, kravek plné chlévy a v ovčinci stádo ovcí, které v létě pásával pastýř na horách. Žil spokojeně se svou ženou, ale oba velice rmoutilo, že nemají děcka, o něž by se starali a hráli si s ním. Měli mnoho jmění a neměli je komu dáti. Ale konečně se dočkali a narodil se jim hezký chlapeček. To bylo radosti! Matička ho kolébala v malované kolébce a zpívala mu ty nejpěknější písničky. Tatíček se těšil, že mu dá bič a naučí ho jezditi na koni, až doroste.
Syneček rostl, ale nezavolal nikdy „mámo, táto!“ Již začal choditi, ale slovíčka od něho nikdo neslyšel. Rodiče se velice rmoutili, neboť poznali, že jejich hošík je němý. Nyní tatínka ani statek ani práce netěšily.
Josífek, tak se jmenoval ten chlapeček, byl hodný a poslušný – lepší jak jiné děti. Ale nikdy si s dětmi ve vsi nehrál, s nikým se nepřátelil. Sedával sám a ustavičně o něčem přemýšlel. Když povyrostl, vyháněl ovečky na pastvu. Položil se do trávy a v jeho hlavičce se rodily podivné myšlenky. Zahleděl se do sluníčka, jak ráno v zlaté záři nad hory vychází a navečer v rudých obláčcích zapadá. Tak rád by se byl někoho zeptal, co je tam nad mračny, kdo to sluníčko řídí a ještě mnoho jiných věcí, ale nemohl, protože byl němý. Když tak ty svoje ovečky pásával a viděl nad sebou nebe se sluncem, kolem sebe pole s obilím a rozkvetlé louky, hory porostlé tmavými lesy, jakýsi vnitřní hlas mu našeptával, že to všechno stvořil ten, k němuž se otec i matička modlí, neboť je viděl často, jak spínají ruce a vzývají toho, jehož jména nemohl vysloviti. Bylo mu líto, že se nemůže modliti a velké slzy kanuly mu po tvářích. Ovečky se k němu sbíhaly a divily se, proč pláče. Hladil je po hlavičkách a ony mu lízaly vděčně ruku.
Kteréhosi dne hnal opět své bílé stádo na pastvu a vzal si sebou dvě hůlky. Udělal si z nich křížek a zabodl do země. Poklekl mezi ovečkami a beránky, sepjal ručky a v myšlenkách se modlil. Náhle stála před ním krásná paní v bělostném rouše a byla tak milá a pěkná, že se Josífkovi srdečko zastavilo a celý se nad tou krásou udivil. Přívětivě se na něho usmála a promluvila sladkým hlasem: „Dej mi jednu ovečku!“ Tu se stal se synkem zázrak – odpověděl: „Nemohu ti ovce dáti, bili by mě otec i máti.“
Paní nato řekla: „Běž domů a pověz matičce a tatíčkovi, co jsi viděl.“
Synek odpověděl: „Ó paní, rád bych šel jim o tobě pověděti, ale kdo mi ovečky popase a dá na ně pozor, aby se mi nerozběhly?“
„Popasu ti ovečky, jdi jen domů a buď bez starosti,“ slíbila mu paní.
Josífek běžel a radostí výskal, až se v horách rozléhalo. Takovou měl radost, že může mluviti. Když přiběhl do vsi, všechny strýce i sousedky hlasitě zdravil, a ti se nemohli vynadiviti, že najednou mluví.
Přiběhl do rodného statku s takovým spěchem, že se tatíček polekal. Pomyslil si, že snad vlk ovečky roztrhal a ptal se honem: „Co se stalo, že jsi přišel bez oveček?“ Josífek odpověděl: „Dobrá víla ke mně přišla a řekla mi, abych vám šel povědět, že mi vrátila řeč!“ Matička ihned přišla a plakala radostí, když uslyšela hocha mluviti. „Co jí dáma za to?“ ptal se tatíček.
„Chtěla ode mne jednu ovečku,“ povídá synek.
„Všechny ovečky jí dej i ta jehňátka z ovčína vyžeň!“ rozkázal šťastný otec.
Josífek běžel, vyhnal jehňátka, vrátil se a řekl: „Matička s tatíčkem ti děkují za moje uzdravení a vzkazují, aby sis vzala všecky ovečky i beránky s jehňátky.“
Paní se usmála a povídá: „Žeň jenom svoje stádečko v pokoji domů a řekni rodičům, že ničeho nechci od tebe; za to, že jsi byl poslušný a hodný, osvobodila jsem tě z němoty.“
Po těch slovech se ztratila jako pára a nebylo po ní ani potuchy. Josífek se podivil, když ji už neviděl.
Jeho rodiče vystavěli na tom místě zanedlouho kapličku a zdaleka široka tam chodívali poutníci. Je tomu už dávno, tuze dávno, Josífka už není na světě, ale kaplička tam pořád stojí a všichni lidé vám tam povědí, jak se to tehdy událo.
napsala H.Salichová