Jeden tatík měl tři syny a malé hospodářství. Jak nabyli trochu síly, museli chutě jeden po druhém do služby.
     Nejstarší šel napřed.
     V jedné vesnici se zastavil u velkého dvorce a ptal se hospodáře, potřebuje-li pacholka.
     Hospodář byl sice chlap zámožný a neměl dětí, ale byl skoupý až hanba, a hospodyně byla též taková. Žádný nemohl u nich vydržet; ačkoli potřebovali pacholka jako denní soli, přece dělal sedlák, jako by se mu jich na zavolání hrnulo, a odpověděl Jirkovi. „Já sice pacholka nepotřebuji, ale proto si tě přece podržím; ale to ti povídám, ať se stane, co stane, rozzlobit se nesmíš, sice ti uříznu nos a bez služby tě vyženu. Ale jestliže se já na tebe dříve rozzlobím než ty na mne, můžeš mně učinit totéž.“
     Ta výjimka se zdála být Jirkovi trochu divnou, ale proto přece zůstal. Šel orat; zatím selka strojila oběd, vstrčila do hrnce dvě hlávky zelí, osolila je a nechala vařit.
     Když pacholek přijel z pole a potom zasedl k obědu, vysypala mu selka na mísu to uvařené zelí bez přípravy, kromě soli jak je Pánbůh stvořil. Jirka se na ten špatný oběd zle ošklíbal, ale zlobit se nesměl, šlo tu o nos.
     „Hněváš se, pacholku?“ ptal se ho sedlák.
     „I proč bych se hněval!“ odpověděl pacholek, nechal zelí stát a šel ven.
     Večer to bylo zase tak, ráno opět a druhý den jako první nic než zelí vařené ve vodě se solí. Ale když se sedlák Jirky ptal, zdali se zlobí, po každé řekl, že ne.
     Třetí den však to nemohl vydržet, žaludek se mu mdlobou točil, a přece se nemohl ošklivostí do té hatlaniny pustit.
     „Snad se nezlobíš, Jirko?“ ptal se sedlák.
     „Čert by se už nezlobil na takové žrádlo!“ rozkřikl se Jirka a vyskočil z lavice. Ale vtom byl již také sedlák vzhůru, vytáhl z kapsy kudlu a Jirkovi ušmikl nos jako homolku.
     Co měl ubohý Jirka říkat, když se té výmince podvolil? Zmrzačený přišel k tátovi. Bratři se rozzlobili, a Matěj, druhý bratr, si umínil, že půjde k tomu sedlákovi do služby, by se na něm pomstil. Než bohužel vedlo se mu jako bratrovi a vkrátce přišel domů bez nosu.
     „Teď já k němu půjdu,“ řekl Honza, kterého měli všichni za nejhloupějšího, „ať jsem šelma, jestliže se nepomstím!“
     Šel tedy a byl u sedláka pod touž výminkou přijat jako bratři. Ale Honza nebyl hloupý, jinde se najedl, doma nechal zelí stát, při tom byla tvář pořád stejná a sedlák se začal divit.
     Jedenkráte povídá hospodář Honzovi: „Honzo, nalož tolik a tolik obilí, jeď do města, slož je tam a přijeď domů, já jdu hned za tebou.“
     Honza naložil obilí dost a dost, jel, až se prášilo a v známém místě je prodal, peníze však nechal pro sebe a schoval je u své holky, kterou si byl namluvil. Sedláka nepotkal a také se po něm nesháněl, až ten celý rozzloben přišel večer domů.
     „Kdepak jsi obilí složil, Honzo?“ ptal se pacholka.
     „Vy jste neřekl, kde je mám složit. Nechal jsem je na rynku a jel domů. Snad se nehněváte, sedláku?“
     „I proč bych se měl hněvat!“ odpověděl sedlák a zaskřípal zuby.
     Od té chvíle nemohl se na Honzu zlostí podívat, ale šlo mu o nos a sedlák mlčel. Za několik dní poslal Honzu do města s prasaty, jichž mnoho koupil na výdělek. Ale poručil mu tenkráte, kudy má jít a kde je má odevzdat a mnoho-li za ně dostane.
     Honza šel s prasaty k jednomu známému honákovi a všecky mu je prodal, s tou však výminkou, že mu musí od každého uříznout ocásek. Honák se nezdráhal, Honza ocásky uřezal a šel s nimi a s penězi domů.
     „Nu, kde máš peníze, pacholku, a proč se tak záhy vracíš?“ ptal se sedlák.
     „Vy jste mi ukázal krásnou cestu! Já přišel s prasaty do hrozných bažin, ona se do nich zaryla a nemohla ven; já za nimi, chci je vytáhnout, ale z každého mi zůstal v ruce ocásek a prasata se utopila. Ale snad se nehněváte, sedláku?“
     „I bodejť by do tebe tisíc hromů, čert by se nehněval, vždyť jsi mne připravil o půl statku!“
     „A ještě k tomu o nos, sedláku,“ doložil Honza, chytil sedláka za nos a uřízl mu jej. „Vidíš, jak to je, ty lakomče!“ zvolal ještě a uháněl ze statku.
     Když přinesl domů tolik peněz a sedlákův nos, uznali ho bratři za chytrého a byli s pomstou spokojeni.