15 Skřítkův dar
Na konci podbrdské vesničky bydlila chudá vdova Válková se třemi dětmi. Přede dvěma roky přivezli jí z hor muže zle potlučeného, aby doma skonal. Dokud byl živ, neměli mnoho, ale po jeho smrti hlásil se nedostatek. Říkává se však, že neštěstí nechodí samo. Válková se rozstonala a ulehla. Bída sáhla do chaloupky drsnou a krutou rukou. Brzy nebylo ve stavení ani haléře. Marně tulily se děti k choré matce, která je těšila, že nemoc přejde a bude zase dobře. Ale bylo den ke dni hůře. Válková hubla, a její horečkou zanícené oči smutně pohlížely na děti, tušíce konec.
S matkou trpěl nejvíce Vojtěch. Mladší sestry posud nechápaly, co by znamenalo, kdyby jim matka odešla za otcem. Vojtěch horečně přemýšlel, co by podnikl, aby mohl matičce zjednati úlevy a přivolati lékaře. Několikrát si byl vypůjčiti u sousedů, ale ti sami byli chudí a všude bylo několik hladových krků.
Kterési noci, když měsíc svítil jako rybí oko, rozzářila se náhle Vojtěchova tvář a zaplála v ní jiskra naděje.
„Půjdu do hor, poprosím permony, ti mi pomohou, vždyť je to pro maminku,“ řekl si a potichu, aby ani matky ani sourozenců nevzbudil, oblékl se a vyklouzl z chaloupky. Světlá noc provázela ho k horám.
Po cestě mu znělo v uších, co slyšel od staré Hálové, která věřila, že v horách jsou permoni, ochraňující zemské poklady, kteří hvízdáním a tlučením dávají najevo svou přítomnost. Záhy vynořily se před ním vysoké komíny a tmavé budovy horních závodů.
Ale Vojtěch nezaměřil k vrátnici, kudy chodí horníci do díla, nýbrž do březového lesíka ke starému, opuštěnému vchodu do podzemí. Brzy došel a vsoukal se dovnitř. Objala ho hluboká tma a překvapil průvan. Ruce i nohy se mu roztetelily strachem. Vzpomněl si na otce i na všechny, o jejichž smrti slyšel, a před jeho vytřeštěnýma očima zjevily se jejich postavy s balvany na prsou. Ale strach o maminku byl větší a hnal ho kupředu. Tápaje ve tmě, opatrně postupoval do hor.
V dálce se zjevilo světélko. Kahanec to – či permonovo světlo? Vojtěch nemohl toho rozhodnouti. Zdálo se mu, že se blíží permon, který může jedním hrábnutím ruky zachrániti maminku. Klesl proto na kolena a naděje plným hlasem zvolal: „Permone, vyslyš mne!“
*
Naddůlní Brodec kráčel spletí podzemních chodeb k výtahu. Cestou rozjímal o svém dosavadním životě. Byl sám, nikoho na světě neměl. Maminka, kterou měl tolik rád, dávno ho již opustila a spala věčný sen na březohorském hřbitově. Ani se nedočkala jeho povýšení i lepšího živobytí. Naddůlní Brodec patřil k těm, kteří od mládí poznali krutý, tvrdý život hornických dětí. Dnes právě na to vzpomínal a litoval, že teď, kdy by mohl mamince leccos dopřáti, nemůže.
Ani nezpozoroval, že se dostal do „mrtvého obvodu“, kde se již dávno nepracovalo. Mrzut chtěl se vrátiti, když zaslechl: „Permone, vyslyš mne!“ Udiven, naslouchal neznámému a v těchto místech neobvyklému hlasu. Nebyl bázlivce, nicméně byl dojat jeho vroucností a důvěrou.
Naslouchal.
„Jsem Vojtěch z dolejší chalupy, kterému maminka těžce stůně. Daruj mi kousek lesklého kovu, který střežíš a uvidíš, že se nám matička vystůně. Tatínka již nemáme a jestli nám zemře i maminka, umřeme s ní i my, děti. Pomoz, není peněz na léky,“ žaloval neznámý.
Brodec se zarazil. To, co slyšel, hluboce se ho dotklo. Vzpomněl na svoji matičku a nebyl ani chvíli v pochybnosti, co počít. Rychle šel po lase, až spatřil klečícího Vojtěcha. Měl v úmyslu vyvésti hocha z bludu, ale v zápětí mu cosi našeptávalo, aby mu ponechal domněnku o permonech.
„Zde máš, čeho potřebuješ,“ pravil a vtiskl užaslému hochu do ruky lesklý peníz. „Jdi domů a vícekrát sem nechoď! Je tu nebezpečno, mohlo by ti stihnouti neštěstí a kdo by se staral o maminku!“
Vojtěch zapomněl překvapením poděkovati a zmizel ve tmě.
Také usmívající se Brodec odcházel.
*
Druhého dne přivedl Vojtěch lékaře. Ten prohlédl matku, nařídil, čeho potřebí a předepsal léky.
Matka udiveně pohlížela na zářící Vojtěchův obličej. Trápila ji myšlenka, kde vzal peníze. Ale ještě větší bylo její překvapení, když do světnice vkročil naddůlní Brodec. Pozdraviv se s lékařem, pohladil Vojtěcha. Potom vyzval lékaře stranou a šeptem mu povídal o Vojtěchově odvaze a lásce.
„Ale kdy vám to zaplatíme, pane doktore,“ strachovala se Válková.
„O to se nestarejte,“ usmál se lékař.
Po jeho odchodu vysvětlil Brodec Válkové, čeho byl v noci svědkem. „Máte hodného hocha; zapůjčím vám peníze, až budete moci, splatíte mi je,“ pravil na odchodu.
Chudá světnička se rozzářila láskou.
Brodec nesl v srdci jasné vědomí, že jeho nebožka maminka jistě mu žehná za jeho dobrý skutek.
Když Vojtěch dorostl, vzal ho naddůlní do hor. Ačkoliv se již dávno dověděl, kdo byl tím „permonem“, přece vždy říkal, že mu permoni zachránili maminku.
A maminka do smrti vzpomínala na jeho velikou dětskou lásku.
napsal R.F.Vojíř