18 O vlkodlaku

     V hlubokém lese žil Vlkodlak se ženou. Měli dřevěnou chaloupku, celou krytou v zeleném větvoví jedlí a smrků. Bílé zdi jen tak někde vykukovaly z jehličí. Na střeše bujel zelený mech jako na lesní půdě a okénka, malovaná bílými a modrými květy se žlutými lupénky a červenými srdíčky mezi nimi, se usmívala, kdykoliv slunečko proskočilo stromovím a zaskotačilo v nich. Kolem chaloupky, och, tam bylo veselo! Sedm dcerek Vlkodlakových pobíhalo čile kolem, poskakovalo, dovádělo a hlučelo. Hrály si po celé dny. Zajíčci a plaché srnky z lesa k nim přicházeli, a dcerky je laskaly, hladily po kožíšcích a tahaly zajíčky za dlouhé uši. To bývalo pěkné!
     Jejich otec, Vlkodlak, byl zachmuřený muž, zlých očí. Dcerky vždycky ztichly, jakmile přišel domů a přestaly si hráti a skotačiti. Bály se. Oddechly si, když ráno odcházel do lesa, kde s dřevaři kácel stromy. V poledne mu matka vždycky nosila do lesa oběd. Kteréhosi dne matka onemocněla a umřela. Pochovali ji, udělali hrobeček pod vysokou jedlí a dcerušky chodily si k mamince poplakat. Stýskalo se jim samotným.
     Ráno, když otec odcházel do lesa, nařídil, aby mu nejstarší dcera donesla oběd. Ta v poledne vzala oběd do uzlíčku a šla za otcem. Sestry doma čekaly, kdy se vrátí. Ale byl už večer a nevracela se. Setmělo se už, otec přišel z práce, ale dceruška nešla s ním.
     „Kde máš naši sestřičku?“ ptaly se dcerky. Otec však se jenom zle zamračil a cosi zamumlal. Děvčátka už se neodvážila znovu se ptáti.
     Příštího dne šla druhá dcera s obědem. Odešla za otcem do lesa a nevrátila se, jako její sestra. Tak to šlo den za dnem, až do týdne zbyla sama nejmladší.
     Navařila k obědu maštěné nudle, protože věděla, že otec je rád jídá. Zanesla je otci do lesa a celou cestu přemýšlela, co se stalo s jejími sestrami. Otec jedl, usednuv na poražený kmen, a dcera ho bedlivě zkoumala. Pojedl, zlým pohledem se na dcerku podíval, ale ta se ho směle zeptala: „Tatíčku, kde jsou moje sestry?“ Ten však neodpověděl a uchopil ji za ruce. „Svlékni šaty! Potom ti je ukáži!“ povídal. Ale dcerka řekla: „Tatíčku, nesvleči se, neboť se stydím před vámi.“ Tu on, jak ji tak za ruce drží, vleče ji k propasti. Polekala se a pomyslila si: „Tam do propasti naházel moje sestry a i mne tam chce hoditi. Zle je! Uteku!“
     Vytrhla se mu a utíkala; otec běžel za ní. Trní jí bodalo nožky a trhalo šaty, ale nedbala a běžela. Již se zdálo, že upadne a dostane se do rukou Vlkodlaka. Tu se z hlavy sundala šátek a hodila za sebe. Otec se shýbl a šátek roztrhal na kousíčky. Tím se trochu zdržel, ale už zase běžel a doháněl ji. Nožky ji už bolely, vlásky se trhaly o větévky keřů, ale ona běžela a běžela. Otec ji už zase doháněl a tu shodila ze sebe kabátek a Vlkodlak jej zvedl a roztrhal.
     Zdržel se chviličku, ale už zase běžel a byl jí v patách. Tu svlékla sukénku, hodila ji za sebe a tím ho opět zdržela chvilku. Běžela stále a padla. Otec již již ji doháněl. Odhodila košilku a pádila dále. Na louce stály kupy sena, vlezla rychle do té nejmenší a schovala se. Vlkodlak přiběhl a hledal ji. Rozházel všechny kupy, jen tu nejmenší nechal, mysle si, že je příliš malá a dcera, že se do ní proto nemohla schovati. Zuřil, ale nenalézaje ji, odešel v domnění, že mu utekla.
     Dcerka zatím ležela v seně, ležela den, dva, tři a byla už zesláblá a vyhladovělá, ale bála se vyjíti ven. Čekala, přijde-li někdo na louku a dá jí najísti, a srdce se jí svíralo úzkostí, že snad hlady zahyne.
     Tu slyší lesem zníti lovecké rohy, psy štěkati a koně dupati – to pán ze zámku honil jeleny. Pes běžel, přiběhl ke kopce sena a vyl. Dcerka vystrčila ruku, aby na sebe upozornila. Pes běžel k myslivcům, kteří seděli na kraji lesa a obědvali, vzal jim kus pečeného masa z mísy a donesl děvčeti do dlaně. Dcerka byla hladova, jedla hltavě a pes přinesl ještě jeden kus. Toho si všiml pán ze zámku a šel za psem. Přišel ke kopce a viděl bílou ručku. Ptal se hned: „Kdo je to tam ukryt?“
     A milý dívčí hlásek mu odpověděl: „Já, Vlkodlakova dcera.“
     „Tak pojď ven a ukaž se!“ pravil pán.
     „Vzácný pane, nemohu se ukázati, protože nemám šatu na sobě.“
     „Tu máš můj plášť, dívko,“ pravil pán, „obleč se do něho a potom se mi ukaž!“ a odešel do lesa.
     Za chvíli vyšla dívka oblečená v plášť a ukázala se hraběti a myslivcům. Všichni mohli na ní oči nechat, jak byla hezká. Vlasy měla zlatožluté a padaly jí v kadeřích a pletencích až k pasu. Obličej měla bledý a poněkud vyhublý nekolikadenním postem, ale hezký a milý, že se každému zalíbil. Modré oko se dívalo přívětivě a růžová ústa se usmívala a ukazovala zoubky, bílé jako perličky.
     Pán se tázal: „Jak se jmenuješ a čí jsi?“ Odpověděla s úsměvem: „Jsem Vlkodlakova dcera a jmenuji se Jarmila.“ – „Jak ses  dostala do sena?“ tázal se pán dále. Vypravovala mu, že měla šest sester a všechny otec zahubil, jen ona mu šťastně unikla. Pánovi se dívka čím dále tím více líbila a řekl jí, aby s ním jela do zámku. „Hleď, Jarmilko, k tatíčkovi se nevrátíš, žádného neznáš, kam bys šla jinam, než ke mně? Věř, že si tě budu vážit a nikdy ti neublížím.“ Pán jí takto domlouval a Jarmilka svolila, že pojede s ním. Vzal ji k sobě na koně a jeli do zámku.
     Komorné ji oblékly do krásných šatů a zavedly do nádherných komnat, které jí pán vykázal k obývání. Jarmila dlouho nemohla přivyknouti té nádheře a často vzpomínalas dřevěnou chaloupku v lese a na sestry, s nimiž si hrávala. Poněvadž byla milá, krásná a hodná, všichni si ji velmi oblíbili, zvláště mladý pán.
     Jednoho dne k ní přišel a řekl jí, že ji má velmi rád, chtěla-li by býti jeho ženou. S radostí přivolila, prosila však, aby nikoho do zámku nevpouštěli. Bála se, že by snad otec mohl jim oběma uškoditi. Pán slíbil, že žádná cizí osoba nesmí dovnitř a přísně zakázal služebnictvu vpustiti žebráky.  
     Měli velkolepou svatbu, při níž se jedlo, pilo a hosté se několik dnů veselili.
     Mladí manželé byli šťastni a dni jim ubíhaly v tiché a nezkalené radosti. Pán miloval nade vše svou ženu a zahrnoval ji vším bohatstvím a nádherou. Jarmila oplácela stejnou měrou jeho lásku a tak se zdálo, že nikdy nepoznají smutku a starostí.
     Asi po roce se jim narodilo děťátko. Rodiče měli nesmírnou radost. Maminka je nastrojila do samých krajek a hedvábných pentlí, pořád je chovala a celovala. Pán zářil štěstím a nevěděl, má-li líbat svého synáčka či hezkou matičku. Nehnul se celý den od nich, neboť se přece bál, aby se jim něco zlého nestalo.
     Jednoho dne přišel do zámku starý, otrhaný žebrák. Sklánělo se již k večeru a on úpěnlivě prosil, aby mu dali jísti a poskytli mu noclehu. Jednomu služebníku se zželelo stařečka. Myslil si: „Ten přece nikomu neublíží a pán se ani nedoví, že jsem ho sem vpustil.“ Vedl stařečka do komůrky, dal mu večeři a připravil mu lůžko.
     Ale žebrák byl přestrojený Vlkodlak. Dověděl se, že nejmladší dcerka se stala hraběnkou a umínil si, že jí stůj co stůj ublíží. O půlnoci, když v zámku všechno spalo, vyšel Vlkodlak z komůrky, prošel tiše chodbami a neslyšně otevřel dveře ložnice, v níž Jarmila spala se synáčkem. Přiblížil se po špičkách k posteli, vzal děťátko na ruku a utíkal. Vtom se paní probudila a vykřikla hrůzou. Sběhlo se služebnictvo, chytilo Vlkodlaka a vrátilo mamince plačící děcko. Přišel pán a nařídil, aby Vlkodlaka vsadili do věže, kde bylo vězení se železnými dveřmi a přísně potrestal služebníka, který ho do zámku vpustil.
     Teď už se nemusili báti Vlkodlaka, žili spokojeně a šťastně.
          
     napsala H. Salichová