23 O synku z dubu a o víle z kapky
Vy jste neznali hajného Flintu? Ferdinanda Flintu, co měl hájovnu tam pod skaliskem v lese pod Starým zámkem? Vidím, že jste ho neznali. Tedy vám o něm povím.
Tak tenhle hajný Flinta vám měl zrovna zázračné ruce. Co začal, to se mu povedlo. Nikde v celém revíru nebyl takový pořádek, jako u hajného Flinty. Tam bylo zajíců, bažantů a koroptví, srny se tu zdržovaly nejraději, o veselých veverkách ani nemluvě. Hajný si chodil po lese, zpíval si, že až zajíci s bažantími slepicemi tancovali. A pytláci tam nechodili, babky na dříví také ne, inu vrchnost i pan lesní si nemohli hajného Flintu vynachválit. A jak byl obratný na práci! Topůrko k sekeře si vyřezal jedna dvě, boty si vyspravil, rohožky pletl a jak uměl vyřezávat, to byste musili vidět! Dětem pana správce celý betlem vyřezal, radost se podívat! Však i dětem ze zámku se tak zalíbil, že musil i pro ně udělat betlem, že mu potom daleko široko podobného nebylo. Panímáma Flintová měla s mužem Ferdinandem ráj na zemi, všecko jí udělal, nač jen pomyslila, v kuchyni i ve stáji vypomohl, a tak si panímáma nemohla naříkat.
Jenom jedno ty dva dobré lidi trápilo: že je u nich v hájovně tak tuze smutno, že se tam veselý zpěv ani smích neozývá, že tu žádný synáček nedovádí a žádná dceruška si nehraje. To jim náramně chybělo, že neměli děťátka. Hajný Flinta, když chodil po lese, často si pomyslil, jak by se mu ještě veseleji chodilo, kdyby s ním běhal takový veselý klučina, no a panímáma, když byla sama doma, často si i poplakala.
Jednou na podzim, když jeřabiny pod lesem rudly a bukové listí se barvilo do zlata, stál hajný Flinta pod dubem uprostřed paseky. Najednou mu spadlo něco na nos.
„I ty mrško,“ povídá hajný, „copak si to dovoluješ, skákat mi zrovna na nos?“
A už se shýbl a hledal v trávě, co to bylo. Dlouho nehledal a spatřil žalud. Spadl z dubu hajnému na nos a teď ležel v trávě. Flinta jej zvedl a prohlížel.
„Pěkný chlapík,“ povídá si, „tadyhle, to je jako hlavička, jen nos, ústa a oči namalovat a nad tou hlavičkou čepička jako opravdová!“
Zasmál se svému nápadu a už vytáhl nůž a vyryl do žaludu nosík, oči a ústa.
„Věru,“ povídá, „jako hlava s čepicí, jen promluvit! Ale něco tomu chybí… No, toť se ví, bříško to nemá.“
Popošel několik kroků na okraj paseky, tam stály kaštany. Zvedl jeden, dírku navrtal, dřívkem jako krčkem s hlavou spojil a zase se usmál:
„Tak hlavu bychom měli, bříško taky; ještě tomu chybějí nohy a ruce.“
Nelenil a z dubových součků ručičky a nožičky vyřezal a chlapeček byl hotov.
„Jako živý, jako živý,“ pochvaloval si ho Flinta, „odnesu ho domů panímámě. Ta se bude divit, co jsem to udělal. Škoda, že ten chlapeček nemluví!“
„I vždyť já mluvím,“ ozval se vtom ten synek z dubu, „jen kdyby ses mne ptal, tatíčku!“
„U všech všudy!“ ulevil si hajný Flinta, „tak se na to podívejme, on ten chlapíček i mluví. No, to bude mít panímáma radost, až tě uvidí a uslyší!“
„Já už se také těším,“ řekl nato synek z dubu, „pojď už domů!“
„Už, už,“ volal hajný, „ poběžíme jako zajíci( Jenže ty máš krátké nožky, nestačil bys mi. Ale víš co, já tě vezmu do kapsy.“
Šup! – a dubový chlapíček byl ve Flintově kapse. Flinta ubíhal domů, co mu nohy stačily, nic neviděl, nic neslyšel, škodná má před očima mohla zajíčky rdousit, nic nepozoroval.
Přišel domů, synečka posadil na stůl: „Panímámo, podívej se, máme chlapce!“
„Trochu malý, ale pěkný,“ pochvalovala si panímáma synečka, „mám z něho radost. Tak copak bys rád jedl, synečku?“
„Kaši, maminko, ale hodně mastnou a hodně pocukrovanou!“
Tak mu uvařili kaši, pomastili, osladili. Syneček se najedl a pak ho položili do kolíbky, zazpívali mu ukolébavku a syneček usnul. Spal, spal, až se zase probudil, zase se najedl, zase spal a tak pořád, že z něho měli radost, jak mu chutná.
Naučili ho zpívat písničky, říkat říkanky, hráli si s ním a sám taky dost toho navyváděl. Hajný ho brával sebou do lesa, hajná mu ušila šaty, zkrátka, synkovi z dubu se u hajných nevedlo zle. Však si taky nenaříkal, ale byl hodný, poslouchal na slovo a pěkně se učil. Čtení ho naučili, psaní ho naučili, počítat uměl jako když bičem mrská, samou radost jim působil, jenom jedno hajného a panímámu mrzelo, že synáček nerostl. Už ho měli léta, syneček už měl rozumu jako chasník, ale pořád byl stejně malilinký jako tenkrát na podzim, kdy ho hajný přinesl z paseky.
„Taky jsi tenkrát mohl vzít větší žalud a větší kaštan,“ říkávala panímáma, ale hajný jen krčil rameny a odpovídal: „Buď ráda, že máme aspoň takového synečka.“
To už byl synek z dubu u hajných přes dvacet let, hajnému už trochu šedivěly vousy a panímámě vlasy, když jednou syneček z dubu povídá:
„Táto, mámo, já bych se chtěl oženit!“
„I ty kakraholte!“ podivil se táta a panímáma spráskla ruce, „je jako cvrček a chtěl by se ženit. Kdepak my teď honem pro tebe seženeme nevěstu? Cožpak svatbu, tu bychom ti vystrojili slavnou, ale jak strojit svatbu, když nevěsta chybí?“
„Tak já si nějakou najdu!“ povídá syneček a táta s panímámou s tím byli spokojeni. Však sami by těžko hledali, když synek myslí, ať tedy hledá.
Byl zase podzim jako tenkrát, když synek z dubu přišel do hájovny, ale slunce nesvítilo jako tehdy, a týden i ještě déle snad už pršelo. Ani do lesa se nechtělo a tak panímáma drala peří, hajný něco kutil v komoře a synek sedával na okně a díval se ven, jak prší. Kapky za kapkou dopadala na okno, kapka za kapkou stékala po skle dolů. Synek se díval, kapky počítal, a když už jich napočetl devět set devadesát devět tisíc devět set devadesát devět, chtěl toho nechat, poněvadž už ho počítání omrzelo.
Vtom spadla na sklo miliontá kapka a stékala po skle dolů. Byla větší než jiné, ale nebyla větší než dva hrášky dohromady. Byla to poslední kapka a když dopadla na okno, vysvítilo najednou slunce. Kapička se zbarvila duhovými barvami a kutálela se po skle dolů. A jak se kutálela, cililink! najednou v ní něco zazvonilo, v kapičce se otevřelo malilinkaté okénko a z okénka se ozval hlásek jasný jako stříbrný zvonek:
„Synečku z dubu, chyť mne!“
Synek otevřel rychle okno a chytil kapku na dlaň. Kapka se rozstříkla, jako když skleněnou kuličku rozbiješ, a z ní vyskočila malilinkatá víla. Měla bílé šatečky, zlaté vlásky a modré oči jako obloha.
„Děkuji ti, synečku, děkuji, žes mne zachránil!“ řekla víla a líbezně se na svého zachránce pousmála.
„Rádo se stalo, krasavičko,“ povídá synek, „ale řekni mi, kdo vlastně jsi?“
„Jsem víla z dešťové kapky. Je nás mnoho tam nahoře nad mraky, na růžovém obláčku bydlíme, zpíváme a hrajeme si. Ale když prší, nastávají nám zlé časy. Takový je zákon, že po každé jedna z nás musí dolů na zemi. Nechce se nám, otálíme, ale když už se poslední kapka přivalí, musíme do ní. Padáme v mokrém domečku dolů, spadneme do příkopu nebo do rybníka a je s námi konec. Nemá každá takové štěstí jako já, aby ji někdo zachytil. A proto ti děkuji, žes mne zachránil a nikdy ti nepřestanu děkovat. Byla bych ráda, kdybych se ti mohla nějak odměnit.“
„Líbáš se mi, vílo z dešťové kapky,“ povídal syneček z dubu. „Byl bych rád, kdybys tu zůstala se mnou a stala se mou nevěstičkou. Mohli bychom hned slaviti svatbu. Špatně se ti nepovede, mám hodného tatíčka i laskavou matičku, jistě i tebe budou míti rádi.“
„S kým si to tam ten náš synek povídá?“ řekla vtom panímáma Flintová. „Pantáto, měl by ses podívat.“
Hajný šel k oknu a viděl, že se tam synek s krásnou vílou baví. Synek mu hned pověděl, co a jak, kdo že je ta víla, odkud přišla a že by si ji chtěl vzít.
Pantáta se poradil s panímámou a potom řekl:
„Když jinak nedáš a když i tvá nevěsta souhlasí, tak si ji tedy vezmi! Vystrojíme vám pěknou svatbu, všecky známé z lesa pozveme a můžete u nás zůstávat!“
Synek si zavýskl, popadl nevěstičku kolem pasu a dal se s ní do tance. Pantátovi se to tak líbilo, že ¨popadl panímámu a tancoval s ní taky po světnici. Dupali, až se Brok pod kamny probudil, a tomu se ten tanec tak zalíbil, že vyzval kočku Mícu do kola.
A potom byla svatba. Panímáma napekla masa a koláčů, pantáta přinesl víno, pěkně prostřeli, synka s nevěstou posadili ke stolu a čekali na hosty. Napřed přišel bažant se slepicí a přinesli darem synkovi pěkné pero za klobouk. Pan zajíc s paní zaječicí přinesli měkké polštářky, koroptvičky darovaly ženichu a nevěstě plný pytlík zrní, aby měli na mouku. Kdekdo z lesního panstva přišel na svatbu a něco přinesl. Přišel i pan jelen, ale že má vysoké parohy a do světnice nemohl, tak jen oknem zavolal:
„Na svatební cestu vás povezu. Mezi parohy mi sednete a já vás ponesu přes hory a doly, kam budete chtít.“
Ženich s nevěstou se těšili:
„Tak vida, i na svatební cestu pojedeme, mámě pěknou svatbu.“
Všichni jedli, pili, hodovali, a když ptáci spustili slavnou muziku, dali se do tance. Veverky, co nosily na stůl, zatím uklidily. Míca jim ukazovala, kam co dát, když se tu nevyznaly, a Brok, ten dával pozor, aby straka neodnesla lžičky. Na straku se musí dávat náramně pozor.
A když se všichni už dost natancovali, zaklepal jelen parohy na okno a povídal:
„Tak bychom už mohli jet!“
„Tak tedy pojedeme,“ souhlasil synek-ženich. Pantáta ho s nevěstičkou posadil jelenu mezi parohy, jelen zadupal, a než se svatebčané nadáli, zmizel v lese.
Ale ten den svítilo sluníčko tak teple, že ženichovi i nevěstě bylo náramně horko. Zvláště nevěstičce, ta ze svého mokrého domečku nebyla na takové horko zvyklá. Sluníčko pálilo, nevěstičce bylo úzko. Schla strachy z toho vedra, schla, chudinka, až úplně vyschla. Byla stále a stále menší, až z ní nakonec nezbylo docela nic.
Synek z dubového žaludu zaplakal, plakal a naříkal pro nevěstičku tak dlouho, až žalem pukl. Spadl z jelena a nikdy již ho nikdo neviděl.
A tak skončil synek z dubu se svou nevěstou, vílou z dešťové kapky. Končí i pohádka, ale jen to vám ještě musím říci: kdyby se vám někdy podařilo zachytit poslední kapku, až přestane pršet, otevřete okénko v ní a vyskočí z ní víla. Ale dejte na ni dobrý pozor: nedávejte ji ani ke kamnům ani na sluníčko, aby to s ní nedopadlo jako s touhle nevěstičkou!
napsal F. Malík