26 Sníh

     Před nebeskou branou seděl sv. Petr a pozoroval duše jak putují do nebe. Brána byla celá ze zlata a třpytila se, až zrak přecházel. Někteří poutníci nemohli snésti jejího lesku, takže si oči zacláněli. Ti byli Petrovi vždycky podezřelí a obyčejně se z nich vyklubali hříšníci, kteří do nebe nesměli. Spravedliví však směle se všude podívali, neboť si nebyli vědomi ničeho zlého.
     Jednou měl sv. Petr trochu pokdy a hrál si s malými andělíčky, kteří vesele poletovali před branou. Vtom jeden z nich povídá: „Petře, kolik je hodin?“ Petr se zachmuřil a pravil: „Jak jsi pošetilý, pacholíčku! Tady na věčnosti jest okamžik jako hodina a století jako tisíciletí. Zde není ani minulosti, ani budoucnosti.“ Ale andělíček nedal pokoje, až sv. Petr řekl: „Věčný pokušiteli, utrhni tamhle zralou pampelišku a přines mi ji!“ Andělíček tak učinil a sv. Petr povídá: „Tak počítej, kolikrát fouknu, než všechny plody zmizí, tolik je hodin.“ A foukl jednou, dvakrát, třikrát. Po každé odletělo několik chmýří a volně padalo k zemi, která svítila v hlubině jako jasná hvězdička.
     To se andělíčkům tolik zalíbilo, že počali trhat odkvetlé pampelišky a foukali do nich o přítrž. Za chvíli byl vzduch pln bílého chmýří a na zemi lidé říkali: „Hleďme, hleďme, co to padá?“
     Když všechny pampelišky před branou a na dvoře byly již otrhány, povídá jeden malý ferina: „Však já vím ještě o jiných.“ Letěl do dvora a všichni za ním. Za chvíli praví: „Počkejte tady na mne!“ A šups! – do ložnice. Přinesl peřinku, rozpáral ji růžovými nehtíčky a vyhazoval hrst po hrsti jemného peří jako prášku. Andělíčkové je sbírali, foukali do něho a běhali za ním, až vyletělo z brány. Někteří přinesli si potom ještě jiné peřinky a za chvíli bylo před branou jako v mlýnici, kde se hojně práší. Jenže místo prachu poletovalo samé peří, jemňoučké jako pýří z pampelišky. Byl to prach, který vyrůstá kachnám pod paždí a je velmi drahý. Ale v nebi si to mohli dovoliti, že jím vycpávali peřinky.
     Sv. Petr byl právě v kanceláři, kde zapisoval několik duší a vyptával se jich, co dobrého ve světě vykonaly. Potom se díval do knih, je-li to pravda, a dobré skutky vyvažoval na zlatých vážkách se zlými. Když dobré vážily více nežli zlé, pustil duše do nebe a když zlé měly převahu, odkázal je do pekla.
     Andělíčkové běhali za peřím, foukali do něho, až jim tvářičky buclatěly, a přitom křičeli, že se to na dvoře rozléhalo. Sv. Petr otevřel okénko a díval se, kde ti růžoví pokušitelé nabrali opět tolik pampelišek. Najednou zpozoroval, jak jeden z nich celý uřícený se pachtí s bílým polštářkem přes dvůr za bránu. Hned ho napadlo, zdali snad ti neposedové nevybírají z něho peří. A skutečně! Bylo ho ve vzduchu již tolik, že se všecko kolkolem bělalo. I vykřikl rozhorleně na andělíčky: „Co to děláte, darebové, vždyť nebudete mít na čem spát!“ Andělíčkové se ulekli, vznesli se do výše a odletěli. Ještě ve vzduchu křidélky třepotali, až se peřový prach snášel za nimi k zemi.
     Sv. Petr vyběhl z brány, podíval se dolů k zemi a spráskl rukama: „Bože, to je škody! Celá země se v peří topí.“ Rozhorleně utíkal dovnitř a přibouchl vrata. Běžel chodbami stříbrnými, zlatými a diamantovými, až přišel do velikého chrámu, kde seděl na trůně Pán Bůh. Kolem něho byli samí andělé, svatí i vyvolení a vzduch se zachvíval rajskou hudbou.
     Věčný mír a nevýslovné blaho zářilo pod klenbami tohoto hvězdnatého sálu. Zde nebylo bohatého ani chudého, zdravého ani nemocného; všude vládla rovnost, volnost a bratrství. Každý měl vše, čeho si přál, takže netoužil po ničem jiném a byl úplně šťasten.
     Sv. Petr se na nikoho neohlížel a rovnou ke trůnu. Tam zahořekoval: „Pane, veliký hřích se udál před branou tvého království a není dostatečného trestu, aby byl napraven.“
     I zachmuřil se Pán a praví: „Vím o tom, vím, neboť oku mému nemůže býti ukryto nic tajného ani na nebi, ani na zemi.“
     Po těch slovech pokynul, nebe se dole rozevřelo a otvorem zjevila se země s lidmi, kteří se podivovali bílému chmýří. Někteří je ochutnávali, jiní se divili jeho podobě. „Opravdu, hvězdičky z nebe spadlé jsou to,“ říkali. A opět jiní vyciťovali z něho chlad a prchali před ním do skrýší.
     A Pán mluvil dále: „Přej, Petře, pozemšťanům tento bílý poklad, pod nímž se zachová všeliká úroda, aby na jaře opět ožila a vydala užitek stonásobný. Až poznají lidé význam sněhu, budou jej nazývati peřinou, z které povstal, a pod ním ukryjí se všelicí tvorové, aby se ochránili před krutou zimou. Vstaň, Petře, a odejdi v pokoji!“ Po těchto slovech požehnal zemi a nebe se opět zavřelo.
     Od té chvíle sníh chrání zaseté obilí před úplným zmrznutím a tím i práci a naději přičinlivého rolníka.        
  
     napsal L. Kozel