28 O černém kocouru

     V jednom statku se narodilo děvčátko. V některých krajích nosívá děti čáp nebo vrána, ale ve Slezsku je tomu jinak. Když na jaře nastávají teplé noci a vlažný deštík padá k zemi, tu Pán Bůh pošle svého anděla z nebe s malým děťátkem. Anděl letí z hůry mávaje v nočním tichu bílými křídly a položí děťátka do potůčku na vodu. Vlnky kolébají jeho růžové tělíčko, laškují s ním a nesou je. V tu dobu chodívá již ze šera jedna babička k břehu potoka a bedlivě slídí, neuvidí-li po vodě něco plavat. Když děťátko zahlédne, tak je vyloví, zabalí do šátku, utíká s ním ke vsi a zanese je některé mamince, která si ho toužebně přála.
     Tak tedy měli ve statku malou děvušku. Tatínek měl velikou radost a maminka ji hned ustrojila do krajkového čepečku a bílé košilky, zavinula do pruhované peřinky a uložila do malované kolébky.
     Děťátko klidně spalo a maminka odešla po práci. Když pak se šla na ně podívat – kde se vzalo – tu se vzalo – černé kotě leželo při něm v kolébce a spokojeně předlo. Selka se divila, kde se to zvíře najednou zde vzalo, vždyť v domě žádné kočky neměli, a mimo to světnice byla zavřena, takže se dovnitř nemohla dostati. V tom dceruška zaplakala. Matička ji vzala do náručí, aby ji konejšila, ale i černé kotě skočilo selce na rameno. Selka se ulekla a shodila kotě dolů. To zlostně zavrčelo a lehlo si do kolébky.
     Leželo jen pořád u dítěte a nedalo se žádným způsobem odehnati. Ostatně mu nijak neublížilo, naopak zahřívalo nemluvňátko svým teplem a později se nechalo tahati za srst i za hlavu. Děvčátko si spokojeně broukalo, hrajíc si s kotětem, které si všechno dalo líbiti. Když ale matka krmila dítě kaší nebo houskou, namočenou v mléce, tu i kotě musilo dostati svůj díl, ať si to vyprosilo žádostivým mňoukáním nebo samo z misky si pracičkou vzalo. Jednou se tatínek rozzlobil a uhodil kotě holí. Tomu se zlostí naježila srst, očima koulelo, prskalo a div že sedlákovi nepoškrábalo tváře. Pak si zase lehlo k dítěti a zanevřelo na celý svět. Pokusili se vyhnati kotě zlým psem, avšak pes utekl, když kotě mu zarylo ostré drápky do tlamy.
     Když viděli, že kotě nevypudí, dali mu pokoj. Děťátko se již batolilo po podlaze, celý den je cucalo, hrálo si s ním a dělilo se s ním o jídlo. Stali se nerozlučnými druhy.
     Z děvčátka se stala po několika letech hezká dívka, za kterou všichni mládenci z vesnice pohlíželi a chtěli ji za ženu. Často vpodvečer přišel nějaký pod okénko komůrky, v níž spala a zaťukal. Myslil, že si se Zefkou pohovoří a poví jí, že ji má rád. Avšak jakmile dívka otevřela okénko, aby zvěděla, kdo je venku, již vyskočil kocour, vycenil zuby na milého hocha a ukázal ostré drápy. Po druhé se již nikdo neodvážil přijíti.
     Dívky ze vsi chodily často k tanečním zábavám a vypracovaly Zefce, jak je tam veselo, jak se tam tančí a zpívá, a zvaly ji, aby šla také s nimi se pobavit. Tak Zefka se si oblékla sváteční kroj, uvázala do pletenců dlouhé stuhy a šla k muzice. Kocoura zavřela do světnice. Ale ten vyrazil tabuli v okně a běžel za ní do hospody, kde se vesele tančilo. K Zefce hned přišel hezký hoch a vzal ji k tanci. Sotva však se s ní otočil, vyskočil mu kocour na prsa a rozdrápal mu obličej. Nastal zmatek a Zefka musila s pláčem domů. Kocour šel několik kroků před ní a pyšně se nafukoval.
     Rodiče Zefčini neustále přemýšleli o tom, jak se kocoura zbavit. Lidé ze vsi radili to i ono, avšak nic nepomáhalo. Kocour celý den běhal jen za Zefkou; sedla-li si, vyskočil jí na ramena, jedla-li, jedl společně z misky, dokonce i spával na podušce vedle její hlavy.
     Jedna stařenka řekla, že v tom kocouru jistě nebude nic dobrého, že to obyčejné zvíře není a řekla Zefčině mamince, aby poprosila pana faráře o radu, jak se mají kocoura zbavit.
     Pan farář vrtěl nad selčiným povídáním hlavou a řekl: „Jestliže je to kocour jako ostatní kocouři, tak bych radil, aby ho někdo zastřelil. Ale vězí-li v něm zlý duch, tak ho pokropte svěcenou vodou a buďte ujištěni, že k nám vícekrát nepřijde.“ Dal selce svěcenou vodu a tato šla s lehčím srdcem domů.
     Dcera seděla kolovrátku a předla. Kocour jí seděl na klíně. Selka vešla do světnice a stříkla svěcenou vodu po kocourovi. Ten vyskočil, jako by ho někdo píchl, zježil srst, bouchl do okna a rozbitou tabulí utekl. Ve světnici zůstalo po něm plno zápachu jako po spálených hadrech.
     Od té doby měla Zefka od kocoura pokoj.      
           
     napsala H.Salichová