3. O Jozovi

 Švec Marek měl dva syny, Jozu a Janka. Joza byl také ševcem, ale hrdý a urputný ve svém jednání, nesrovnával se s nikým a proto ho také nikdo nemiloval. Janek nebyl ničím, ale všecko, co viděl, uměl hned udělat, jen když chuti nabyl. Byl dobromyslný, chytrý, služebný a při tom velmi hezký chasník, jenže se nechtěl ničemu pořádnému učit, a proto mu bratr, který ho měl v nenávisti, říkal hloupý Janek. Ale otec navzdor tomu měl Janka přece radši.
     Jednou řekl Joza otci: „Milý tatíčku, já umím sice dost, ale přece bych se mohl ještě něčemu jinému ve světě naučit, nechte mne tedy jít do světa!“
     „Inu, když chceš, nebudu ti zbraňovat.“
     A tak se Joza odebral do světa.
     Když šel již třetí den, přišel na mez, tam si sedl, a maje z domova ještě kousek chleba, začal jísti. Tu se okolo něho obsypaly tisíce mravenců; všichni po něm lezli, jako by ho o kousek prosili. Ale on je zlostně od sebe smítal a ani drobečku jim nedopřál.
     „Počkej, počkej, my ti také nepomůžeme,“ křičela na něho ta přičinlivá zviřátka. Ale on si toho nevšimnul a šel dále.
     Třetí den opět přišel na zelenou louku a tam se prali dva čerti. „Pojď a pomoz mi, Jozo!“ křičel jeden na něho. Ale on se obrátil a řekl mrzutě: „Co mi do tebe? Pro mne se třeba zabijte, co je mně do vás!“
     „Jdi, jdi!“ křičeli zase čerti, „však my ti také nepomůžeme.“ Ale on se po nich ani neohlédl a šel dále.
     Přišel k jezeru a tu viděl na kraji ležet velikého kapra, an sebou na suchu sem tam hází a do vody si pomoci nemůže. „Prosím tě, Jozo, hoď mne do jezera!“ prosil kapr, když k němu švec přišel.
     „I dejte mi všichni svatý pokoj a pomozte si každý sám!“ prohodil tento a nechal kapra v blátě.
     „Však já ti také nepomohu,“ křičel za ním kapr. Ale on se mu vysmál a šel dále.
     Chodil dlouho po světě, ale nedostal žádné práce a všude se mu vedlo zle. Musel se tedy zase vrátit domů.
     „Toť jdeš brzo domů, Jozo,“ řekl Janek, když bratra spatřil, „a myslím, že mnoho nepřinášíš!“
     „Počkej!“ odsekl tento, „teď půjdeš ty, a uvidíme, o mnoho-li chytřejší se vrátíš a co sebou přineseš.“
     „I toť se ví, že půjdu, proč bych nešel?“ odpověděl Janek opravdově. Mrzel se na to, že ho Joza má za tak hloupého, i chtěl tedy dokázat, že není bez hlavy, a řekl to otci.
     „I copak ti to napadlo, Janku,“ podivil se starý Marek, „že chceš jít do světa? Zůstaň raději doma a uč se něčemu. Copak myslíš, že ti budou jinde lítat pečení ptáci do huby?“
     „To já všecko vím, ale od bratra si déle nedám přezdívat hlupáků,“ řekl rozhorlený Janek.
     „Inu, jdi si, když jinak nechceš, ale jen se něčemu ve světě nauč!“
     A tak se milý Janek přichystal na cestu.
     Navečer před tím dnem, kdy měl jíti z domu, vzal ho Marek za ruku a vedl ho do sklepa, který byl několik kroků za chalupou. Když do něho vešli, švec odvalil v koutě kámen a vytáhl maličkou lahvičku, která byla naplněna nějakou vodou. „Vidíš, Janku,“ řekl synovi, „tuhle vodičku jsem dostal na památku od jednoho velmi učeného muže, kterému jsem pomohl z neštěstí. Je prý pro každou zlou nemoc. Kdo jí využívá patnácte kapek, hned se uzdraví. Tak mi řekl. Já jí nepotřeboval a zůstala tedy schována. Tvému bratrovi jsem ji proto nedal, poněvadž vím, že by žádnému nepomohl. Ale tobě ji svěřím, možná, že to bude k tvému štěstí. Jen ji dobře opatruj!“
     Janek si lahvičku schoval a oba šli ze sklepa ven.
     Druhý den se rozloučil Janek s dobrým otcem a se zlým bratrem a kráčel pak touž cestou jako prve Joza. I musel přijíti také na tu mez, kde si dříve jeho bratr odpočinul. Sednuv si na ni vytáhl z kapsy kousek chleba a začal jísti. Tu se hned okolo něho obsypalo mravenců až černo. „I vy ubohá zviřátka, máte asi hlad? Žádný vám tu nic nedá; počkejte, já vám dám, co sám mám.“ Tu jim celý kus chleba rozdělil na drobečky a nasypal po zemi. Mravenci chudinky sbírali a jedli. Janek si nato chvilku poseděl a pak se ubíral dále.
     „Až budeš něco potřebovat, pomůžem ti,“ křičeli za ním mravenci.
     „Vy mně asi toho pomůžete, ubožátka,“ pomyslil si Janek.
     Druhý den přišel na zelenou louku. Tu viděl dva čerty spolu se prát. „To jsou blázni, jak se rvou,“ pravil, „musím je rozehnat.“ Hned se do nich pustil a skutečně je smířil.
     když budeš, Janku, od nás něco potřebovati, jen přijď, my ti vždy pomůžeme,“ řekli čerti, když odcházeli.
     „Vždyť je dobře,“ odpověděl Janek a šel svou cestou.
     Třetí den přišel k jezeru. Tu viděl, jak se velikánský kapr hází v blátě a z něho si nijak nemůže pomoci do vody. „Ty by ses, chudáčku, tady utloukl,“ řekl dobromyslný Janek a pojav kapra z bláta, pustil ho do jezera. „Tak, teď si pohovíš.“
     „Kdykoli co ode mne budeš potřebovati, jen na mne zavolej!“ řekl kapr hlavičku z vody povystrčiv.
     „Dobře, dobře; vždyť já to rád udělal.“
     Od jezera přišel přímo do jednoho velikého města. Když vešel do hospody, ptal se, co nového.
     „Nic jiného, nežli že s naší princeznou je pořád hůř a hůře.“
     „Copak je nemocna?“ ptal se Janek.
     „Musíte být z ciziny, že to nevíte; již tomu kolik let, a teď je jí hůř a nikdo jí nemůže pomoci, ač král oznámil, že ten, kdo ji uzdraví, od něho ji dostane za manželku.“
     „Je-li pak hezká?“
     „Toť si myslím,“ řekl hospodský, „jako obrázek, třeba je nemocná; jedinká její chyba je, že je hrdá.“
     „To se napraví,“ pomyslil si Janek. Zaplatil hospodskému a šel ke králi. Když k němu přišel a za lékaře se dal ohlásit, byl hned předvolán a s radostí od krále uvítán. Tu prosil, by jej dovedl k princezně, což král s ochotností učinil. Janek se jí na všecko ptal jako bůhvíjak učený doktor; ale všecko jen proto, by s ní mohl mluviti, neb se mu náramně zalíbila; potom vytáhl lahvičku a dal jí několik kapek zázračné vody. Když odcházel, přislíbil, že druhý den zase přijde podívat se, jaký účinek ty kapky budou míti. Ale strachem nespal celou noc, obávaje se, aby nebylo nemocné ještě hůře.
     Druhý den byl již časně ráno u krále a nemálo se zaradoval, když uslyšel, že je princezně mnohem lépe. Hned jí dal ostatní kapky do patnácti chybící. Třetí den byla princezna zdráva a jeho nevěstou. On měl velkou radost, ona však nikoli, neboť se jí Janek hrubě nelíbil. Byl sice hezký chasník, to musel říci každý, ale v tom ošumělém kabátě vypadal přece proti ní tuze sprostě. K tomu přišlo ještě, že se s ní chtěl zasnoubiti právě v tom obleku, což tu hrdou dámu bolestně urazilo. Ale co dělat! Otec to chtěl míti a dcera viděla, že se musí svému osudu poddat. Ale udělala si výjimky myslíc, že nějak s chytrou ženichovi uklouzne. Řekla tedy Jankovi, že si ho dříve nevezme, dokud nevyplní tři věci, které ona od něho bude žádati. – Z lásky k ní co by Janek neudělal? Slíbil jí tedy všecko.
     Tu mu rozkázala, že chce z moře perlu, ale tak velkou a krásnou, jaké posud nikdo na světě nemá. Za sedm dní a sedm nocí chtěla ji míti. Tu bylo s Jankem zle. „Jakpak bych se mohl pustiti do hlubiny mořské jako ryba?“ pomyslil si, ale vtom si vzpomněl na kapra. „Vždyť mně přislíbil, že mi pomůže, až budu od něho něčeho potřebovat; půjdu tedy k němu.“
     Rozloučil se s nevěstou a s králem, který dceru plísnil, že se svým dobrodincem takové hry provádí, ale on mu to sám vymlouval, řka že to všecko rád učiní. V duchu si však umínil, že se na milence pomstí. Potom odešel k jezeru.
     Cestu věděl dobře a tak tam lehko přišel. Sedl si na pokraj a hleděl na čistou hladinu jezerní. Tisíce rybiček v něm plavalo, ale velikého kapra neviděl a také nevěděl, jak má na něho zavolat. „I ať je to jak chce,“ pomyslil si a začal volati. „Kapříku, kapříku, já jsem tu, abys vyplnil, cos mi připověděl!“        
     A sotva jeho hlas dozněl, začalo se jezero v dáli lehce vlniti a tiše připlul král jeho s tisícerými rybami, svými dvořeníny.
     „Co žádáš, dobrý Janku?“ ptal se kapr.
     Tu mu Janek přednesl svou žádost.
     „O to není zle. Já ti hned pomohu, jen zde chvilku počkej!“ Nato zmizel. Netrvalo to dlouho, kapr opět tak tiše jak odplul, zase připlul, jako by byl pro vyražení po jezeru vesloval. Když přišel až k Jankovi, vytrhl krásnou perlu k jeho nohám řka: „Zde máš nejkrásnější a největší perlu, která na hlubině mořské ležela. Vezmi ji a dones princezně!“ A pak zase se svou družinou zmizel pod vodou.
     Janek s radostí vzal klenot a obrátil se k domovu. %Sel dnem i nocí, by se jen v určitý čas vrátil, což se mu také poštěstilo. Ale na cestě si něco vymyslil, čím by hrdou milenku potrestal. Znal bylinu, která zeleně barvila, ale zase lehko se dala setříti. Tu si v lese vyhledal a rozetřel ji, vlasy si ní namazal.
     Sedmý den ráno, když šel s požádaným klenotem k princezně, myslil každý, kdo jej potkal a neznal, že je to vodník. A což se teprv princezna lekla, když spatřila zelenovlasého ženicha, an jí přináší perlu!
     „Kdožpak ti tak ohavně vlasy obarvil!“ ptala se Janka.
     „To mně udělaly vodní panny, když jsem jim z moře klenot kradl. Ale to nic nedělá, proto se ti budu přece líbit, vždyť jsem učinil, co jsi sama chtěla.“
     Nelíbil-li se jí dříve, nelíbil se jí teď docela, pročež si pořád vymýšlela, kam by ho po druhé poslala, by jí nemohl přinést, co by chtěla, a ona jeho zproštěna byla. Konečně si vymyslila, že ho pošle do pekel, netušíc, že tam má dobrého známého.
     „Nyní,“ řekla Jankovi, „přines mi z pekla zlatou růži, ale musí být tak krásná jako nejkrásnější samorostlá.“
     To byla zase těžká úloha pro Janka, ale na štěstí si vzpomněl na čerty, kterým na louce pomohl k smíření.
     Král se zase tuze na dceru rozzlobil, že ubohého ženicha tak trýzní a sama sebe hyzdí. Ale Janek mu to všecko zase vymluvil.
     Druhý den odešel, aby se mohl za sedm dní a nocí z pekla vrátit. Nejhůře bylo, že nevěděl, kudy tam. Šel tedy na louku, kde se čerti prali; když tam přišel, dal se tou cestou, kterou je tenkráte viděl odcházeti. Když šel celý den a noc, přišel velkým lesem k jednomu vrchu a tam viděl železné dveře. Klepal na ně, ale dlouho nikdo nešel otvírat; konečně se někdo ptal, kdo to klepá a co kdo v pekle hledá. Tu byl Janek rád, že je na konci své cesty, a hned se prohlásil, kdo je. Za chvilku přišel čert a otevřel mu dveře, i poznal Janka a Janek čerta. Řekl mu hned, proč přišel, a čert mu s ochotností růži přislíbil. „Musíš jen trochu počkat, Janku, až přinesu od pana Lucifera klíče od pokladnice; pak si můžeš vybrat, co budeš chtíti.“
     To bylo Jankovi vhod. Za chvilku se přirachotil čert s klíčem a vedl Janka do pokladnice. Museli kolikerými dveřmi kráčet, než tam přišli. Ale jak poslední dveře otevřel, zůstal Janek jako oslepen. Tu bylo v kádích zlata, stříbra a jiných klenotů taková síla, že kdyby se klenoty z pokladnice celého světa na jedno místo snesly, tolik by jich nebylo v té Luciferově pokladnici. Janek byl tak omámen, že ani nevěděl, co si má vzít, až tam mezi jinými vzácnostmi uviděl také zlatou růži. Tu si teprv vzpomněl, co má přinést. Vybral si tedy tu růži, k níž mu čert ještě přidal všelijaké jiné skvostnosti na památku. Nato s tím Janek pospíchal z pekla, aby byl včas doma, a také se vskutku šťastně dostal sedmou noc domů.
     Tu si udělal černou mastičku a ráno, když měl jíti s růží k nevěstě, potřel si jí tváře. Princezna leknutím vykřikla, když Janka spatřila, neb myslila, že sám čert jde pro ni. On ji však upokojil a podal zlatou růži. Mělať ovšem z toho klenotu radost, ale přece ještě větší starost, že si již bude muset černého ženicha vzít.
     „Jakpak jsi přišel k té černé tváři?“ ptala se malomyslně princezna Janka.
     „Když jsem růži odnášel z pekla, pustili se čerti za mnou, aby mně ji vzali, ale já jsem jim přece tak rychle uklouzl, že žádné moci ke mně neměli. Zlostí tedy nadchnuli pekelným dechem mou tvář a ta mi zlým povětřím celá zčernala. Ale z toho si pranic nedělám věda, že mne budeš míti tím radši.“
     Král tu Janka srdečně litoval a dceři přísně zakázal, aby již ženicha nikam neposílala a do nebezpečenství neuváděla.
     Ale ta měla pro něj již přichystáno něco jiného. Navečer přinesly princezniny služebnice Jankovi pytel popelu a pytel máku, vysypaly to v jeho světnici na podlahu a smíchaly dohromady. Pak přišla k němu sama nevěsta a přikázala, by to do rána zase čistě, každé zvlášť,  do pytle přebral, chce-li, aby si ho vzala.
     Když odešla, nevěděl si Janek žádné rady. To bylo přece ukrutenství! Jakpak by to mohl do rána přebrat? I vzpomněl si na mravenečky. Ale jak se k nim dostati, vždyť to do rána má býti přebráno! Jak se tak smutně na tu míchanici dívá, vidí, že se to pohybuje, že v tom něco běhá. Dívá se blíže a tu vidí tisíce mravenců.
     „I vy dobrá zviřátka, jakpak jste mne slyšela?“
     „Vždyť jsme ti povídali, že máš jen zavolat, že ti přijdem na pomoc.“ A tak ti pracovití dělníci snášeli mák z popelu na jednu hromádku, a když se schylovalo k ránu, byla ho hromady, a ráno plný pytel a čistého popelu též tolik. Janek jim tisíckrát poděkoval a oni zase utíkali na mez.
     Časně ráno byla princezna u Janka, by se podívala daleko-li je s přebíráním. Ale jak užasla, když viděla všecko přebráno! Již nebylo pomoci, to věděla, a protož se také déle nezdráhala.
     Otec s radostí hned poručil všecko k svatbě chystati, neboť se měla slaviti hlučně a skvostně. Janek však nebyl docela potěšen; věděl, že ho princezna nemiluje, a to jej tuze mrzelo. Snad by se jí byl zalíbil, kdyby se byl přece pořádně přistrojil, ale k tomu neměl chuti, chtěje marnost a hrdost její potrestati. I zůstal při své hlavě.
     Den před svatbou šel k nevěstě a řekl jí: „Já ti, drahá nevěsto, mnoho kvůli udělal, ba až příliš mnoho; a snad bych se ti byl přece zalíbil v předešlé své postavě, ale teď ti sám za zlé nemám, že mne nemáš ráda, neboť vidí, že jsem příliš škaredý; ale stalo se, jak jsem řekl, všecko jen tobě k vůli. Ale nyní i ty mně něco k vůli udělej! Neslušelo by to, kdybych se já v těchto šatech zasliboval krásné a skvostně přistrojené královské nevěstě; protož se i ty zítřejšího dne ustroj do prosté sukně beze všeho šperku! Možná, že se udobří bohové, kteří tě snad za tvou hrdost mou zpotvořenou tvářností potrestali.“
     Princezna, když si jeho slova rozvážila, viděla, že má pravdu, že byla vždy hrdá a obzvláště nebohému ženichovi dělala křivdu. Nemohla mu jeho skromnou, jí však mrzutou prosbu odepříti. Spokojen a v srdci s ní usmířen odešel Janek od ní.
     Druhý den byla svatba. Všechno bylo skvostné a pěkné, jen ženich a nevěsta vypadali jako žebráci; ženich ve svém oškubaném šatě, s rozcuchanou zelenou hlavou a černou tváří; nevěsta v prosté šedivé suknici, jako chudá děvečka. Každý jí to přál, že za svou hrdost došla trestu.
     Ale při stole bylo dobrosrdečnému Jankovi přece krušno, když viděl nevěstu tak smutně vedle sebe seděti. Chtěl ji ovšem ještě trochu poškádliti, ale její lítost ho udobřila; a také by byl rád u nevěsty viděl laskavé oko. Šel tedy do svého obydlí a dal si přinésti šaty, které mu král poslal k svatbě. Když si vlasy a tvář očistil a nádherný šat oblékl, byl tak hezký, že se mohla každá princezna, byť byla sebe hezčí, do něho zamilovati. Přistrojen šel k princezně, která seděla ve svém pokoji. I podivila se, odkud tak krásný mladík k ní přichází a chtěla se ho již ptát, kdo je a co u ní chce; ale slovo jí na rtech vázlo, když začal Janek mluviti a ona v něm poznala svého zelenovlasého ženicha. Musela se na žádost svého manžela též přistrojit ve svatební šat a oba šli pak spolu do hodovní síně. S plesem a radostí vítali hosté krásný párek. Nato trvaly radovánky celých osm dní. Po osmi dnech jel mladý král pro svého otce. Starému Markovi práce z rukou vypadla, když se čtvero koní a nádherný vůz, v němžto seděl zlatem přioděný pán, u jeho charouzny zastavil. Ale radostí ztrnul, když pán vyskočil, do sedničky vstoupil, starému Markovi okolo krku padl, a on v něm svého milého Janka poznal. Tu přišel také bratr, který ani svým očím nechtěl věřiti, že by to byl hloupý Janek. Za několik dní se Janek zase navždy s chaloupkou rozloučil a s otcem i bratrem do své země odjel. Když starý král umřel, stal se Janek plnomocným pánem v té zemi a panoval dlouhá léta v lásce a bázni boží.