32 Tři svatební hosté

     V jedné vesnici byli na statku tři hlídací psi. Žili svorně jako dobří kamarádi. Ale jejich páni s nimi nezacházeli vlídně a dávali jim málo žráti, takže psi často uléhali s kručícími žaludky, když také na dvoře náhodou ničeho nesehnali, čím by se poněkud zasytili.
     Jednou, když se mladý hospodář oženil, na statku se vařilo, peklo a smažilo, že bylo daleko široko cítiti všeliké vůně. Hladovým psům neušly slibné přípravy, i radili se, jak se dostati k bohaté hostině, aby také oni se dobře poměli. Konečně se usnesli, že tam půjdou z opatrnosti každý zvlášť.
     První pes se vplížil do spižírny, drapl tam velký kus masa a chtěl utéci. Ale zpozorovali ho, maso mu vzali a nemilosrdně vypráskali. Vrátil se v ubohém stavu na dvůr ke svým kamarádům, kteří se již těšili na příznivé zprávy. Ptali se ho: „Nuže, jak jsi pochodil?“ Pes se styděl říci pravdu a proto ujišťoval: „Znamenitě, ale je třeba snésti měkké a tvrdé!“
     Podle toho jeho kamarádi měli za to, že je tam všeho dost, masa i kostí, a hned druhý pes se vydal na cestu za dobrým jídlem. Zamířil do kuchyně. Ale než si tam mohl vybrati, co by mu nejvíce chutnalo, již měl hrnec vroucí vody na zádech. Bolestivě zaštěkal a pádil zpět. Záda ho pálila, avšak na otázku kamarádů, jak se mu vedlo, odpověděl: „Znamenitě, ale je třeba snésti studené i teplé!“
     Třetí pes byl přesvědčen, že svatebčané si pochutnávají na jídlech studených i teplých, nechtěl se opozditi, aby alespoň ještě nějaký koláček ulovil. Několika skoky se ocitl ve stavení přímo u tabule. Ale sám hospodář si ho hned všiml, chytil ho za obojek, notně ho zbil jako drzého vetřelce a vyhodil ho z domu, při čemž mu, když za ním bouchl dveřmi, ještě uskřípl špičku ocasu.
     „Nuže, jak tobě chutnalo?“ ptali se ho přátelé posměšně. Ubohý pes skrýval svůj uštípnutý ocásek mezi nohama a pravil: „Znamenitě, ale třeba pustiti chlup!“
     Vtom však k nim přistoupilo roztomilé děvčátko, dceruška jednoho z pozvaných cizích hostí, která jata soucitem, vyběhla z domu za třetím psem, aby mu poskytla útěchy.
     „Jéjej,“ divila se, „vy jste tu tři? A zdá se mi, že jste byli všichni biti! No, počkejte, přinesu vám něco na zub, abyste ze svatby také něco měli, když vám vlastní lidé nepřejí!“ A odběhla do stavení.
     Psi se na sebe významně podívali; přiznávali se mlčky ke svým lžím a jen trpce se usmívali. Styděli se za svou neupřímnost. Vtom tu již také byla holčička s velkou mísou kostí, na nichž byly docela kousky masa, položila ji před psy a z kapes zástěrky ještě vyňala několik koláčů.
     „Tak, pejskové, dejte se do toho a nebojte se, že vám to někdo odnese! Kosti již byly odhozeny a koláče jsem dostala,“ švitořila dobrosrdečná dívenka a hladila psy po zádech. Psi nevěřili svým zrakům a štěkali radostí a vděčností. Spokojeni a šťastni lízali ruce malé dárkyni, která nad nimi stála s usměvavou tváří, radujíc se ze svého dobrého skutku. Psi se dali do hodování a znamenitě si pochutnali.
     Dlouho si ještě olizovali vousy a dlouho ještě vzpomínali na svatební hostinu, přes to, že byla zahájena výpraskem, a na hodné děvčátko, které se jich upřímně ujalo a tak je vydatně odškodnilo. Také si slíbili, že se již nikdy neobelhou.
 
     napsal V.Diepold