36 Proč skřivánek vzlétá do oblak

     Unaven dopolední námahou seděl sv. Petr v nebeské bráně a dřímal. Nebylo také divu. Co tu bylo dnes od rána výslechů, aby ani jediná duše nezaslouženě do nebe neproklouzla. A dnes byl opravdu požehnaný den.Návštěvníků plné proudy, že ani vrata nestačila. Však také zůstala pootevřená a sv. Petr si toho ani nepovšiml. Přivřel oči a spokojený výraz jeho obličeje nasvědčoval tomu, že se ponenáhlu skolébává ve spánek spravedlivých. Ještě se několikrát pousmál a rty jeho jako by šeptaly nejlíbeznější slova.
     Najednou zavanul mu do tváří větřík, až se jeho bílé vousy zachvěly a houf křídlatých andělíčků vyletěl z brány, jako kdyby hejno holubic zatřepetalo křídly a mihlo se vzduchem v modravou dáli. Petr se probudil, vytřeštil oči a zamával pravicí, aby odehnal dotěrného vetřelce. „Pánbu s námi a zlé pryč!“ zahučel udiveně. Vyběhl před bránu a dívá se směrem, kudy zjevení zmizelo. Zahlédl už jenom dvé buclatých nožiček, natažených v letu. To od posledního uprchlíka.
     „Tohle je pěkný pořádek,“ odlehčuje si ve spravedlivém hněvu. „To už se v nebi ani těm malým capartům nelíbí?“ A broukaje mizel v bráně. „To se musí vyzkoumat a hned. A zamezit,“ bručí si za vraty. „Musí, musí…“
     Za chvíli prodléval u nebeského vrátného andělíček o něco větší, na němž bylo patrno, že je mnohem rozumnější než ti malí provinilci a z každého oka sršel mu paprsek tak pronikavý, že prosvěcoval všecky utajené kouty a skrýše. Na světě by se mu asi říkalo detektiv. Sv. Petr mu dlouho naznačoval směr, kterým má pátrati a kladl mu významně na srdce, aby celý houf malých nezbedníků přihnal zase hezky zpátky a to co možno brzy, než propukne v nebeských síních poplach. Vždyť veškerá odpovědnost padá potom jedině na něho a on opravdu neví, jak se to mohlo státi. „Tak dobré pořízení,“ volá, „a brzy se vrať!“ Otevřel vrata a andělíček odletěl jako vítr.
     Trvalo dlouhou chvíli, než se všecko vrátilo. Jako hejno zmoklých kuřátek stáli tu všichni před přísnými zraky nebeského klíčníka. Někteří natahovali už moldánky, jiní rozpačitě cumlali růžové prstíky. „Nechci teď nic slyšet, ale zítra vás povedu před soudnou stolici boží,“ vykřikl na ně Petr, až se mračna zatřásla.     
     Vtom však přiskočil k němu andělíček-detektiv a pošeptal mu do ucha: „Neměl bys být na ně tak přísný, svatý strážče, spíše jim naznač, aby se nezmiňovali, že už to provedli mnohokrát.“
     Sv. Petr se poškrabal za uchem a na obrátku hovoří, jako by marcipán ukrajoval: „Totiž, když se to spravedlivě vezme, vinen jsem vlastně já. Ale nutno uvážiti omluvu, že stáří žádá také svoje právo a víčka se k večeru snadno přivírají. Mnoho se o tom nerozšiřujte a raději řekněte, že už to vícekrát neuděláte. Pán je nejvýš milosrdný.“
     Andělíčkové si spokojeně oddychli, ba někteří chtěli svatého klíčníka z lásky pohladiti po vousech, ale andělíček-detektiv se na ně zamračil a celý houf zmizel bez hlesu v nebeské fortně.
     Každý den se shromažďují nebešťané ve zlatém chrámě, kde před trůnem Nejvyššího pějí hymny. Ke konci předstupují tazatelé a prosebníci k Jeho nejsvětější tváři a přednášejí žádosti nebo dotazy. Tenkrát přivedl sv. Petr drobné provinilce a žaloval na ně Hospodinu: „Nejsvětější otče,“ pravil, „ty jsi řekl: „Nechte,zlických přijíti ke mně, neboť jejich je království nebeské!“ A hle, tahle drobotina nemá pražádné záliby ve tvém nebi, neboť z něho, jak jen může, utíká.“
     I zachmuřila se tvář Hospodinova a celé shromáždění se dívalo napjatě na malé provinilce. Pán Bůh pokynul a oni přistoupili po zlatých schodech až k němu na trůn a hlasem plným něhy a lásky ptá se Pán: „Kampak jste odešli, andílkové moji, a proč jste mne opustili?“
     Tázaní se dali do pláče a někteří zavzlykali: „Mně se stýskalo po mamince.“ A jiní: „Mně po bratříčkovi.“ Vyjasnila se tvář boží a hlas jeho zvonil jako loretánské zvonečky: „A co jste tedy učinili, motýlkové moji?“
     Jeden zlatovlásek si dodal odvahy a šveholí: „My jsme, můj zlatý Pánbíčku, utekli z nebíčka a letěli jsme daleko, daleko, až tam k těm obláčkům, co se večer tak do zlatova třpytí, podívat se na maminku. Aby nás poznala, dali jsme se do zpěvu.“
     „A jak jste maminkám zazpívali?“ ptá se dychtivě Bůh Otec. „Opakujte nám to!“ Po chvilkovém zdráhání zanotoval jeden a pak všichni, až se jim tvářičky buclatě nadýmaly. Nebyl to však zpěv, jakému byli blažení nebešťané zvyklí, nýbrž takové zvonivé trylkování, v němž nezněla slova, ale zachvíval se všechen vzduch, ba i ta nebeská záře, která se linula zlatým proudem z tváří zanícených posluchačů.
     Všichni byli tak okouzleni, že zapomněli na své okolí a hlučně zatleskali, jako by byli na zemi. Otec nebeský povstal, zlíbal nadšené zpěváčky a povídá: „Rádi bychom viděli místo, odkud jste zpívali a hleděli dolů na zemi. Archandělé, seřaďte zástupy a půjdeme! Zpěváčkové, vezměte každý malou hrudku z Petrovy zahrádky na památku!“
     Podivili se všichni božímu přání a za zpěvu hymen seřadili se na cestu. Zpěváčkové kráčeli s Pánem uprostřed. Někteří z nich byli tak rozveseleni, že poletovali kolem něho jako holoubkové, sedajíce mu na rameni a do náručí.
     Když přišli na místo, pokynul Pán a průvod se rozestoupil do kruhu. Potom se oblaka otevřela a všichni patřili se zalíbením na krásnou zemi. Louky a pole se rýsovaly jako barevné pruhy, řeky jako modravé pentle a lesy se krčily na horách jako kuřátka ke kvočně.
     Pán požehnal zemi a hle! krajina se zdála znenáhla tak přibližovati, jako by se obzírala obrovským dalekohledem. Bylo viděti i lidi pracující na polích a jeden buclatý bělovlásek radostně zvolal: „Jejej, tamhle je moje maminka. Žne trávu.“ A hned se dali všichni do zpěvu, který se nesl k zemi jako májový deštíček, až lidé ustávali v práci a udiveně pohlíželi vzhůru.
     Po chvíli selhával andělíčkům hlas a někteří docela ochraptěli. A tu Pán poručil: „Hoďte dolů hrudky!“
     Houfy ruček se zatřepetaly jako praporečky a všichni se udiveně dívali hlinou. Div divoucí. Kousky její začaly oživovati, rostla na nich křidélka a v okamžiku hejno ptáčků se snášelo k oblakům a dále k zemi. Z jejich malých zobáčků se linul tentýž zpěv jako před chvílí z hrdélek malých zpěváčků. Úžas a podivení šuměly kruhem nebešťanů jako jarní větřík korunami stromů.
     Pán promluvil: „Na památku vaší dětské lásky stvořil jsem tyto skřivánky, kteří budou svým zpěvem obveselovati lidi při polní práci. A vy, drobní pokušitelové, buďte teď úplně bez starostí a z nebíčka mi neutíkejte! Od jara do podzimu budou vás tam na zemi připomínat skřivánkové, v zimě vysypete svým milým sníh a každý den k večeru rozsvítíte jim hvězdičky. Tak budete s nimi stále spojeni a jednou za rok, o „Svátek matek“, dovolím vám, abyste se na ně podívali. Stačí vám to, moji nejmilejší?“
     Andělíčkové se zaradovali a vděčně pohlédli k Pánu. Ostatní zapěli nadšený hymnus o boží dobrotě a lásce o celý průvod se vracel radostně k nebeské bráně.       
  
     napsal L. Kozel