40 O Adamovi a Evě
Na křižovatce v lese stála chaloupka, opřená o mohutný smrk. Byla ze dřeva a hlíny. Střechu měla slaměnou. Zdi byly napolo sesuté, takže skulinami vnikaly dovnitř sníh a voda. Když člověk na ni pohlédl, podivil se, že chatrč nespadne, klátí-li stromem vítr.
Bydlil tu dřevař se svou ženou. Kdyby si byl chaloupku opravil, střechu pobil a ucpal díry, mohl docela dobře a spokojeně zde bydliti. Ale byl tak pohodlný, neřku-li líný, že pracoval jen tolik, aby nezemřel hlady. Jeho manželka nebyla o nic pilnější.
Jmenovali se Adam a Eva. Jinak měli dobré srdce, nikomu neublížili a rozdělili se s každým i o to málo, co měli. Za kruté zimy se sbíhali zajíci a srny pod okénkem a žena je vždy něčím nakrmila.
Jednou v zimě skučel vichr kolem chaty a lámal haluze věkovitých stromů, zatím co oba manželé u kamen se krčili zimou. Louč osvětlovala jizbičku a žena drobila poslední kůrky chleba do polévky.
Najednou někdo zaklepal. Drvař šel otevřít. Na prahu stály dvě postavy v poutnických šatech a jedna z nich pravila:
„Prosím vás, dobrý člověče, nechte nás přenocovati ve vaší chaloupce. Překvapila nás noc v neznámém lese a nevíme, jak se dostaneme v takové nepohodě dále.“
Drvař odpověděl:
„Rád bych vás tu nechal, ale do naší chaloupky fouká ze všech stran zima.“ „Ale to neškodí, jenom když máme kus střechy nad hlavou,“ odvětil druhý poutník, který posud mlčel. „No tak, pojďte k nám!“ řekl drvař a vedl je do světničky. „Pěkně vítám, poutníčkové milí,“ přivítala je od kamen drvařka. Polévka chlebová byla již dovařena a tak se všichni rozdělili a večeřeli. Pak si lehli na lože z mechu a spali.
Ráno se probudili a posnídali. Teď řekli poutníci: „Za to, že jste nás tu nechali a pohostili, pojďte k nám, my vám to oplatíme.“ Drvař zavřel chýšku a všichni vykročili. Metelice venku ustala a sníh chrupal pod nohama. Poutníci je vedli neznámými a nevyšlapanými pěšinkami lesem a po několikahodinném pochodu přišli klikatým chodníčkem k jedné skále, u níž stál krásný domek. Poutník otevřel a všichni vešli. Zavedl je do veliké světnice. Stál tam podlouhlý stůl a na něm plné mísy nejlepších jídel a několik lahví vzácného vína. Uprostřed stolu ležela zlatá mísa, obrácená dnem vzhůru.
„Vezměte si ze všech jídel, kolik chcete a zapijte vínem; jenom nebuďte zvědavi, co je pod mísou a neobraťte ji dnem vzhůru!“ To řekl a odešel.
Oba manželé jedli, pili a hostili se. Když již měli dost, řekla žena k mužovi: „Adámku, co pod tou mísou může být?“
„Nebuď všetečná!“ odvětil muž.
Po chvíli to zase ženě nedalo pokoje a prosila: „Adámku, nadzdvihni tu mísu, ráda bych věděla, co je pod ní!“
„Nevíš, Evo, že pod mísu nesmíme sáhnouti? Dej mi pokoj s takovou zvědavostí!“ okřikl ji manžel.
Žena utichla a po chvíli začala znovu prosit a plakat. On se vymlouval a namítal, že by je snad poutníci vyhnali, když zákaz překročí. Žena si nedala říci a tak muž obrátil mísu a postavil na dno. Vtom uklouzl zpod mísy zlatý had a vinul se po podlaze. Oba se náramně ulekli, klekli na podlahu a chytili hada. Ten se mihl a ztratil. Manželé se začali bát, co se s nimi stane a dali se do pláče. Muž zle vyčítal ženě, k čemu ho svedla a žena hubovala, proč byl tak nešikovný a hada pustil. Jak se tak vadili, přišel poutník a přísně se tázal:
„Co jste udělali?“ Žena začala naříkat, že chtěla jen vědět, co je pod mísou a že ten had utekl. Poutník se zle zamračil a řekl:
„Když jste neuposlechli, musíte odtud!“
„Nevyhánějte nás do té roztrhané chaloupky, když máme tolik zimy a hladu! Smilujte se!“ prosila žena a plakala.
Poutníkovi jich bylo líto, když je viděl tak nešťastné. Přemýšlel chvíli, jak to s nimi zařídí a pak řekl již mírnějším hlasem: „Můžete tu zůstat, ale musíte pracovat, abyste si sami jídlo zasloužili.“ Oba mu děkovali a líbali ruce za to, že nemusí nazpět. „Pojďte,“ řekl jim poutník, a vedl je do velké zahrady za domem, kde rostlo hojně ovocných stromů a všelijaké zeleniny. Vzadu, mezi košatými jabloněmi, stála chaloupka. „Tam budete bydlit,“ ukázal prstem na ni. Pak dal Adamovi do ruky rýč a Evě motyku a rozkázal, aby pracovali a zase odešel. Manželé nebyli těžké práci zvyklí, poněvadž jí nevykonávali a jeden druhého poháněl k větší píli. „Adámku, dělej a dobývej chleba!“ napomínala Eva svého muže, když ten ustával, aby si setřel pot z čela. „Mlč a dělej! Kdybys nebyla zvědavá, nemusili jsme ničeho dělati a mohli jsme se míti dobře i bez roboty,“ zlostně odsekl muž. Chvíli zase pracovali. Pot se jim řinul z čela. Podívali se po očku na sebe a vidouce jeden druhého pracovati, neřekli si ničeho a pracovali až do večera.
Poutník se přišel na ně podívat. Dostali dobrou večeři a nocovali v zahradním domku, kde bylo pěkně útulno a čisto. Příštího dne se lopotili dále a tak pracovali každého dne a naučili se v potu tváře dobývati chleba.
napsala H. Salichová