41 Jak se stal Janek králem
V jedné vesničce žili ve skrovné chatrči rodičové se dvěma syny. Starší syn Ivan byl silný a hřmotný chlapík a vykonával rád těžkou polní práci. Proto otec k němu více lnul než k mladšímu Janovi, jenž byl zase miláčkem matčiným. Oba bratři byli jak zjevem, tak povahou naprosto rozdílní. Ivan byl prudký a hněvivý, kdežto Jan mírný a ústupný.
Synové vyrostli ve sličné jinochy. Bylo tehdy zvykem, že rodičové posílali syny do světa na zkušenou. Tak i naši dva hoši na to pomýšleli.
Matička vypravila nejdříve Ivana na cestu. Napekla mu buchet, dala mu nové šaty a prádlo do ranečku. Rozloučil se se svými známými a šel, vyprovázen otcem, do nejbližší vesnice. Otec mu dával naučení, jak se má ve světě chovati k lidem a všeho si všímati. Poněvadž bylo vedro, vešli do hostince na pivo. Bylo tam mnoho lidí a ti si vykládali o královně v zakletém zámku. Otec s Ivanem něco zachytili z rozmluvy a snažili se vyzvěděti, kde ten zámek je a več královna je zakleta. O tom však nikdo jistoty neměl. Každý se dohadoval něčeho jiného. Ivan najednou blýskl očima a řekl otci: „To by tak bylo něco pro mne; pokusím se o to, abych ji našel a vysvobodil.“ Tatík schválil jeho rozhodnutí a dal mu všechny peníze, které měl u sebe, neboť nemohl syna pustiti do světa s prázdnýma rukama. Pak se rozloučili a otec se vrátil domů.
Ivan zůstal v hospodě a spřátelil se s těmi, kteří tam hráli v karty. Zvali ho, ať si zahraje s nimi. Poslechl, ale oni ho obehráli o všechno, co měl. Ivan se rozhněval a vrhl se na jednoho hráče, chtěje míti svůj majetek zpět. Nastala tak rvačka a Ivan v ní zabil člověka, o němž se domníval, že ho připravil o majetek. Přišli četníci a Ivana odvedli do vězení.
Doma zatím pořád vzpomínali na Ivana, jak se mu ve světě daří a kde asi je. Jankovi bylo smutno a pořád žebronil na matičce, aby mu svázala raneček, že půjde také do světa. Nerada ho matka pouštěla, ale musila uznati, že nemůže pořád býti u ní. Konečně mu všechno připravila a jednoho rána ho vyprovodila na kopec za vesnici. Udělala mu křížek na čelo a dala mu ponaučení, aby nikomu neubližoval, každému jen dobře činil a brzy zase přišel domů. Jan slíbil, že bude hodný. Se slzami se s matkou loučil.
Zamířil uprášenou silnicí do světa a oči se mu údivem rozšiřovaly, když viděl na obzoru nebetyčné hory, kolem sebe širé roviny s tichými vískami a velikými městy. Když již několik hodin šel, pocítil únavu a hlad. Sedl si na mez, aby si odpočinul a vzpomínal přitom na domov. Vytáhl si z rance kus chleba a chtěl se posilniti. Z vysoka slétlo se k němu hejno ptáků a prosebně se na něho dívalo. Jan poznal, že mají hlad a proto rozdrobil chléb a nakrmil je.
Když si odpočinul, kráčel zase dále a přišel na cestu, jež vedla kolem potoka. Díval se, jak vlnky šplouchaly a dováděly s rybičkami. Najednou viděl ležet rybku na břehu. Zmítala se házela sebou marně se pokoušela vymrštiti se a skočiti do vody. Janovi jí bylo líto a hodil ji do potoka. Měl pak radost, když se ve svém živlu vesele proháněla. Potom naházel do vody poslední drobty chleba a kráčel dále.
Přišel k chaloupce s malým okénkem a nízkými dveřmi. Zaklepal a ohyzdná stařenka s dvěma železnými nosy mu otevřela. Vykukovala na milého Janka oči a kroutila jimi, že mu bylo úzko. Ale dobrý hoch litoval babičku pro její ošklivost a poprosil ji pěkně, aby ho nechal přenocovati, neboť se již stmívalo. Stařena zaskuhrala: „Kde ses tu vzal, zemský červíku, vždyť tu ještě lidská noha nezabloudila?“ Milý poutník odpověděl dobromyslně, že jde do světa na zkušenou.
„Zůstaň u mne; vykonáš-li tři věci, dobře se ti odměním!“ řekla a zvala ho dále. Dala mu večeři a vykázala komůrku k přebývání.
Příštího dne nastala služba tím, že mu stařena vysypala proso do prachu před chaloupku a řekla: „Do večera musíš všecka zrna vybrati. Běda, bude-li jedno zrnko chybět!“ Janek si sedl na bobek a vybíral, ale práce mu šla nesmírně pomalu, takže pochyboval, že do večera všechno vybere. Bylo již poledne a měl teprv několik zrnek. „Kdyby tu tak byli ti ptáci, které jsem nakrmil, jistě by mi pomohli,“ řekl si. V okamžiku se ozvalo ve vzduchu šustění křídel a hejno ptáků slétlo na zemi. Za malou chvíli bylo proso do jednoho zrnka vybráno.
K večeru přišla babička a Jana pochválila.
Na druhý den vzala ho za ruku a šla s ním k potoku. Hodila do vody zlaté klíče a řekla, aby jí je přinesl nazpět.
Jan seděl bezradně na břehu potoka a díval se do vody. Hloubka se černala, ale po klíčích ani památky. Vlnky se leskly na slunci a spěchaly jedna za druhou s proudem do dálky. Přemítal, co by se stalo s ním, kdyby klíčů nedostal. „No, nedostanu-li jich, uteku k matičce,“ řekl si. Zul si boty a chodil bos kolem potoka, ale do vody si netroufal. Vzpomněl si na rybičku, kterou hodil do vody, snad by mu pomohla. „Och, rybko, kdybys mi klíče přinesla!“ vzdychl si zhluboka a posadil se na břeh. Vtom vyplula na povrch rybička, kterou zachránil od smrti, a v hubě nesla klíče. Vzal si je a vřele poděkoval. S radostí je nesl stařence.
Příštího dne ho čekala hlavní úloha. Babička mu podala zlatý meč a řekla: „Usekni mi ty nosy!“ Jan se zachvěl lítostí a obavou, že ji to bude boleti, ale když ho ujistila, že jí tím pomůže, rozhodl se k činu. Jedním rázem uťal jí ohyzdné nosy a když se tak stalo, neměl již před sebou starou ženu, ale krásnou mladou dívku. Uchopila ho za ruku a vedla cestou kolem potoka, až přišli k nádhernému zámku. Prošli rozsáhlým nádvořím a vstoupili do komnat plných drahých čalounů, koberců a náčiní ze stříbra a zlata. Udivený Jan poznal, že má před sebou princeznu. Promluvila k němu: „Za to, žes mě vysvobodil, vezmu si tě za manžela.“ Přivolil s radostí, avšak řekl, že si nejdříve zajede pro rodiče. Princezna proti tomu ničeho nenamítala. Zapřáhl do kočáru šest bujných koní a jel pro ně. Pak se slavila svatba a trvala celý týden.
Tak se stal Jan králem. Prvním jeho činem bylo, že propustil Ivana z vězení a vzal ho k sobě. Vládl moudře a spravedlivě a poddaní ho pro jeho dobrotu velmi milovali.
napsala H. Salichová