45 Půlnoční mše
Byla světlá štědrovečerní noc. V chaloupkách pod zasněženými lesy svítila malá, žlutá světýlka petrolejových lamp, prozrazující, že jejich obyvatelé byli dosud vzhůru. Snad byli blaženi, že Radost a Štěstí seděly s nimi u stolu, snad smutni vzpomínali a Zármutek byl u nich hostem. Bolest živěji než kdy jindy dolehla na ty chaloupky, v nichž vzpomínali na své drahé, navždy odešlé, které jim toho roku smrt vyrvala.
V Podlesí u Ševeláků dosud svítili. Statný horník seděl se ženou a dvěma dětmi po štědrovečerní večeři za stolem a rozmlouvali vespolek. Kamna příjemně hřála. U nich seděl dvanáctiletý hoch rusých vlasů, pomněnkových očí. Díval se do ohně. Zdálo se, že pozoruje žhavé jiskry, padající jako zlaté mouchy do popelníku. Ale nebylo tomu tak. Hlavou znovu mu vířily uspané již myšlenky. Ten krásný večer, v němž je tolik srdcí šťastno, připomněl mu zase, že je bez rodičů – sirotkem. Dnes rok seděl ještě s otcem. Byl to smutný večer, protože vzpomínali na nebožku maminku. Na jaře přivezli mu z hor tatínka zle potlučeného, aby doma skonal. Dnes spí již na hřbitově, vedle maminky věčný sen. Smutný to Štědrý večer. Měl sice hodného strýce a tetu, ale rodičů přece nenahradí.
„Václave, nač myslíš?“ vyrušil ho ze vzpomínek strýc.
„Vzpomínám tak – “ odvětil chlape a sklonil hlavu. Bál se, aby mu slzy z očí nevytryskly a on nepokazil žalem radostný večer.
„Zanech vzpomínek, pojď mezi nás a vesel se! Život je zlý, nutno se mu nepoddávat,“ vážně zahovořil strýc.
Václav mlčky usedl k dětem a hrál si s nimi, aby zapomněl. Chápal, že nesmí podlehnouti své bolesti, vzpomínkám, které mu otce ani matky nevzbudí a nepřivedou.
Zatím teta donesla na stůl hrnečky čaje.
Když děti dopily a začaly klímati, strojila se Ševeláková na půlnoční. Než odešla, přinesla ze síně trochu klestí a oznamovala, že venku sněží.
„To bude špatná půlnoční pro ty ubožáky, to je to profoukne,“ prohodil Ševelák.
Děti zvedly hlavy.
„Koho myslíš, tatínku?“ ptal se Vojtěch.
„Do horského kostela není přece daleko,“ namítl Václav.
„Pravda, ale nesmíš zapomínati, že se dnes budou konati dvě půlnoční. V horském kostele pro živé a v prokopském pro mrtvé,“ odvětil strýc.
„Jak to?“ otázaly se skoro současně děti.
„No, staří horníci věří, že prý o půlnoci v kostelíku, zasvěceném svatému Prokopovi, patronu všech horníků, koná se mše pro všechny zemřelé horníky. I ti, kteří vyli v horách zasypáni, se prý dostaví. Na cestu jim svítí permoni. Vždy jednou do roka se rozezvučí staré varhany starodávnou písní „Narodil se Kristus Pán“. I nebožtíci horní páni přijdou ve svých stejnokrojích a zasednou na vyhrazená místa do lavic po stranách oltáře. Nebožtík horský farář slouží mši. Tak jsem to slýchal vyprávěti od malička. Staří horníci tomu věří, ačkoliv nikdo nikdy nebyl na mši přítomen,“ končil Ševelák.
Děti nedutaly a poslouchaly. Václav vzpomínkami rozbolestněným nitrem přijímal starou tu zvěst a v myšlenkách osnoval plán.
„Tak pojďte, sousedko, pojďte!“ vybízela Trousílková Ševelíkovou, zabalenou do starosvětského vlňáku. Obě šly do Hor na půlnoční. Také z ostatních chalup se trousili sousedé jako černé stíny a mizeli ve vánici.
„Co to, že jde Václav s vámi?“ otázala se Trousílková, když si povšimla chlapce.
„Ale nedal pokoje, tak jsem ho vzala,“ odpovídala Ševeláková.
„To jsi hodný, hochu!“ pochvalovala ho pobožná sousedka.
Vtom zadul vítr a vmetl jim do očí jehličky zmrzlého sněhu. Ženy ztichly a mlčky se braly do kopce k Horám.
Před kostelem bylo již plno lidí. Mnozí ani všemu nevěřili, co se v kostele odehrávalo, ale starodávný zvyk udržoval je v tom, že ani jediné půlnoční nevynechali.
Ševeláková s Trousílkovou zmizely ve dveřích kostela. Proud lidí proti jejich vůli zanesl je doprostřed chrámu. Teprve tam si Ševeláková vzpomněla na Václava. Nebylo ho u ní. Zmizel a ani si toho nepovšimla. Ulekla se. Ale Trousílková ji utěšila, že jistě bude stát někde u dveří a po mši se k ní přidá.
Václav šel s tetou s úmyslem podívati se na půlnoční k prokopskému kostelíku. Celou cestu na to myslil a vymýšlel plán, jak by se dostal z tetina dohledu. V nastalé tlačenici u kostela se mu to podařilo. Odloučil se od tety a ubíhal za město k nedalekému prokopskému kostelíku, který stál na vršku smutný a opuštěný. Románská jeho okna byla bez světel. Štíhlá věž ztrnule trčela k oblakům, plným sněhu. K zavřeným dubovým dveřím nevedla prošlapaná cesta. Smutek zíral z malého březového lesa opodál kostelíku.
Václava to zarazilo. Nebál se, nicméně tíseň sevřela mu hrdlo. Byl by se nejraději obrátil a utíkal zpět, ale touha viděti otce, kázala mu, aby zůstal. Studený, mrazivý vítr šlehal mu do obličeje. Schoval se proto za pilíř. Uběhl se a zpotil, než sem doběhl a nyní mu bylo zima. Otočil si šálu těsněji okolo krku a přitiskl se ke studené zdi. Čekal, napínaje sluch, aby mu neušel ani nejmenší ševel. Co by kamenem dohodil, svítila proti němu dvě malá světélka z oken předního městského domku.
„Snad jsou tam šťastnější než já,“ pomyslil si. „Ale ne, nemohou býti, nejšťastnější jsem já, čekám – na tatínka.“
Vítr přestal, ale sníh se sypal jako z bezedné konve. Václava zábly nohy, ale nedbal toho. Čekal…
Jeho ve tmu hledící oči se náhle široce rozevřely. Z lesíka vyšel podivný průvod. Napřed šli permoni a nesli rozsvícené kahany. Za nimi horní páni v bílých, v černých perkytlích, v čepicích bez štítků s dvěma zkříženými zlatými perlíky, opírajíce se o hůl se zlatým kováním. V rukou drželi kahany. Naposled šli prostí horníci. Z tváří zírala jim mužná odvaha, jako kdysi před smrtí, která je tam dole zastihla. Šli mlčky. Průvod stanul před kostelními dveřmi. První permon se dotkl stříbrným kladívkem dveří, které se bez hluku otevřely.
Vašík vytřeštěně zíral na horníky, zacházející v kostelní temno. Jeho oči horečně hledaly tatínka. Poslední se ztráceli ve dveřích. Vašík už nedoufal. Až tu! Nevěřil očím. V poslední trojici kráčel on – tatínek. Poznal statnou postavu. Hoch se zachvěl horečkou. Stěží vyrazil: „Tatínku! Ta-tín-ku!“
A tu se mu zdálo, že otec poznal jeho hlas, pospíšil k němu, shýbl se k němu a zahovořil:
„Vašíku, dítě, provázím tě stále na tvých cestách. Jsem c tvé duši, v tvé mysli, v tvém dobrém konání…“
Vašík neslyšel více. Jakási bezměrná radost zalila mu nitro a štěstí dávno nepoznané se rozhostilo v jeho duši. Nepřál si již ničeho. Viděl otce, slyšel jeho hlas a cítil měkký pocel jeho ruky. Jako v mlhách uzřel ozářený vnitřek kostela a uslyšel varhany…
V mrákotách si uvědomil, že mše začala…
Teta Ševeláková marně se po mši sháněla po Vašíkovi. Nečekal na ni před kostelem, jak Trousílková myslila. Ptala se sousedů, ale ani ti ho neviděli.
„Snad už je doma,“ utěšila se posléze a vydala se k domovu bez hocha. Ale jaké bylo její uleknutí, když doma Vašíka nebylo.
„Aby se nu tak něco přihodilo,“ strachovala se. Také strýc se ulekl.
„Nic platno, vydám se do Hor,“ rozhodl se.
„Bude tak nejlépe, snad se tam o něm dovíš. Mám strach, aby ho nepotkalo neštěstí.“
Ševelák se oblékl a vyšel v noc.
Starý ponocný Havránek se vracel z pochůzky. Odpískal již půlnoc a pomalu kráčel k domovu. Bydlil v malém domečku na konci města proti prokopskému kostelíčku.
„Kdopak by dnes chodil v takové siberii! Dnes je každý rád u svých doma a v teple. Pro jednou nebude zle, ostatně k ránu to obejdu ještě jednou,“ rozumoval ponocný a pospíchal domů, aby dosyta užil syna vojáka, Toníka, který přijel na svátky.
Pokuřuje, kráčel k svému osvětlenému domku. Byl už u domovních dveří, když zaslechl vzdech a tiché zvolání: „Tatínku! Ta-tín-ku!“
Havránek zůstal stát a zbystřil sluch. Od kostela se nesl ten zvuk. Ponocný nemeškal. Vyrazil v místo, odkud se ozval neznámý hlas. Nešel daleko. U kostelních dveří ležel hoch. V záhybech jeho šatu usedl bílý poprašek sněhový. Havránek se k němu shýbl. Hoch jako by spal. Jemný úsměv rozhoštěn byl na jeho ubledlé tváři.
„Co tu tropíš, synku?“ tázal se Havránek, shýbaje se k němu. Ale hoch neodpovídal. Ponocný se ulekl. Snad je zmrzlý – pomyslil si, rychle vzal chlapce do náručí a chvátal s ním domů.
U Havránků se všichni polekali, když uzřeli, koho otec donesl. Jen voják Toník neztratil duchapřítomnost. „Rychle sníh, otřeme ho!“ kázal.
Sestra Madla přinesla hrnek sněhu. Otřeli jím hocha a do úst mu vlili trochu horkého čaje. Po chvilce chlapec otevřel oči…
„Tatínku!“ zašeptal, rozhlížeje se v cizím prostředím.
„Neboj se, dítě, jsi u dobrých lidí!“ pospíšila si Havránková zaplašiti hochovu nedůvěru.
„Čí jsi? Jak jsi tam přišel?“ otázal se ponocný, když se chlapec trochu vzpamatoval.
Hoch se dal do vypravování, že se jmenuje Václav Kovář, že je u strýce Ševelila v Podlesí a že čekal na nebožtíka tatínka, až půjde na půlnoční. Viděl prý ho, mluvil s ním, ale potom ho přepadl spánek a neví, co se dělo dál.
Dívali se naň a povážlivě kroutili hlavami. Hoch, vida jejich udivené zraky, dotvrzoval: „Mluvil jsem s ním.“ Náhle však, jako by se rozpomněl, prosil: „Ale musím domů, teta mne bude čekat, měla by starost. Prosím vás, dovolte, abych mohl jíti domů!“
Avšak Havránkovi ho nepustili. Toník se nabídl, že dojde pro Ševeláka, aby si hocha odvedl. Když se za ním dveře zavřely, vypovídal Václav další podrobnosti, jak strýc mluvil večer o mši a jak se tetě ztratil. Teprve potom si udělali Havránkovi správný úsudek, že chlapec věřil pověsti doslovně.
Zatím Toník pospíchal k Podlesí. Na cestě potkal spěchajícího muže, který se po něm zvědavě otáčel. Toníka napadlo, že by to mohl býti Václavův strýc.
„Nejste snad pan Ševelák?“ otázal se.
„Jsem. Stalo se snad Václavovi něco?“ ptal se dychtivě.
„Je u nás. Našli jsme ho u prokopského kostelíka. Snad by tam byl zmrzl,“ vyprávěl Toník, vraceje se se Ševelákem.
Pozdě se vrátil Václav se strýcem domů. Teta plna strachu je očekávala. Václav se roznemohl a skoro celé svátky si poležel. Teprve po týdnu se mu ulevilo. Ale svědomí ho tížilo, že svým nerozumem způsobil pěstounům starosti.
„Teto,“ zavolal jednou, jsa s ní ve světnici sám, „zlobíte se na mne?“
„Proč, Václave?“ odvětila teta, sedajíc si k němu na postel.
„Že jsem vám zkazil svátky a způsobil starosti. Strýček se také nehněvá?“
„Nehněvá, jsme rádi, žes mezi námi a že se ti nic nestalo,“ pravila teta, hladíc ho po tváři.
„Víte, této, nemohl jsem za to! Chytil mne takový smutek a stesk po tatínkovi a matce, že jsem ani nevěděl, co dělám. Celé nitro mi tenkrát hořelo touhou,“ vysvětloval Václav se slzami v očích.
„Bláhový hochu, vždyť ti oba chceme nahraditi otce i matku!“ slzíc pravila teta.
A Václav jí z vděčnosti políbil ruku.
napsal R. F. Vojíř