Na hrad královský byli povoláni malíři, aby vymalovali podobiznu krále Míroslava. Mladý král by se byl rád oženil. Mezi mnohými obrazy, které od princezen a kněžen dostal, byla jedna takové krásy, že k ní Míroslav prvním pohledem zahořel milostí a žádnou jinou sobě nechtěl zvolit za královnu. Proto se teď dával malovat, aby jí mohl obraz svůj poslati a spolu o její ruku požádati. Malíři se sešli a král jim pravil takto: „Slovutní pánové a mistři! Dal jsem vás svolat proto, aby mne každý jednou vymaloval. Nechci však, abyste mi krásy přidávali, spíše si nechám líbit, bude-li obraz škaredější, než je moje tvář.“
     „Nač tobě, pane a králi náš, krásy dodávat?“ pravili umělci; „myť budeme rádi, když štětec náš bude s to, aby vyobrazil skutečnost.“
     Chutě se pustili malíři do práce a v krátkém čase bylo v pěkné síni postaveno několik podobizen králových, a král se svou radou přišel je prohlížet, která ze všech by se nejlépe ku poslání hodila.
     „Já myslím, milostivý králi,“ řekl jeden dvořenín, „že vaše tvář předčí nad všecky ty podobizny, neboť se mi nezdá ani jedna z nich všech býti docela taková, jako je tvář Vaší Milosti.“   
     „Nechtěl jsem ani, abych byl dobře vypodoben. Myslím, že se princezna nebude hněvat, když budu skutečně o něco hezčí než na obraze.“
     V tom domnění vybral také obraz, který se mu nejméně líbil, dal jej vsadit do zlatého rámu s drahými kameny a poslal své nejprvnější dvořany s velkým komonstvem a s dary k otci krásné princezny, aby o její ruku žádali.
     S nevýslovnou toužebností očekával jich návratu. Za nějaký týden ovšem přišli, ale všichni byli smutni a mrzuti, takže Míroslav nic potěšitelného z úst jejich neočekával. 
     „Pane a králi náš,“ řekli vyslanci, když před krále předstoupili, „neslýchaná jest urážka, která se nám stala, a bojíme se Vaší Milosti vše vyjevit.“
     „Jen mluvte, ať je to cokoliv!“
     „Od krále jsme byli vlídně a hostinně přijati a celý dvůr byl potěšen, že Vaše Milost princeznu Krasomilu chce míti za paní. Druhý den jsme šli ku princezně s poklonou; nikomu nebylo ještě dopřáno ruky její se dotknout, a tudy i my toliko lem roucha jejího jsme museli políbit. Pohrdlivě pohlédla na obraz Vaší Milosti a zpátky nám jej dávajíc, řekla: „Král zde vyobrazený není hoden, aby mi obuv mou zavazoval.“ Krev nás hanbou pálila, ale starý král nás prosil, abychom pravou příčinu zamlčeli, že sám mnoho od své dcery zkusí, ale že to vše snad se dá napravit a princezna že přece musí svolit. Avšak taková královna nezdála se nám býti pravou matkou svých poddaných a raději jsme odjeli, nedbajíce ničeho.“
     „To bylo nejmoudřejší, jsem docela s jednáním vaším spokojen. O ostatní se postarám sám,“ odpověděl král, ale líce mu hořely hněvem na pyšnou pannu. Dlouho přemýšlel, co má nyní dělat, až konečně bystrý jeho rozum našel cestu, po níž kráčeti se mu zdálo býti nejraději. Zavolal svého starého radu a správce a k tomu jedinému svěřil svůj záměr, kterýž od něho byl schválen.
     Druhý den se v hradě jen rojilo, neboť král se chystal na cestu. Správu země odevzdal svým radám a hrad starému správci. Třetí den odjel. Na pomezí svého království poslal všecku svou družinu se vším všudy nazpátek a vzav jen něco šatstva a peněz, šel samojediný dále.
     Byl krásný jarní den a princezna Krasomila se procházela po zahradě. Krásná arci byla jako bohyně Lada, ale tvář její byla růže bez vůně, zahrada nerozehřátá paprsky slunečními. A přece měla v duši jemný cit, neboť často nad neštěstím chudého zaplakala a dávala hojné almužny, než blíže k ní nesměl žádný žebrák přistoupiti, aby se jí špinavou svou rukou nedotkl. Množství vladařů se již o její ruku ucházelo, ona však každým pohrdala. Její myšlenky měly perutě orličí a rády by se byly vznesly až k slunci. Starý král ji často káral a hrozil přílišné hrdosti trestem božím. Ale na to mu odpovídala: „Můj ženich se musí krásou, vznešeností, uměním a šlechetností nad jiné skvíti, sice nikdy mým nebude.“   
     Když se tak v zahradě prochází, vejde k ní otec a praví: „Dcero moje! Přijal jsem do služby mladého muže a udělal ho vrchním zahradníkem. Ale zdá se mi k tomu úřadu býti příliš učeným; zná se tak dobře v zahradnictví jako v literárním umění, v tom jako v hudbě, takže jsem nad tím už ustrnul a s radostí jej na svůj dvůr přijal. Tak učeného muže nemáme. Co míníš.“
     „Nemohu nic říci, protože jsem ho neviděla. Ale myslím, že jsi, otče, dobře udělal, neboť takový muž je při dvoře jako drahý klenot. Je-li v hudbě opravdu tak cvičen, jak povídáš, a jinak člověk mravů ušlechtilých, mohl by mne doučit na harfu; nerada pohřešuji zemřelého učitele svého. Pošli tedy pro cizince!“
     Král byl k tomu ochoten a princezna vešla do letní síně, do níž v malém okamžení vstoupil Míroslav.
     „Nejhlubší poklonu skládám k vašim nohám, milostivá paní, a čekám na vaše rozkazy,“ řekl Míroslav, poníživ hlavu k jejím nohám, a políbil lem drahého roucha, při čemž zahleděl k princezně okem, s jakýmž se posud nebyla potkala. Zarděla se hrdá panna a upřela zrak na růži, kterou si před chvílí v zahradě utrhla. Nenadála se, jaké neštěstí ji nastane z poupěte teprve rozvitého. V sladkém loži, jako v růžových plenkách zavité, sedělo zlé bůže s napjatým lukem, na němž byl šíp v nejjedovatějším jedu omočený, a jakmile se Krasomila do osudné růže podívala, bůže spustilo a ona cítila v srdci bolest, proti níž není žádných léků.
     „Jaké vaše jméno?“ ptala se po chvíli přívětivým hlasem Míroslava.
     „Míroslav,“ odpověděl onen.
     „Otec mi řekl, Míroslave, že se znáte v hudbě, a já jsem si již dávno přála mít učitele, který by mne doučil hráti na harfu. Velký vděk by se mi stal, kdybyste vy místo mého zemřelého učitele nastoupil.“
     „Bude-li moje skrovné umění s to, aby službu tu mohlo zastat, budu se pokládat za šťastna.“
     „Ostatní vám poví král,“ řekla nato princezna a pokynula rukou na znamení, že je cizinec propuštěn. Dlouho ještě Krasomila stála a nevěděla, co se to s ní stalo. V hlavě jí to šeptalo a šumělo jako vábné hlasy, jako sladké hraní hudby, a v srdci jí to pálilo, jako když se na vězně po dlouhé temné noci po prvé slunečko zasměje; otevřeť dokořán brány srdce svého, aby se každý kouteček naplnil světlem nebeským. Ozvaly se kroky a Krasomila se z myšlenek probrala. Byl to král.
     „Nuže,“ ptal se, „přijala jsi Míroslava za učitele!“
     „Navrhla jsem mu to, ale kdy bych měla začít, o tom právě přemýšlím.“
     „Učiň podle libosti! Co se mne týče, já si při jeho jménu připomínám krále Míroslava a denně se strachuji, že tu urážku od tebe nesnese a vypoví mi vojnu. Dcero, dcero, tehdáž jsi velice chybila!“
     „Netrap mne, otče! Byla bych nešťastna, kdybych si musela toho krále vzíti, pročež zůstanu při svém mínění.“
     Král se zamyslil a mrzutě odešel.
     Druhý den se vše urovnalo a hodiny se začaly.
     Míroslav byl horlivým učitelem, Krasomila byla pozornou žákyní, a ledová kůra, kterou pýcha okolo srdce jejího obložila, denně více a více rozehřívala. Často si panny její šeptaly: „Co se to jen s naší princeznou stalo? Nikdy se člověk nesměl opovážiti ruky její se dotknouti a nyní si z toho nic nedělá, když jí Míroslav při odchodu ruku políbí.“
     Láska přemohla hrdou pannu. Již to bylo drahný čas nade všecko Krasomila,, ač by to byla ráda sama sobě zapřela. Tu přišla do zahrady, hrdě pozdravila vrchního dohlížitele sadů, ale přece jinam nesedla než na sedátko aneb do vonné besídky, kterou jí kvůli Míroslav přes noc kázal udělat. Nemohla býti tak nelaskavá a vlídným slovem nepoděkovati za ten důkaz jeho úcty. Z několika slov rozpředla se rozmluva, protože se princezna měla mnoho co ptáti a rozkazovati. S učením to bylo právě tak; časem, když ji napadly zlé rozmary, musel sloužící učitele odbýt, že nemá princezna chuti k učení. Za chvíli ji to zase rozešlo a opět musel sloužící běžet, aby učitel přišel. Začasté, aby zamračenou tvář rozjasnila, podala mu ruku k políbení, jaká čest se ani těm nejvyšším šlechticům nestala.
     Bylo navečer, princezna seděla u otevřeného okna, hrála na harfu a zpívala, vedle ní Míroslav maje oko upřené na její líce, zlatou září zapadajícího slunce polité. Najednou se zarazila a podala harfu učiteli.
     „Jestliže Milost Vaše dovolí, zazpívám teď píseň svou,“ pravil Míroslav a Krasomila přisvědčila.
     Začal; ale jaký zpěv! Brzy se Krasomile zdálo, že slyší sezvání stříbrných zvonů, které ji volají do chrámu Páně ke zbožné modlitbě, brzy zase že ji láká táhlý, vábný hlas slavičí do stinného loubí v náruč milencovu. Slunce zapadlo za vysokou horu; poslední blesk zalétl do okna a strhl ledovou roušku, která ještě jako pavučina držela srdce hrdé princezny v poutech. Tiše sklonila hlavu k Míroslavovi a slza padla na jeho ruku.
     Jako by toho nepozoroval, řekl Míroslav: „Ta píseň byla na rozloučenou, milostivá moje královno! Zítra musím odtud pryč!“
     „Co mluvíš, Míroslave? Ty nesmíš odtud pryč, ne, ne tak!“ vykřikla Krasomila třesoucím se hlasem a uchopila Míroslava za ruku. Tu se otevřely dveře a přes práh vkročil otec.
     „To je tedy ten muž, kterého miluješ?“ ptal se chladně zaražené dcery.
     „Ano, otče, miluji ho,“ odpověděla Krasomila a hrdě se vztyčila.
     „A víš-li pak, že mu chybí jedna z těch ctností, které jsi sobě vymínila u svého budoucího manžela?“
     „Vím, že chybí Míroslavu vznešený rod, ale proto jej přece miluji, a byť by ještě níže byl postaven.“
     „Dobře tedy, ať je tvým manželem ještě tu hodinu. Ale déle v mém zámku nezůstaneš, abys větší posměch na svou hlavu nesvedla.“
     „Ó, milostivý králi,“ řekl nyní Míroslav a uklonil se před králem na koleno,  „nemohu svolit, aby byla princezna skrze mne nešťastna. Já půjdu odtud a vše buď zapomenuto.“
     Avšak král na to nedbal. Vkrátce přivedl svého zpovědníka a za nějakou hodinu byla Krasomila, hrdá princezna, ženou chudého Míroslava a stála v nejprostších šatech před hradem, těžce se v duchu loučíc s otcem, který tak nevlídně se s ní rozžehnal a z domu ji vyhnal jako chudou děvečku. Ale brzy se vzmužila, vzala manžela svého za ruku a skočila s ním do vozu, který je měl dovézti až na královské hranice.          
     Když přijeli až na pomezí té země, kde měla někdy býti Krasomila panovnicí, slezli z vozu a šli pěšky dále.
     „Ženo, moje drahá duše,“ řekl Míroslav Krasomile, „co nyní počneme? Mám sice v hlavním městě bratra, který je u dvora a k službě mi pomůže, ale do té doby se ledva vyhneme nouzi.“
     „Vždyť něco peněz ještě máme; zatím budu pro lidi pracovat a vynasnažím se, abych tvým starostem ulevila,“ těšila Krasomila zarmouceného muže, ač jí nebylo u srdce volno.
     V nejbližším městečku Míroslav zase najal vůz, aby nemusila chůzi nezvyklá žena jít pěšky.
     Když přijeli až do hlavního královského města, Míroslav najal malou sedničku a tam se s Krasomilou ubytoval. I umluvili se, že všecky nádherné šaty prodají a že koupí prostší, což opravdu učinili, ano i jediný prsten, který měla Krasomila na ruce, obětovala na výživu.
     „Nyní půjdu,“ řekl druhý den Míroslav, „zjednám ti práci a sobě službu, ke které mi snad bratr dopomůže.“
     Šel a v poledne se vrátil s malým uzlíčkem. Rozvázal ho, vyňal hebké plátno a něco málo ovoce.
     „Hleď, srdce moje, tu ti nesu práci, která ti, když ji dohotovíš, bude dobře zaplacena; ovoce jsem dostal u svého bratra. Ó, ženo milá, jak jsem tebe, královskou dceru, do takového živobytí mohl vtrhnouti? Všem rozkošem zvyklá máš nyní pro lidi dělat a snášet nouzi. Ó, já nešťastník!“ tak bědoval Míroslav a líbal ruce své ženě, které teprv po svatbě řekl, jak velice ji miluje.
     „A co naříkáš,“ odpověděla a oko její se na muže smálo; „vždyť jsem tomu sama tak chtěla. Tvoje láska mi za všecko odplatí.“
     S radostí vzala hebký kment a chutě se pustila do práce. Pilně šila nedávajíc si pokoje ani v noci, a jen tu chvíli odběhla, kdy muži chystala jídlo. Když měla dílo hotové, vzala na hlavu bělounký prostý čepeček a šla s Míroslavem, aby práci odvedla. Byl to pěkný dům, do něhož jí Míroslav ukázal, a sloužící ji vedl nádhernými pokoji až ke komorné. Přece jí bylo úzko, když komorná práci prohlížela a potom ledacos vystavovala a na penězích jí chtěla utrhovat. Již se jí tváře zapalovaly a slzy jí vstupovaly do očí; tu se otevřely dveře a do nich vstoupila vážná dáma. Ptala se komorné, oč se tu jedná, a když práci prohlédla, poručila, aby se švadleně mzda vyplatila. Krasomila se s poděkováním uklonila a pospíchala z domu. Míroslavovi neřekla ani slova, co se jí přihodilo. Vzpomněla, že to asi také tak její vlastní komorné s ubohými švadlenami a jinými dělníky dělávaly.
     Asi za dva dni zase přišel Míroslav a nabídl jí službu u vznešené dámy, kde by se měla velmi dobře. Krasomila byla spokojena, zastřela tvář a šla k té paní na službu. Od hlavy do paty si ji paní prohlídla, potom se ptala, co všecko umí, a když jí to Krasomila pověděla, řekla dáma, aby zůstala dva dni na zkoušku.
     Ale to byly trpké dva dni! Nyní viděla, co taková služka od rozmarných urozených paní zkusí, jak pohrdlivě se s ní zachází. Tu bylo strojení, běhání, snášení, a co křiku a vády, jestliže nebyl jeden kroužek vlasů zrovna takový jako druhý, jestliže se živůtek dost málo krčil. A přece není takové stvoření boží lepší než jiné. To nemohla Krasomila vydržet a za dva dni šla zpátky.
     „Víš-li, co nového, ženuško?“ řekl Míroslav za několik dní nato, když s rozjařenou  tváří vstupoval do dveří. „Náš král si přivezl nevěstu a zítra bude v zámku veliká hostina, při které ji svým poddaným pánům bude představovat. Prý se jedná o mnoho kuchařek a kuchařů a každý dostane za ten den několik dukátů. Hleď, ty umíš vařit a mnoho práce mít nebudeš; nešla bys tam za kuchařku?“
     „Proč ne? Půjdu. Tolik peněz za den tak snadno nevydělám,“ odpověděla Krasomila.
     Ráno se časně ustrojila, uvázala na hlavu po prostu šátek a šla s mužem do královského hradu.
     „Já si budu zatím také hledět nějakého výdělku a večer pro tebe přijdu,“ řekl Míroslav, když odcházel z kuchyně, kamž byl ženu dovedl.
     Krasomila se měla chutě k práci, kterou jí nejprvnější kuchař vykázal na celý den obstarati, a ničeho si pro tesknost v zámku nevšímala. Všecko se dobře dařilo, již se hosté sjížděli a nebylo vozů ani konce. Právě běžela Krasomila přes chodbu; tu jí vběhne přes cestu pán samé zlato a stříbro, takže ho pro lesk ani znáti nebylo.      
     „Prosím vás,“ povídá hlubokým hlasem ke Krasomile, „zavolejte někoho, aby mi střevíc zavázal!“
     Krasomila se na něho po očku ohlédla a vidouc podle šatů, že to sám král, shýbne se a zaváže mu střevíc sama. Král jí poděkoval a odešel. V malé chvíli přijde sloužící králův a ptá se, kde je ta kuchařka, která vázala králi střevíc, aby šla do hořejších pokojů k paní komorné. Krasomila učinila, jak jí bylo nařízeno.
     Vejde ke komorné, ta se uklonila a prosila ji, aby vešla do druhých pokojů. S podivením se Krasomila ohlížela po skvostných komnatách, kde ji vše upamatovalo na domov. Byly to pokoje zařízené pro paní a Krasomila si pomyslila, že tu jistě bude zůstávati mladá královna, ale co ona zde má dělat, to posud nevěděla. Tu přišly do oblékárny, kde ležely plné stolice drahých šatů, plné stolky klenotů.
     „Zde si máte vybrat jedny šaty a k tomu klenoty; já vás ustrojím. Náš král vás chce za tu zdvořilost, kterou jste mu prokázala, jednou vzít k tanci.“
     „Probůh!“ lekla se Krasomila, „co by řekl můj muž! Já s králem tančit, do těch šatů se ustrojit? Ne, ne, to neudělám!“
     „Ani když já tě budu prosit?“ ptal se za ní hlas, a tu viděla u sebe krále – poznala svého Míroslava!
     Krasomila se lekla a v úžasu se přece jaksi bolestně ptala: „A proč jsi to vše učinil a tak se mnou jednal?“
     „Pamatuješ se snad, s jako hrdou odpovědí jsi moje dvořeníny s obrazem mým poslala nazpět? Tenkráte jsem přísahal, že chci tvou hrdost ponížit. Tvůj otec mne v tom potvrdil a tvoje láska mi byla nápomocna. Avšak bych tě nebyl tak dlouho zkoušel, kdyby tvůj otec nebyl přikázal; já trpěl s tebou.“
     Tu se otevřely dveře a starý král vešel; všichni tři se srdečně objímali.
     „Dcero, ta zkouška byla sice trochu trpká, ale věř mi, že bude blahodějná pro tebe a pro tvé děti!“ řekl otec.
     Vtom přicházeli hosté a vidouce novou královnu v drahém, zlatem vyšívaném rouše a královském diadému, byli vesměs její krásou okouzleni, neboť při vší spanilosti nastoupila místo hrdosti a pýchy teď přívětivost a dobrota.
     S hrdým čelem si vedl Míroslav milovanou ženu do síně, kde bylo shromážděno panstvo a s jásáním uvítalo mladou královnu.