V jednom městě byl mladý, svobodný král. Jedenkráte večer chodí po zahradě a přijde až k zahradníkovu domku. Již zdaleka slyší z otevřeného okna nesmírný chechtot a hovor. Tiše se přikrade pod okno a poslouchá.
     „Když jsme již v takovém bláznovském hovoru,“ ozval se hlásek ženský, „tak si ještě povězme, co by si každá z nás přála. Nejdřív, ty, Markétko, jakožto nejstarší pověz, co bys chtěla.“
     „Já,“ odpověděla Markéta, „já bych si přála, aby si mne vzal královský kuchař. Ráda dobře jím a to bych měla každý den něco z královského stolu.“
     „Aj, jaks, chytrá! A co bys ty sobě přála, Terezko?“
     „Já bych si přála, aby si mne vzal královský cukrář, protože ráda mlsám sladké věci.“
     „Ó, vy labužnické jazýčky,“ zvolal první hlásek a nato se všechny tři daly do smíchu.“
     „Ale, když jsme my tobě řekly, Johanko, co bychom si přály, pověz i ty nám, co ráčíš!“ ozvala se Markétka.
     „Hned se to dovíte. Já bych si přála samého krále. Měla bych pěkné šaty, dobrá jídla i sladké cukrovinky.“
     „Teď my se tobě vysmějeme za tvou chytrost; nám se spíše může dostati cukráře i kuchaře než tobě krále.“
     Nato bylo smíchu dost a dost. Král se pod oknem také zasmál a po chvilce odešel. Přišel domů ptal se komorníka, co za ženské v zahradníkově domku bydlí, a komorník řekl, že jsou to zahradníkovy tři dcery“ Markétka, Terezka a Johanka. I poručil král, aby komorník druhý den ráno pro ně šel a ke králi přivedl.
     Holky leknutím celé zbledly, když druhý den ráno přišel komorník s vyřízenou, aby šly ke králi.
     „Co jste vyvedly, vy nešťastnice?“ ptal se jich otec. „Jestliže přijdu skrze vás do nějaké hanby, půjdete mi všechny tři z očí, to vám povídám.“
     „Nedělejte si, tatínku, pražádných vrtochů!“ odpověděla Johanka, nejhezčí, nejlepší a také nejsmělejší ze všech. „My nic neudělaly. Král si nejspíše zamanul, abychom mu teď věnce a kytky do jeho pokojů vázaly a ne vy. To to bude, nic jiného.“   
     Nato se děvčata slušně přistrojila a šla s komorníkem ke králi. Král se procházel po pokoji. „No, vedeš ty tři nevěsty?“ pravil, když komorník s nimi vešel. „Která tedy z vás tří jmenuje se Markéta?“ ptal se, když děvčata složila poklonu, a jeho oko poletovalo z jedné na druhou.
     „Já,“ ozvala se Markétka a sklopila oči.
     „Tys tedy sobě včera večer přála mého kuchaře?“
     Tu zůstaly holky, jako by je šarlatem pokryl, neboť věděly hned, kam král bije. Nejvíce však ze všech zapýřila se Johanka.
     „Nemusíš se červenat, což je z toho? Když bys kuchaře ráda, máš ho mít,“ Při těch slovech otevřel dveře vedlejšího pokoje a kuchař vešel.
     „Ach, odpusť, milostivý králi!“ prosila Markétka a klekla si na zemi, „to byla jen taková bláznovská řeč.“
     „Nu, teď se ti to vyjevilo. Což nechceš svého ženicha?“
     „Inu, když to musí být, proč bych nechtěla,“ odpověděla Markétka, když viděla, že král nežertuje.
     „Jednu bych odbyl; kterápak z vás dvou chtěla být cukrářkou?“ ptal se zase druhých.
     „Já,“ šeptala Terezka vidouc, že zapírání není nic platno.
     Zase otevřel král dveře, vyvedl druhého ženicha a dal ho Terezce, která se nehněvala.
     „A tys chtěla mne?“ ptal se Johanky a pozdvihl jí kulatou bradičku. „Tak se na mne podívej, zdali se ti budu líbit!“
     „Netrestejte mne, za to, nejmilostivější králi!“ prosila Johanka a kleknuvši pozdvihla uslzené oči ke králi. „Byla to řeč do větru. Kdož se nadál, že posloucháte!“
     „Jsem rád, že jsem poslouchal; neboť jsem po půl světě hledal nevěstu nemysle, že bych ji mohl najít tak blízko. Náhoda mne k tomu přivedla. Nuže, milá Johanko, chceš být mou královnou?“
     Ještě jednou se Johanka podívala králi do očí a znamenajíc, že to myslí opravdu, usmála se a řekla: „Ano!“
     Nyní měla každá, co si přála. Ale od té chvíle, co král Johanku nazval svou nevěstou, uhnízdila se v srdcích sester zášť proti ní, neboť jí štěstí záviděly. Za několik dní byla králova svatba a Johanka zahradníkovic se stala královnou. Zůstala však tak dobrá a vlídná ke každému jako dříve a tím víc ji král i lid miloval. Jen dvě duše byly, které neustále na to myslely, jak by ji mohly zhladit ze světa, a to byly její vlastní sestry. O tom však neměla mladá královna ani zdání a chovala se k sestrám jako doma.
     Časem se po zemi roznesla zpráva, že se mladá královna cítí býti matkou. Každý se z toho radoval, ale nejvíce ovšem král, který se té chvíle již ani dočkati nemohl. I sestry očekávaly ten den s nedočkavostí, ale z jiných příčin. Pod záminkou, jako by se bály, aby se královně nic zlého nepřihodilo, hlídaly ji neustále, ani chvíli ji neopouštějíce. Konečně královně Pánbůh pomohl a ona porodila roztomilého synáčka. Nikdo jiný u ní nebyl než sestry; ale ty již měly všechno přistrojeno; jak se dítě narodilo, daly je do vysmoleného koše a pustily je po řece. Ale královně podstrčily štěně.
     Jaké bylo leknutí královo, když mu to uděšené ženy vypravovaly! Než on miloval svou ženu nade všecko, miloval ji náruživě a proto ukryl smutek do hlubin srdce svého a pospíšil k ní, aby ji potěšil. A Johanka měla potěchy potřebí. Co se o svém nešťastném porodu dověděla, nemohli ji ani k sobě přivést, strachem a bolestí padala ze mdloby do mdloby. Teprve když k ní přišel manžel a těšil ji, poněkud se upokojila. To však sestry nechtěly. Myslily, že ji král dá hned zabít.
     Královna byla zase zdravá, ale od té doby neviděl ji nikdo veselou.
     Musíme se podívati, co se s tím nemluvnětem na řece stalo. V sousedství králově byl bohatý kníže; neměl ženy ani dětí, ale měl všeho dost. Nejmilejší byl mu lov a zahrada. Nebyl-li v lese, byl v zahradě, kterou měl zřízenou jako jediný ráj. Jednoho dne se prochází po té zahradě a přijde až na břeh řeky. Tu vidí zdáli něco po vodě se houpat, čeká, až se to přihoupá, a potom to vytáhne. Byl to koš a v něm novorozené dítě. S útrpností vzal je kníže a vlastní rukou donesl do svého zámku. I svolal hned ženy a dal rozkaz, aby o děťátko měly všecku péči. Kníže pán byl velmi šlechetný a dobrý, s nikým nic neměl a vždy jen o samotě trávil léta. Jeho služebníci měli zlaté časy, ale byli by duši za pána dali, jak ho milovali. Když jim dítě odevzdal, sběhly se hned ženy, ta je vzala k prsu, ta vzala plátno, stříhala pleny, ta šila, ona chystala lůžko; než minulo několik hodin, bylo děťátko přistrojeno jako jezulátko. Kníže měl z něho radost, jako by bylo jeho vlastní, a dal mu říkati Jaromír. Dověděl se za nějaký čas, co se v královském městě přihodilo, ale po dlouhém rozmýšlení si umínil, že dítě nevrátí, nýbrž že je vychová, jak se na prince sluší a patří, a teprv až bude v letech, že mu poví, čí je, a rodičům ho navrátí.
     „Bez toho,“ myslil u sebe, „že je to spiknutí nepřátelské proti králi, a kdybych mu dítě vrátil, tu by se o ně tak dlouho pokoušeli, až by je ze světa zhladili. Nechám si je zde a udělám z něho řádného muže.“ A tak to také udělal. Zapověděl všem služebníkům pod ztrátou služby, aby se žádný o dítěti nezmiňoval. Služebníci byli pána poslušni a kdyby je byl krájel, nebyl by ze žádného slova dostal.
     Po nějakém čase cítila se královna opět matkou. S nesmírným strachem očekávala tenkráte osudnou hodinu. Sestry měly zase koš uchystaný. Ani minutu ji neopustily a jakmile syna porodila, položily ho do koše, pustily po vodě a místo něho podhodily štěně. Když to králi povídaly, byl jako blázen a srdce mu bolestí div nepuklo. Ale i tentokráte ženu těšil a hoře před ní skrýval. Opět se to sestrám nepodařilo, jak chtěly!
     Každý člověk má více nepřátel než přátel, a obzvláště ten, komu štěstí přeje. Měli sice lidé Johanku rádi, ale přece jich byl větší počet, kteří jí štěstí záviděli anebo jí docela ani neznali; a z většího dílu to bylo její vlastní pohlaví. Když se roznesla zpráva o tom jejím neštěstí, mnohý tomu nevěřil a řekl, že v tom něco jinšího vězí, někteří zase říkali, že je to trest boží, a tak si to každý vykládal jinak.
     Malý synáček ve vysmoleném koši plaval zase po vodě až ku břehu zahrady, když tam řízením božím veden kníže právě přišel. Sotva koš spatřil, s větší ochotností než po prvé jej vytáhl, neboť se domníval, co v něm asi jest skryto. Honem vzal křehké dítě a odnesl je domů. Ženám, které měly na opatrování Jaromírka, odevzdal nyní i Jaroslávka.
     Po třetí byla královna matkou. Setry se od ní ani nehnuly a královna byla tomu povděčna, protože se k ní chovaly úlisně a těšily ji. „Lépe, když ony u mne budou, než cizí,“ myslila si královna. Nevědělať ubohá, jak trpký kalich jí vlastní sestry připravily. Došel čas a královna porodila dceru. Ale v okamžení byla pryč a místo ní leželo v plenkách štěně. Sestry ji rychle opustily a s ošklivostí to králi vypravovaly, pobízejíce ho a přemlouvajíce, aby dal tu čarodějnici od sebe, aby mu déle královské lože nehanobila. Přišli i druzí dvořenínové a domlouvali králi, aby nezarmucoval celou zemi a dal ženu od sebe.
     Nevyhasla posud v srdci králově láska k Johance, ale slyše na vlastní uši, jak královnu proklínají, musel k rozvodu svoliti. Poručil tedy, aby vystavěli u lesa žalář a tam zavřeli královnu, jižto více ani vidět nechtěl. Sestry dělaly, jako by jim toho bylo bůhvíjak líto, a prosily krále, aby jim dovolil Johanku do žaláře dovésti a tam ji obsluhovati, což král milerád učinil v domnění, že bude v nejlepších rukách. Když byl žalář hotov, odvezli ji tam a daly zazdit. Darmo prosila, darmo naříkala, sestry zůstaly jako z kamene a nešly dříve od žaláře, dokavad Johančin hlas neumlknul. O tom však král nic nevěděl, neboť zakázal přísně, aby se nikdo neopovážil o Johance slovo promluviti. Sestry vládly v domě jako dříve a chránily se švagra na nebožku upamatovat. Otec umřel lítostí hned po prvním nešťastném porodu dceřině, a tak si žádný nevzpomněl na nevinnou Johanku, nežli nešťastný její manžel, který na ni nemohl zapomenouti.
     Necháme je teď a půjdeme k nebohým sirotkům. Jako prve chlapce ulovil kníže i děvčátko a dal mu říkati Růženka. Byly to roztomilé děti a kníže s nimi užil tisícerých radostí. Nebyl by jich za celý svět dal od sebe, zvláště když se dověděl, co se v královském městě událo. Děti se nemohly míti lépe než u něho. Dokud byly malé, měly obsluhy ze všech stran, a když byly větší, obíral se jimi kníže sám, bral je do zahrady, do lesů a všemu je učil, čeho jim co budoucím králům bylo potřebí. Jako každé zrno v úrodnou zem vsazené se ujme a užitek přináší, tak blahodějná slova padala do kypré půdy dětského srdce, by se v něm ujala a později svou úrodu blažila národ.
     Když Růženka byla starší, účastnila se též jejich vyučování; potom také s nimi v zahradě kopala, sázela květiny a štěpovala stromy. Než když se bratři učili střílet, jezdit, šermovat nebo šli s otcem na lov, Růženka sedávala u své chovačky, učila se příst aneb jiným ženským pracem. Kníže si umínil, až budou bratři ještě starší, že je pošle do světa na zkušenou, a teprve až se vrátí, že jim poví, kdo jest jejich otec a že je k němu dovede.
     Staré přísloví: „Člověk míní, Pánbůh mění!“ Co si kníže umínil, toho se synkové nedočkali. Jedenkráte přišel s nimi z lovu domů, a sotva dosedl, ranila ho mrtvice. Tu bylo nářku, tu bylo pláče, bez přestání. Ubozí mysleli, že jsou nyní docela opuštěni, a nemohli ztrátu tak dobrého otce oželet. V domě nebylo již mnoho starých služebníků, a z těch nebyl by žádný za všechno na světě dětem řekl, že to nebyl jejich otec, protože nikdo z nich nevěděl, čí vlastně jsou, a každý jim za jejich dobrotu, laskavost a přívětivost knížecí dědictví přál.
     Tak se těšily nyní děti mezi sebou. Ale nebyly to již děti, Jaromírovi bylo osmnáct, Jaroslavovi sedmnáct a Růžence šestnáct let. Byli to mládenci jako jaré doubce a byla to panna jako rozkvétající poupě. Oni ji svými větvemi chránili, ona je svou vůní blažila. Jaromír a Jaroslav Růženku nosili na rukou a Růženka bratrům pomyšlení udělala. Běda tomu, kdo by byl Růžence slovem ublížil! Lásce a svornosti je naučil otec. „Srovnávejte se, milujte se, pomáhejte jeden druhému a nikdy nepadnete!“ To jim říkával a dával všelijaké příklady, jak mnoho zlého nesvornost v národě i v rodinách působí. A jeho naučení bylo plamenným písmem vryto v srdce jejich.
     Za nějaký čas po otcově smrti vyšli si oba bratři do lesa na lov a přikázali služebníkům, aby nikoho do zámku nepouštěli, dokud by se nevrátili. Sotva bratři paty vytáhli, přišla k vratům stará babička a prosila o almužnu. Služebníci jí něco dali a poslali pryč; ale ona prosila, aby ji pustili k slečně, že si vyprosí něco starého na sebe. Sloužící myslili, že ta bába slečně neuškodí, a pustili ji do zámku. Růženka se toulala po zahradě a žebračka stála u zahradních dveří a čekala, že slečna vyjde. Po chvilce Růženka přiběhla a když viděla žebračku, hned ji vzala za ruku a s útrpností ji vedla do zahrady, posadila ji na sedátko a dala chutného ovoce, jež byla dříve natrhala. „Tak, tak, matko, pohovte si a najezte se, budete umdlena; až si odpočinete, vyhledám vám nějaký šat.“
     „Ach, milostivá kněžno, jak jste předobrá, že mne, chudou žebračku, tak opatrujete. Bůh vám to stokrát zaplať!“
     „Mám dost radosti, že vám to tak chutná. Proč bychom neposkytli člověku potřebnému, vždyť nám Bůh nadělil. Hleďte, jak se stromové pod tíží ovoce prohýbají, jak to všude kvete a se zelená, až je milo na to se podívat.“
     „Ba právě, milostslečno, že je. Ale ještě pěknější by ta zahrada byla, kdyby v ní byly tři věci.“
     „A které by to byly věci? Povězte mi o nich!“
     „Ó, milost slečno, ty nelze dostati. Je to mluvící pták, živá voda a tři zlaté jabloně.“
     „Něco takového snad ani na světě není, babičko!“
     „I je, ale žádný toho nemůže dostat, protože je to na vrchu lidskému tvoru nepřístupném. Ale kdybyste to měla ve své zahradě, byla by desetkrát krásnější a z daleka široka by se lidé chodili na ni dívat.“
     Růženka neříkala nic, ale pořád jí leželo v hlavě, a dlouho byla již babička zámek opustila, když Růženka ještě po zahradě chodila a neustále na ptáka, na vodu a na jabloně myslila. Tu přišli bratři z lovu domů; sestra jim běžela vstříc a hned jim to vypravovala. „Milí, zlatí bratříčkové! Kdybych ty tři věci dostala, zbláznila bych se radostí!“
     „Jestliže v tom záleží celá tvoje blaženost, tedy ti je zaopatříme. Beztoho nás chtěl nebožtík otec poslati na zkušenou,“ pravil rychle čilý Jaroslav.
     „A kdo bude sestru chránit?“ ptal se povážlivý Jaromír. „Na to jsi nepomyslil, hleď! Pročež zůstaň doma u sestry a já sám se vydám na cestu.“
     Tu teprv Růženka nechtěla bratry pustit a želela svých přenáhlených slov; ale bratři již nechtěli od svého úmyslu upustiti a konečně rozhodnuvše se mezi sebou zůstali na tom, že Jaromír půjde do světa a Jaroslav že zůstane u sestry.
     Za několik dní byl Jaromír přichystán na cestu. Když se loučili, dal Růžence perlový růženec a pravil: „Každý den se ten růženec pomodli! Dokud půjdou zrna perel jedno od druhého, budu zdráv, jak zůstanou při sobě, budu mrtev.“
     S pláčem si Růženka pověsila drahou památku nad lože a s bratrem se rozloučila. Nyní byli s Jaroslavem sami. Za celý běh mladého věku ani půl dne jeden nežil bez druhého, což divu tedy, že se jim oběma po Jaromírovi stýskalo a že jim scházel ve všech koutech. Den jak den se sestra modlila na perlovém růženci za bratra a vždy ji padalo zrnko za zrnkem. Ale dvacátý den, když jej vzala do ruky, tu zrna vázla a nechtěla živou mocí od sebe. I začala Růženka hořce plakat a naříkat: „Ach, můj milý bratříčku! Ty jsi mrtev a já nešťastná jsem toho příčinou!“
     Tak bědovala, až k ní přiběhl bratr; dověděv se příčinu její žalosti, všemožně ji to vymlouval, že tomu nemusí tak být, třeba to byl bratr řekl, ale ona si to nijak nedala vyvrátit a slzy jí po lících tekly jedním proudem.
     „Jsi-li srozuměna, sestřičko, půjdu Jaromíra hledat,“ navrhl Jaroslav, neboť mu Růženčin žal svíral srdce.
     „Jdi, můj zlatý bratře, jdi, budu se za tebe modlit. Ze zámku se ani nehnu a zůstanu zde mezi svými.“
     Přistrojil se tedy Jaroslav na cestu. Když se s Růženkou loučil, dal jí nůž a řekl: „Tím nožem si krájej každý den chléb; dokud zůstane čistý, budu zdráv; až chytne rez, bude se mnou zle. Myslím však, že se i s bratrem zdráv navrátím.“    
     Růženka plakala a schovala milou památku do skříně, Jaroslav odejel a Růžence se nesmírně stýskalo. Den jak den krájela nožem chléb, ale nůž byl čistý až do dvacátého dne. Tu jak Růženka spatřila rezivé skvrny, plakala ještě  více než dříve: „Ó, já nešťastná, co jsem to učinila, že jsem oba bratry zabila!“ konečně když se utišila, umínila sobě, že půjde sama bratry hledat. Dost jí v tom staří služebníci zrazovali, ale nedala si říci, ustrojila se do špatného šatu, vzala peníze a šla.
     Dlouho chodila po světě, mnoho nesnází přetrpěla, ale na stopu svých bratrů nepřišla. Jedenkráte zabloudila v tmavém lese a nijakým způsobem nemohla nalézti cesty. Již jí počínalo býti úzko, kterak to asi bude, až přijde noc; tu spatří chaloupku a před ní stařečka v poustevnickém oděvu. Potěšena spěchá k němu.
     „Bůh tě žehnej, dcero sličná! Posaď se vedle mne, povím ti, kde najdeš bratry a jak je vysvobodíš.“ Těmi slovy vítal stařec Růženku.
     „A jak můžete, stařečku, vědět, že hledám své bratry?“ ptala se Růženka podivného starce.
     „Neptej se, panno, a poslechni mé rady! Tvoji bratři byli také u mne, ale nezachovali se, jak jsem jim přikázal, a proto také ptáka, vodu a jabloni nedostali, ale sami zkameněli, což se i tobě stane, jestliže neuděláš, co ti řeknu.“
     „Tedy zkameněli,“ vykřikla Růženka a zakryla si uslzenou tvář.
     „Ano; ale budeš-li zmužilá, můžeš je vysvobodit. Zde máš zlatou kouli, hoď ji před sebe, a kam se bud kutálet, tam jdi za ní! Přijdeš k jednomu vrchu, velmi vysokému, tam ti koule zmizí. Ty jdi zmužile nahoru, ale na žádnou stranu se neohlížej, ať se děje co děje, ať slyšíš co slyšíš! Jestliže se ohlédneš, zkameníš a skulíš se dolů ke svým bratřím, kteří u paty vrchu leží.“
     „Ó, chci být poslušna vaší rady a nezhrozím se ničeho, ať mne potká cokoli, jen abych své bratry vysvobodila.“
     Vzala zlatou kouli, rozžehnala se dobrým starcem, a hodivši ji na zem, šla za ní, kam se kutálela. Netrvalo to dlouho, i vyšla z lesa; potom ji kulička vedla zelenými lukami až k vysokému vrchu a tam zmizela. Růženka, vidouc u paty vrchu dva kameny, pomyslila si hned, zdali to nejsou její bratři; i pustila se lítostí do takového pláče, až jí srdce usedalo, ale pak se vzchopila a kráčela k vrchu. Sotva udělala deset kroků, tu se strhl tak přenáramný křik, že Růžence uši zaléhaly. Ale vzpomněla na slova starcova a kráčela neohroženě dále. Čím však více k vrchu přicházela, tím větší bylo vytí, řvaní, štěkot, pískot, hřímání, ba všecky zvuky, které na světě jsou, ze všech stran se ozývaly a z hůry jakoby desaterým hlasem někdo křičel: „Nechoď sem, nechoď, já tě roztrhám!“ Růžence se vlasy hrůzou a strachem ježily, ale přece se neohlédla a šťastně došla až k vršku. Jak byla nahoře, všecko přestalo a ona vešla do krásné zahrady; uprostřed prýštila se živá voda, v zlaté kleci visel mluvící pták a nedaleko stály zlaté jabloně.
     Pták v zlaté kleci se dal do křiku: „Když jsi mne vydobyla, vezmi si mne, naber živé vody, utrhni si tři větve ze zlatých jabloní a pospěš odtud pryč, dokavad se zlá čarodějnice nevrátí! Až přijdeš pod vrch, postříkni zkamenělé bratry živou vodou a oni zase obživnou.“
     S radostí vzala Růženka ptáka, nabrala vody, utrhla tři zlaté větve a pospíchala z vrchu dolů. Jak přišla dolů, postříkala zkamenělé bratry, a ti v tom okamžení obživli. Tu bylo radosti, objímání a vypravování! Nato vzal každý jednu věc a všichni se ubírali nazpět. Přišedše do lesa hledali chaloupku a poustevníka, ale toho tam nebylo. Žehnajíce jeho památce, šli z lesa a dostali se šťastně domů, kde byli od svých služebníků přijati s jásáním.    
     Růženka si pověsila ptáka do pokoje a na jeho poručení vodu schovala, větve však vsadili každý jednu do zahrady. Za tři dni vzrostly krásné jabloně, i měli z nich nesmírné potěšení. Když se bratři vrátili z pole a Růženka dům spořádala, vzala vřeténko a šla s bratry pod zlaté jabloně přísti. Tu listí nad nimi šumělo, zlaté vršky se k sobě skláněly a šeptaly si tichým váním tajemné báje. Nebohým sirotkům bylo teskno, toužili a nevěděli po čem!
     Jedenkráte si bratři zase vyšli na lov; za stopou zvěře přišli tenkráte až k samé hranici a našli tam královské lovce, čekající na krále. Bratři chtěli zase odejít, ale tu přijel král s ostatní družinou a tázal se odkud jsou ti statní mládenci.
     Tito slušně před krále stoupivše pověděli, kdo jsou, spolu ho zvouce, aby jich panství poctil svou přítomností.
     Od smrti Johančiny nebylo vidět úsměvu na tváři králově. Buďto seděl ve svém pokoji anebo byl na lovu; nešel nikam a nikoho k sobě nepozval. Divili se tedy dvořenínové, když pozvání bratří s laskavou tváří přijal a druhý den k návštěvě ustanovil. Nato se vespolek rozloučili a každý odešel svou cestou.
     „Sestřičko Růženko!“ křičeli zdaleka na sestru bratři, vracející se z lovu domů. „Co ti povíme! Zítra bude u nás král; kde co nejlepšího máš, uchystej, abychom ho uctili, jak se sluší a patří!“
     „Žepak je to tak najednou,“ pravila Růženka starostlivým hlasem. „Ale to nic nedělá, nastavím noc a půjde to, zahanbit se nedáme.“
     Hned se radili, jak a co, Růženka běhala z kuchyně do špižírny, ze špižírny do komory, zase na dvůr, vydávala a poroučela, řídila tu a tam. Od největšího až do nejmenšího měl každý práce plné ruce. Konečně si Růženka vzpomněla, že se zeptá svého milého ptáčka, co by tak zvláštního králi dělala, aby z toho měl hodnou radost.
     „Já ti povím,“ odpověděl ptáček, „až přijede, přiveďte ho do zahrady k zlatým jabloním a dříve mne s klecí na ně zavěste; já mu zazpívám tak krásnou písničku, že se radostí div nezblázní.“
     Růženka zajásala a radostí skákala po pokoji, neboť věřila, co jí ptáček řekl. Byl to rádce na slovo vzatý.
     Celou noc nikdo v zámku oka nezahmouřil, a jak Pánbůh dal den, trhaly se květiny, zdobily se jimi pokoje a chystaly se tabule. K poledni se bratři i Růženka skvostně přistrojili a očekávali krále. Netrvalo dlouho, se čtyřmi koňmi, s četou družinou ve vší slávě přijel do dvora. Bratři ho přivítali hned dole a Růženka čekala nahoře. Když ji král spatřil, bodlo ho v srdci, aniž věděl proč. Bylo mu, jako by tu tvář již někde byl viděl, ten hlas slyšel, a přece věděl patrně, že tomu tak není. Vedli ho do síně skvostně přistrojené, z níž se šlo do zahrady. Po všelijakém rozmlouvání přistoupila Růženka ke králi a pravila: „Milostivý pane! Máme v naší zahradě tak vzácné věci, jakých snad v celé zemi nenajdete. Je-li libo se na ně podívat, dovedu vás tam.“
     S potěšením král vstav vzal Růženku za ruku a kráčel s ní do pěkné zahrady. Když přišli ke zlatým stromům, zůstal král pln podivení stát a teprv po dlouhé chvíli se ptal, kdo ty krásné stromy do země vsadil.
     „Tvé děti je sázely, podvedený králi!“ ozval se hlas na stromě, „tvé děti, které ti Johanka porodila, které jí zlé sestry vzaly, po vodě pustily a psy místo nich podstrčily.“
     Radost a žalost se střídala v prsou králových. Umdlen podepřel se o rámě Jaromírovo a třesoucí rty chtěly se ptát dítek, je-li to pravda, ale nemohly ze sebe vypustit slova.
     „Ty bezbožný ptáčku!“ křičela Růženka na ptáka a strachem div neplakala. „Co jsi to zpíval, teď nám snad král leknutím umře.“
     „Jen ho pokrop, ty královské poupátko! On je váš otec, nikoli nebožtík kníže, ten vás jen na vodě chytil a vychoval.“
     Nyní se vrhly děti otci kolem krku a on je s pláčem přivinul k srdce.
     „A kde je naše matka, otče?“ ptali se krále. Při té otázce bylo nebohému, jako by mu srdce ohnivými kleštěmi sevřel. Vypravoval dětem všecko od začátku až do konce.
     „Nemějte žádné starosti!“ vzkřikla náhle Růženka, „jen sedněme honem na koně a jeďme k žaláři, já matku vzkřísím.“ Král hleděl na dceru jako vyjeven, ale bratři již běželi, neboť hned vzpomněli na živou vodu. Jedním klusem jeli přes vrchy, luka a lesy až k žaláři, rozházeli zdi, a když matčinu mrtvolu našli, Růženka ji pomazala živou vodou, a Johanka stála před králem tak pěkná, jako před dvaceti lety. Jaká to byla nevýslovná radost pro krále a zase pro Johanku, když jí král všecko vypravoval, může si každý pomyslit.
     Potom se vrátili do knížecího zámku a konali slavné hody, plesání a radování nebylo konce. Když se donesla pověst o tom do královského zámku, zůstaly sestry Johančiny jako omráčeny a rády by byly utekly, jenže nemohly, neboť král poručil, aby je čtyřmi voly roztrhaly, dříve než se navrátí. To se skutečně také na nich vyplnilo.
     Nyní žila královská rodina v samé rozkoši. Růženka chovala ptáka jak drahý poklad, jenže do smrti ani slova nepromluvil.