8. Bratr a sestra

    U lesa stála chaloupka a tam bydlel drvoštěp se ženou a dvěma dětmi, děvčetem a chlapcem. Ta žena byla jejich macecha; matka jim byla před nedávným časem umřela a otec si vzal druhou ženu, o které se pravilo, že je čarodějnice a že drvoštěpu učarovala. Pro děti to byl alespoň tuze nešťastný den, když novou matku dostaly; to nebyla ta dobrotivá matička, která pro ně hospodařila, za ně pracovala, je ošetřovala a k dobrému chovala. To byla zlá macecha.
     Od rána do večera musely pracovat, seč síly nebyly, k jídlu měly málo a večer chodily spat jako koťata na holou pec. Nikdo se s nimi nemodlil, nikdo je na dobrou noc nepolíbil, nebylo tu drahé ruky, která vždy měkkou podušku pod hlavami natřásala. Otec byl celý den v práci a jestliže si mu děti někdy požalovaly, byly tím více od macechy bity. Mlčely tedy, těšily se spolu, a když si ulehly ke spaní, poplakaly a modlily se, by je matka brzy vzala k sobě do nebe.
     Tu prosbu matka nemohla vyslyšet, ale na její přímluvu byly děti silné a krásné, ač bez ustání musely pracovat, a to hnětlo macechu, neboť by je byla ráda ze světa sklidila. Když již hezky odrostly, nutila muže, aby je poslal na službu, ale k tomu on nechtěl přivolit, an prý nebožce přislíbil, že je bude mít do zaopatření u sebe. Macecha vidouc, že nic nesvede, obrátila kolečka, teprv zkusily ubohé děti, jak je zlá a co umí. Bylo to za parného odpoledne, když jim macecha poručila, aby vzaly džbánky, šly do luční studně pro vodu a přinesly ji hodně čerstvou.
     „Ale maminko,“ řekl Jeníček, „to je dobře půl hodiny cesty, jak přineseme tamodtud čerstvou vodu v takovém parnu? Chcete-li čerstvou, dojdu do lesní studánky.“
     „Hleďme, lenocha, bude se mu to zdát daleko; pospěšte, tak se brzy vrátíte. A neuděláte-li, co poroučím, dostanete plat na záda.“ Tak se na ně macecha osopila. Honem vzala sestra bratrovu ruku a pospíchala s ním ze dveří.
     „Skoro se mi sen vyjevil,“ povídá Pavlinka, když byli kousek za chalupou. „Mne se dnes v noci zdálo, že jsme seděli spolu na zelené louce a tys usnul. Tu najednou zaslechnu hlas vedle sebe: Ochraň ho! a nebožka matka stojí vedle mne, ukazuje na tebe; já se ohlédnu nazad a vidím velkého hada, který se okolo tebe otáčí. Než jsem však na tebe mohla vzkřiknout, probudila jsem se. Snad se mi sen vyjevil, že jsem tě ochránila od ran; kdybys jen nikdy maceše neodpovídal, ušel bys mnohé ráně.“
     „Kdybych to mohl přes srdce přenést, nechat se týrat a nemuknout. Ale s tvým snem mne napadlo, že i já dnes v noci o naší nebožce matce snil. Bylo mi, jako bych stál u studánky a chtěl pít; tu stojí máti u mne a bere mi džbánek od úst, hrozíc mi prstem, dále však nevím nic.“
     „Já mám strach, aby se ti přece ještě něco zlého nepřihodilo, bratříčku.“
     „Jen se neboj, co by se mně mohlo stát, leda že bych od macechy dostal trochu ran.“
     S tou řečí došli na louku, kde byla studánka. „Pavlinko, pohleď pak, jaká to čistá voda a jak studená; já se nemohu udržet, musím ji okusit,“ řekl Jeník.
     „Bratře, prosím tě, nepij, já myslím neustále na nebožku matku, a ač mám dost velkou žízeň, přece se nechci z té studánky napít, zdrž se také, Jeníčku, poslechni ,“ prosila sestra a brala mu džbánek od úst.
     „Otec říká, sen že je blud, na ten že se nemá věřit. Co by se mi z té vody mohlo stát? Jen mne nech napít, vždyť mám ústa jako pec,“ tak vzdoroval neposlušný bratr, uhnul se, položil džbánek k ústům a vody se napil.
     To okamžení byl proměněn v beránka.
     Pavlinka se vrhla k němu do trávy, plakala a objímala nešťastného bratříčka, který se smutně na ni díval. „Ó, že jsi mne neposlechl, že jsi nedal na varování nebožky matky, která jistě předvídala, co nám bezbožná matka chystá. Copak nyní s tebou, můj nebohý bratříčku, počnu?“ bědovala tiše Pavlinka. Ve svém zármutku si ani nevšimla, že za ní stojí mladý muž, který jda cestou se u hořekujícího děvčete zastavil. „Co pláčeš, děvče, kdo ti ublížil!“
     „Milý pane,“ odpověděla Pavlinka po krátkém rozmyšlení, „já pásla dvě ovce, jedna mi však zaběhla do lesa a více není k nalezení, tuhle ta mi zůstala. Mám doma tuze zlou macechu, ta by mne, kdybych přišla domů bez ovce, jistě zabila, a proto se bojím zpátky se vrátit, ale kam jít, také nevím.“
     „Když nevíš, kam se obrátit a domů jít nechceš, pojď tedy se mnou,“ navrhl jí mladý muž.
     „Půjdu s vámi, ale dříve mi povězte, kdo jste, kam mne chcete vést?“
     „Já jsem zeman, jmenuji se Štěpán a mám asi hodinu cesty odtud pěkný dům, chceš-li, pojď, u mne se ti nic nestane a budeš se míti dobře.“
     Pavlinka se podívala na bratra, a když ten hlavou pokynul, vstala a řekla Štěpánovi, že s ním půjde do jeho domu. Štěpán byl rád, vzal děvče za ruku a rychlým krokem spěchali dále, beránek vždy Pavlince po boku. Štěpán málo mluvil; neustále pokukoval na svoji spolucestovnici, jako by jí měl z tváře prorokovat. Než přišli k jeho domu, byl dospěl v umění hadačském tak daleko, že mohl Pavlinku ubezpečit, že jen na její vůli bude záležet, chce-li se státi zemankou. Služebníci, vidouce pána svého přicházet, byli hotovi jeho rozkazy vyplniti, ale jak se podivili, když poroučel, aby se pro pastýřku ten nejlepší pokoj uchystal.
     „Toho beránka dáme do ovčína, pane?“ ptal se jeden z nich.
     „Ne, ne, ne,“ skočila do řeči Pavlinka, „nedávejte mne do pěkného pokoje, raději někde do koutku, abych toho beránka směla míti u sebe; nemůžete-li mi to dovolit, musím odtud odejít.“
     „Ty nesmíš odejít, ani do komůrky tě nedám,“ řekl Štěpán, „jdi do pokoje, který je pro tebe uchystán, a vezmi si beránka sebou.“
     Pavlinka poděkovala vlídnému hostiteli a šla za služebníkem, který ji vedl do velmi pěkného pokoje.
     „Milý bratříčku,“ šeptala Pavlinka, když byli spolu sami, „tady je jako v nebi, do smrti bych tu chtěla zůstat. A což je ten pan Štěpán vlídný a hodný pán; já mám jen strach, aby nás tu macecha nevyslídila.“
     „J8 zase mám starost jen o tebe, sestřičko,“ řekl Jeníček, „mně se již nemůže nic stát, na mně si již vylila zlost ta dračice. Co řekne máš tatíček, až nás doma nenalezne, on nás přece miloval a bude pro nás želet,“ vzdychl ubohý beránek a plakal.
     „Plakat ovšem bude, ale snad nás přece raději vidí v širém světě, kamž se jistě domnívá, že jsme utekli, než doma u macechy. Nebuď truchlivý, Jeníčku, snad se Bůh nad tebou smiluje a vysvobodí tě z tvé nynější postavy. Nyní buď tichý a žádnému se zde neprozraď, aby nás nepovažovali za čarodějníky a nevyhnali nás odtud. A později bude snad možná utéci někam dále,“ upokojovala Pavlinka svého bratra.
     Kdyby to byl pan Štěpán slyšel, nebyl by býval spokojen, anť nemínil sličnou pastýřku více od sebe pustit; láska, tato čarodějně rostoucí květina, rozložila v jeho srdci své kořeny, vzrostla, a každou hodinu se hotovila vypuknouti v květ. Avšak i v Pavlinčině srdci takové kvítko vzrůstalo, jenže ona sama jeho výkvět netušila. Kdyby jí nebylo bratrovo trápení působilo úzkost, byla by živa jako v nebi; a přece jí najednou začalo býti teskno.
     „Jeníčku, musíme zítra odtud pryč, ať to kamkoli, Bůh nás povede,“ řekla jednoho večera k bratrovi.
     „A proč chceš odtud do světa, kde nás čeká neštěstí, vždyť nás pan zeman nevyhání, ba naopak já vím, že tě má tuze rád,“ ptal se bratr.
     „Já nevím proč, ale něco mi šeptá, že bych zde neměla déle zůstati, ač nerada odtud půjdu,“ šeptala Pavlinka a zakryla uslzené oči rukou.
     „Tys divná, utíkat chceš, kde tě lidé milují.“ S těmi slovy ukládal se bratr na měkké lůžko, které mu sestra byla připravila. Ale Pavlinka dlouho nemohla usnout. Ucítila divotvornou moc kvítka a bláhová chtěla jí utéci.
     Ráno se ustrojila, vzala beránka a šla k panu Štěpánovi poděkovat se za všecko dobrodiní, které jim byl prokázal, a s ním se rozloučit.
     „Proč chceš ode mne odejít, Pavlinko?“ ptal se Štěpán a tvář jeho zbělela. „Nedostává se ti něčeho? Ublížil ti někdo? Stýská se ti? Pověz, proč mě chceš opustiti?“
     „Vy jste choval mne, chudou pastýřku, jako paní vám rovnou, nikdo mi zde neublížil, jakž by se mi stýskalo a na koho bych směla naříkat? Přece však odtud musím. Bůh vám zaplatiž steronásobně a uděl vám štěstí!“
     „On mi je udělil, když mi poslal tebe, ale ty sama chceš, abych se stal nešťastným. Ó, neodcházej ode mne, Pavlinko, zůstaň a sděl se mnou mé živobytí,“ prosil Štěpán kloně se k uzardělé dívce. Tu magnetickou mocí dotknuta v obou srdcích dřímající poupata rozkvetla a v blahém chvění se k sobě naklonila. Pavlinka již na cestu nepomyslila a Štěpán byl šťasten. Za několik dní nato slavili svatbu, tiše, ale v rozkoši, jakouž čistá láska poskytuje.
     Čím více Štěpán svou rozmilou ženku poznával, tím více ji ctil a miloval; i služebníci žehnali hodinu, kdy pastýřka překročila práh domu, neboť jim byla paní milostnou a dobrotivou. Štěpán posud nevěděl, že je beránek začarovaný bratr Pavlinčin, ale to jemu nebylo na újmu; z lásky k dobré majetnici byl chován co nejzamilovanější mazlíček knížecího dvora. V štěstí a blahu potopena zapomněla Pavlinka na mstivou macechu, až ji opět sen z pokojné jistoty vyděsil.
     Zdálo se jí totiž, že stojí v zahradě a před ní žena, držíc v koši překrásná jablka, kterážto jí podává. Již je chce vzít, vidí u sebe bílý stín a slyší slova: „Střez se, dcero, budeš nešťastna jako tvůj bratr!“ I utrhne ruku, a vtom se probudí. Uleknuta povídá to ráno Jeníčkovi.
     „Poslechni lépe varování matky, než já poslechl,“ napomínal ubohý beránek vzdychna.
     Mladá zemanka si umínila dávat pilný pozor na každého, kdo by do jejich domu vešel, od nikoho nic nepřijímat a zvlášť žádné ovoce nejísti. Po několik dní svému předsevzetí věrně dosáhla a co ostrovid dům střežila, ale když nic neviděla, co by bylo podezřelé a mohlo sen ve skutek uvésti, ulevila péči a brzy zase na sen zapomněla.
     Jednoho dne prochází se s mužem svým po blízké stezičce, ana tu k nim přichází žena, majíc na ruce košík a v něm jablka. Pavlinka jak ji spatřila, pocítila tuze velkou chuť po nich; i vyjevila svoje přání manželu a ten rychle ženu k sobě zavolav ptal se, jsou-li ta jablka na prodej.
     „Nejsou,“ povídá žena, „chtěl jste bezpochyby, pane, koupit pro vaši mladou paničku? Nu, já vidím, v jakém stavu je, a tu bývá hřích čeho odepříti, proto vám to nejkrásnější ze všech daruji.“
     Při tom sáhla do koše, vztáhla jedno krásné jablko a podávala je mladé paní, tu však náhle beránek, jenž šel za sestrou, vyskočil, jablko jí vyrazil a do země zašlapal. Žena začala dovádět a div že beránka nebila, i Štěpán se po prvé naň obořil; jediná Pavlinka byla ráda a v srdci bratrovi děkovala, že ji na sen upamatoval.
     „Děkuji, milá ženo, za vaši ochotu,“ dobřila Pavlinka, „myslete si, že jsem jablko snědla, a na toho beránka se nehněvejte. Je to zvíře přechytré, dobře si pamatovalo, jak mi onehdy bylo raděno, abych nějaký čas nejedla ovoce, a nyní bych se byla dala zavést krásou jablek, kdyby mne byl můj beránek nevzpamatoval.“                 
     „Jen si nemyslete, vzácná paní,“ řekla žena, „že by vám jedno jablko na zdraví uškodilo, a zvláště takové, jako zde nesu, ty jsou pravý lék. Nemohu tomu nezdvořilému beranu zapomenout, že vás o to nejkrásnější připravil. Přece však tu ještě jedno tak úhledné mám, a tu je máte.“
     „Děkuji, milá ženo, nechci vás o ně oloupit a žádným způsobem je nepřijmu,“ odpírala Pavlinka, a jakkoli žena nutila, ba i Štěpán, přece jablko nepřijala a k domovu se obrátila. S jistotou se domnívala, že ta žena byla od macechy poslána k její zkáze, a nevýslovná úzkost se jí zmocnila. Od té chvíle nevyšla krok ze stavení, ba ani muže nikam nechtěla pustit, aby se mu nic nestalo. Manžel se však její bezdůvodné úzkosti smál.
     Za krátký čas na to porodila dítě zdravé a hezké jak jezulátko a to záhy rozplašilo mráčky z její tváře. Mladý otec byl radostí opojen, že nevěděl, žije-li na nebi nebo na zemi. I beránek sdílel všeobecnou radost, vesele po pokoji skákal a kudrnatou hlavu na hebkou podušku k dítěti kladl.
     Již bylo všecko ovoce sčesáno, když vyšla Pavlinka ponejprv zase do zahrady. Smutno jí bylo, když viděla přírodu všeho šperku zbavenou, a byla by plakala s větrem, který kvilně vál přes holá strniště a skrze žluté stromy. Tu vidí mezi větvemi něco se červenat, koukne a podá si jablko jako granát, které snad na stromě po sběračích zůstalo. Nechtěla je sníst, ale než se do pokoje vrátila, dostala na ně tak velké laskominy, že se nemohla zdržet a chutě se zakousla. Ó, běda! že se nezdržela, proměnila se v zlatou kachnu a s bolestným vykřiknutím ze dvora a z domu ven vyletěla. Macecha jablko nalíčila a přece své pomsty dosáhla.
     Když se Pavlinka dlouho ze zahrady nevracela, šel Štěpán pro ni, ale Pavlinku nebylo možno nalézti. Čím více hodiny ubíhaly, tím více přicházel na všecky strach a zvlášť beránka trápilo zlé tušení. Štěpán prohledal na hodinu cesty každý keř, všude se ptal, ale s nocí přišel bez Pavlinky domů celý zoufalý. V leknutí a zmatku nikdo nevzpomněl na dítě a jen Jeníček-beránek ležel u kolébky, kolébal a plakal. Navzdor roztržitosti a strachu šla chasa do svých loží a brzy usnula.
     Štěpán chodil po ložnici a kdykoliv na spící dítě pohlédl, plakal. Bylo již k půlnoci a poslové, rozeslaní na všechny strany, se ještě nevraceli. Štěpán seděl na židli; tu najednou, jako by mu ruka mocí víčka sevřela nemohl odolat a usnul.
     Po nějaké chvilce slyší beránek lehounké ťukání na okno a jemný hlásek se ozývá: „Bratříčku, otevři!“
     Jeníček znal ten hlas a s radostí skočil k oknu otevřít. Zlatá kachnička vletěla do pokoje a tam se proměnila v Pavlinku.
     „Má dobrá sestřičko, tedy i ty jsi nešťastná jako já!“ zavzdychl beránek.
     „Ó, můj drahý bratře, ještě nešťastnější, neboť jsem více ztratila než ty,“ odpověděla sestra a sedla tiše ke kolébce. „Nyní však poslechni, co ti povím. Od této chvíle, co jsem ono osudné jablko snědla a v zlatou kachnu se proměnila, seděla jsem na blízkém stromě v naší zahradě mezi listím ukrytá. Srdce mi hořem a lítostí div nepuklo, když jsem vaši žalost viděla. V soumraku přiletí malá vlaštovička, sedne vedle mne na větev a povídá: „Až bude půlnoc, jdi a opatř své dítě.“ – „Kterak je opatřím v té nynější podobě?“ ptám se té podivné vlaštovičky. „Jen jdi, zaťukej na okno, a ž ti bude otevřeno, vleť do sednice a v tom okamžení se proměníš v předešlou postavu. Déle než hodinu se však nesmíš zdržet, by s tebou nebylo zle, zítra v poledne můžeš opět do svého pokoje, a tak vždy za dvanáct hodin.“ „Ale jak, nebude-li mne můj muž chtít pustit z domu?“ ptám se jí. „Zlá čarodějnice, která zkazila tebe a bratra tvého, nemůže bránit, abys tu hodinu pobyla u svého dítěte, ale muži tvému dovede zabránit, aby tě nevysvobodil, proto jej pohroužila v kouzelný sen.“ „A jak by mne a bratra mého mohl Štěpán vysvobodit?“ zkoumala jsem na vlaštovičce, a ona mi dále povídala: „Kdyby tebe a bratra tvého chtěl muž tvůj vysvobodit, muselo by se to stát ve třech dnech. Někdo by ho musel z kouzelného spánku probudit, by tě mohl u sebe zadržet. Jak by hodina vypršela a ty se z pokoje nevracela, přiletěl by velký černý orel a chtěl by tě unésti. Tu musí Štěpán střelit, ale tak, aby ho zasáhl do pravého oka, jinak by i s ním bylo zle. Jak ho střelí, spadne orel dolů; ty i tvůj bratr se jeho krví umyjete a budete vysvobozeni. Poslechni mé rady, já jsem vaše matka!“ Po těch slovech vlaštovička zmizela.“
     „Ó, moje milovaná sestro, jak jsi mne potěšila!“ zvolal beránek. „Nyní se jen jedná o to, jak Štěpána probudíme.“
     „Neměj starost, bratříčku, snad ve třech dnech, které nám zbývají k vysvobození, se Bůh nad námi smiluje; naše dobrá máti se za nás přimluví.“
     Tak slzíc napomínala dobrá sestra svého bratra a brala k prsům dítě, které se již začalo budit, by je ukojila a opatřila. Přála si, by ta hodina, kterou jí u něho býti bylo popřáno, dlouho, dlouho trvala, ale čas se nedá uplatit ani uprosit, ten nezrychlí krok při bolesti, ani jej nezastaví při radosti. Hodina utekla co nevidět. Pavlinka naposled své dítě pocelovala, políbila ústa spícího manžela, kterého ani tím vroucím objetím nemohla z kouzelného snu vzbuditi, a rozžehnavši se s bratrem, oknem ven co zlatá kachnička ulítla.
     Sotva beránek okno zavřel, přejel si Štěpán rukou přes oči, ohlédl se po pokoji, a když viděl jen beránka u kolébky a spící dítě, vzdychl zhluboka a zabědoval: „Ó, že pak to byl jen sen, že tě nedržím v mém náručí, drahá Pavlinko, že mne nelíbáš, jak jsi to nyní ve snu učinila!“
     „To nebyl žádný sen, ona tě vskutku líbala a u tebe byla,“ ozval se hlas nedaleko Štěpána.
     „Čí to hlas, kdo zde mluví?“ ptal se Štěpán celý užaslý a ohlížel se po pokoji. Tu se vzchopí beránek, popojde ke Štěpánovi, položí hlavu na jeho ruku a povídá: „Já tu mluvil, bratr tvé Pavlinky.“
     „Jakže, ty, beránek, že bys byl bratr mé ženy?“
     „Ano, já jsem její nešťastný bratr, zaklet od zlé macechy v beránka dříve než ona v zlatou kachničku.“
     Štěpán nevycházel z podivení, až mu Jeníček od slova k slovu všecko vypravoval.
     „Běda, že jste se ostýchali vaše neštěstí mně vyjeviti, já bych byl svou ženu více střežil. Ale nestrachujte se, já vás oba vysvobodím, a to záhy. Bůh povede mou kouli, by jistě letěla do pravého oka té potvory, která svou krví vás vysvobodí.“
     Tak řekl Štěpán, když Jeníček dokončil, a veseleji skočil ze židle a běžel ven vzbudit ženy k dítěti, by beránka vystřídaly. Od té hodiny zůstal doma a neustále se cvičil ve střílení. Ač byl výborný střelec a nikdy ještě cíle nechybil, přece se bál, by tentokráte nešťastně nestřelil. V samé horlivosti promeškal hodinu a kouzelný spánek ho přemohl, než se nadál. Zase jako v noci otevřel beránek zlaté kachničce, která přiletěla kojit své děťátko. Jeníček jí pověděl, že Štěpán všecko ví a že je chce vysvobodit, z čehož se Pavlinka velmi radovala a Pána Boha prosila, by ruku jeho šťastně vedl.
     Sotva kachnička zmizela, přiběhl Štěpán, zproštěn těžkého snu, ve kterém tenkráte svou Pavlinku neviděl, a roztoužen zulíbal ústka dítěte, na nichž ještě lpěly vroucné polibky matčiny. V takovém očekávání, při bolesti a radosti uplynula i noc, druhý den a opět noc, a poslední lhůta se přiblížila. Štěpán vzal ručnici a šel do lehárny své ženy. Mimo beránka a malé dítě nebyl tam nikdo. Beránek se třásl na celém těle jako osika, ale Štěpán chodil pevným krokem po pokoji a všemožně se přemáhal, aby kouzlu nepodlehl. Ale již zase viděl, jak se ta šedá mlha jako můra na něho sklání, a v hrozné úzkosti skočil k oknu a otevřel je. V tom okamžení letí do něho zlatá kachnička a nad ní pádmo dolů se spouští černý orel. Štěpán sáhne po kachničce, chytne ji za křídlo a strhne do pokoje; orel však s jiskřícíma očima chce za ní, ana tu najednou rána praskne a hrozný dravec s ukrutným rykem spadne dolů.
     „Nyní pojďte, byste se jeho krví vysvobodili,“ zajásá Štěpán, a kachnička i beránek šli za ním. Ale hrůza pojala bratra a sestru, když viděli mrtvolu své macechy. Kdyby Štěpán nebyl na jejich vysvobození pomyslil, byli by snad věčně v té podobě zůstali. Ten sotva je krví postříkl a již stála před ním drahá Pavlinka a sličný mládeneček. Všichni tři se objímali a děkovali Bohu za své vysvobození. Macechu dali pochovat, ale když se to rozneslo, přišli lidé a tělo bezbožné čarodějnice na hranici upálili. Nyní se odvážili bratr a sestra se Štěpánem do chaloupky pro starého drvoštěpa. Starý otec je líbal a za odpuštění prosil, ale oni věděli, že je vždy miloval a protož mu jen slabost k ženě odpustili. Věděl již i on, co se s jeho ženou přihodilo, než se to od dětí dověděl, ale na jeho tváři bylo vidět, že se mu tou smrtí ulehčilo.
     Od dnešního dne byli všichni spokojeně živi; starý drvoštěp choval vnoučátka a ještě mnohá léta žil se svými dětmi, až konečně jeho první manželka, která i po smrti tak mateřsky o své ubohé děti se starala, pro něho přišla a do nebe ho doprovodila.