Nádeník, který si musí pracně každý kousek chleba vydělati, mívá někdy více dětí než boháč, který v hedvábí chodí a zlato na čtvrtce měří. Tak se stalo i v jednom velkém městě, kde měl slouha šest, ale král ani jediné dítě. Tisíce rozházel jenom za samé rady jak učených lékařů tak starých bab, ale to všecko nebylo nic platno. Také královna se nad tím trápila a denně dávala do všech kostelů na modlení, ale žádný ji dědice nevymodlil.
     Rozhořčen pravil jedenkráte král: „Když nemám mít dítě z vůle Boha, ať je mám z vůle čerta!“ Nato mu za krátký čas královna zjevila, že se jich nejvroucnější tužby vyplnily, při čemž on na svá rouhavá slova ani nepomyslil.
     Když ušlo několik měsíců, porodila královna dceru. Z daleka široka čekalo hostů plný zámek, ježto byl blažený král pozval na křtiny. Celých osm dní nebylo po městě nic jiného slyšet než hudbu a zpěv, nic jiného vidět než tanec a veselé hry.
     Při křtu dostala princezna jméno Ludmila. Od rodičů co nejdražší klenot chována vyrůstala dceruška v samé rozkoši. Když jí bylo sedmnácte let, povídalo se, že je nejkrásnější panna v celém království. Mnohý by se byl rád do hlubiny mořské odvážil, kdyby věděl, že drahou tu perlu uloví. Ale krásná Lidumila posud na žádného nepomyslila a jenom rodiče zticha o tom rokovali, který by se z těch vznešených princů nejlépe pro ni hodil.
     Jednoho dne sedí Lidunka celá smutná s rodiči u stolu, tu se jí matka ptá, co jí schází?
     „Ach, drahá matičko,“ odpoví princezna, „já nevím, proč je mi celý den tak teskno, jako bych se s vámi musela rozloučiti.“
     Matka chtěla dceru pokárat, že si tak truchlivé myšlenky připouští, ta však náhle jako uhel zčerná a bez sebe z lenošky na zem padne. Královna omdlela, král si vlasy z hlavy trhal, dvořenínové hned plný pokoj lékařů svolali, ale žádná moc nebyla s to, aby ubohou princeznu vzkřísila. Ustrojili ji do skvostných šatů, položili do zlaté truhly a v rodinné hrobce královské pochovali; král poručil, by ve dne v noci vojenská stráž u ní stála. Celá zem truchlila pro dobrou princeznu, ale nejvíce naříkali ubozí rodiče, kterým tak záhy všecka radost zmizela.
     V noci, když přišla stráž vojáka od jedenácté do dvanácté u rakve stojícího vystřídati, našla ho na kolik kusů roztrhaného. S hrůzou se jeden na druhého díval, ale žádný si nemohl vysvětliti, jak se to stalo. Sebrali zohavené tělo a ráno to králi ohlásili. Král se ulekl a hned důstojníkům poručil, aby poslali na stráž nejsrdnatějšího muže, by se vypátralo, kdo vojáka roztrhal. Ale druhý den bylo to samé a tak po všecky následující dny stráž od jedenácté do dvanácté byla po každé mrtva a na kusy roztrhána. Vojáci reptali, že je král z pouhé libůstky posílá na smrt, a mezi lidem se trousila pověst, že nebožka princezna straší. Tak to trvalo dlouhý čas a ve vojště králově nebylo již srdnatého vojáka; brali tedy napořád, ať byl jakýkoliv. Každý se třásl jako osika, když na něho přišla řada, ale subordinace je přísná metla, chtěj nechtěj, musíš jít a život nasadit.
     Za nějaký čas přišlo také na Bohumila, jednoho ze šesti synů slouhových. Byl to švarný, veselý junák, jehož každý, kdo ho znal, od srdce miloval. Kdyby ho byl král proti nepříteli poslal, nebyl by se strachoval, ale stráž vedla k hanebné smrti; žádal tedy, aby směl jíti k rodičům, že se s nimi rozloučí. Na cestě se mu to v hlavě rozešlo a on si pomyslil: „Pročpak bych já se pro nic a za nic bůhvíjaké potvoře nechal roztrhat? Lépe bude, když prchnu.“ To pomysliv uhnul se hned z cesty a zaměřil do širého pole. Již uběhl hezký kus, tu vidí pod stromem sedět shrbeného stařečka, který měl hlavu šedivou a dlouhé vlasy jako mléko bílé.
     „Prosím vás, vojáčku, pomozte mi na nohy!“ promluvil k okolojdoucímu Bohumilu.
     „I s radostí,“ odpověděl on,  „a chcete-li, také vás doprovodím, totiž nejdete-li do města.“
     „Do města byste tedy se mnou nešel?“
     „Pán Bůh chraň, tam se nechci tak brzy vrátit.“
     „Neřekl byste mi proč?“
     „I co bych neřekl, vždyť mě snad neprozradíte.“ Tu začal Bohumil stařečkovi vypravovat celou historii o nešťastných vojácích, dokládaje, že se dal na útěk, aby tak ohavné smrti ušel.
     „Poslechni trochu, já ti něco poradím,“ řekl stařec, když Bohumil dokončil. „To strašidlo, co vojáky trhá, je zemřelá princezna Lidumila, která trpí za vinu otcovu. Král se protivil božímu nařízení a žádal dítě z vůle čerta, ubohá je nyní zlým duchem posedlá a čeká na vysvobození. Jestliže rady mé uposlechneš, vysvobodíš princeznu a budeš šťastný.“
     „Poslechnu, dědečku, poslechnu; beztoho mě to mrzí, že jsem jako nějaký špatný člověk od vojska utekl.“
     „Vrať se tedy zpátky a když bude čas, jdi jen s chutí na stráž. Až přijdeš do hrobky, pokrop se svěcenou vodou, udělej ručnicí kolo a zůstaň v něm státi. Ať se děje, co chce, na nic nedbej a z kola nevykročuj; bát se však nesmíš, sic bude s tebou zle. Zítra mně přijď povědět, jak jsi pořídil.“
     Bohumil starcovi poděkoval a vrátil se do města, Kamarádi mysleli, že bude smuten, ale on se smál a zpíval, a když se blížila jedenáctá hodina, vzal ručnici a vesele kráčel do kostela. „Pán Bůh ti dej dobrou noc přečkat, kdybychom se více neviděli,“ pravili druhové, kteří ho vyprovázeli.
     „I já doufám,“ skočil jim Bohumil do řeči, „že se shledáme, dám si lepší pozor nežli ti druzí, a uvidíte, že to vypátrám.“ Nato se s nimi rozloučil a kráčel tmavým kostelem do osvětlené hrobky královské. Tu vzal jeden ze čtyřiadvaceti svícnů, na kterých svíčky kolem rakve hořely, a svítil si do všech koutů, zdali kde co uhlídá; ale nikde nic. I postavil se tedy doprostřed hrobky, udělal ručnicí kolo, do něhož vstoupil, potom přitiskl zbraň k sobě a očekával, co se bude dít. Když mu začalo být úzko, předříkával si slova starcova a bylo po strachu. Jedenáctá odbila; tu se otevře zlaté víko u rakve princezniny a ona celá černá z ní vyskočí a jako zlá saň začne po hrobce lítat. Ráda by se byla do vojáka pustila, ale kolo překročit nesměla; v zuřivosti tedy začala víka z rakví odhazovat a zpráchnivělé umrlce v nich trhat, až všecko praštělo. Tak se vztekala až do dvanácté hodiny, potom skočila zase do své rakve, víko se zavřelo a bylo ticho. Ač to všecko Bohumil dosti zmužile přestál, přece byl rád, když zaslechl kroky přicházející stráže. Vojáci se nemálo podivili a zaradovali, vidouce kamaráda živého a zdravého; ptali se hned, jak se mu vedlo a co viděl.
     „Co jsem viděl, to jsem viděl, vám to nepovím,“ odpověděl Bohumil, neboť mu stařec přikázal, aby o tom s nikým nemluvil.
     Ráno se to ohlásilo a král si dal Bohumila předvolat, ptaje se ho, co se mu v noci přihodilo?
     „Milostivý králi,“ odpověděl Bohumil, „já vám to povědět nemohu a také si toho ani nežádejte.“
     Když král viděl, že je marné všecko dotírání, žádal Bohumila, aby šel ještě jednu noc do hrobky na stráž, že ho za to bohatě odmění. Bohumil to králi přislíbil. Odpoledne šel za město ke stařečkovi.
     „Nu, jak se ti vedlo? Dobře-lis pochodil?“ ptal se ho stařec, který zase pod tím samým stromem seděl.
     „I dobře a mnohokráte vám za vaši radu děkuji,“ řekl Bohumil a vypravoval, jak se všecko bylo událo.
     „Dobře tedy,“ řekl stařec. „Jdi dnes zase na stráž a udělej ve všem tak jako včera; uhlídáš snad ještě horší věci, ale jen se neboj a zítra mne opět navštiv.“
     Bohumil starci poděkoval a šel domů. Když se přiblížila jedenáctá hodina, vzal ručnici a chutě pospíchal do hrobky. Jako předešlou noc udělal kolo, postavil se do něho a očekával, co se bude horšího díti. Jakmile jedenáctá odbila, otevře se víko, černá princezna vyskočí a jakoby na znamení vyvalují se ze všech koutů ukrutné potvory s ohnivýma očima, rozevírajíce bezedné tlamy na Bohumila. Hnusní netopýři a sovy lítají mu okolo hlavy a princezna burácí po hrobce, sem a tam skáče, mrtvoly trhá a na Bohumila se šklebí. Neohroženě o zbraň opřen stál Bohumil na stráži a díval se na ty vyvrhele pekla; tu bila dvanáctá a všecko zmizelo.
     Ráno se zase král vyptával, co Bohumil v hrobce viděl, ale on mlčel a a ni slovem se neprozradil.
     Odpoledne šel zase k starci a všecko mu vypravoval.
     „Ještě jednu noc a princezna bude od zlého ducha vysvobozena,“ řekl mu stařec; „ale chceš-li, bych ti i po třetí poradil, musíš mi dát polovici všeho, co dostaneš odměnou.“
     „Dám, stařečku, jen mi ještě po třetí poraďte, co mám dělat!“
     „Jdi tedy opět do hrobky na stráž, a až princezna z rakve vyskočí, pospěš si a lehni do ní a nad hlavu udělej kolo. Až se bude blížit půlnoc, bude tě princezna vyhánět, prosit a připovídat, bys ji do rakve pustil, ale to nedělej, sice bude s tebou zle. Co se dále stane, uhlídáš.“
     Bohumil přislíbil, že všecko tak udělá, jak mu stařeček poradil a rozžehnav se s ním, pospíšil do města.
     Jak bila jedenáctá, Bohumil již stál na svém místě, a když princezna z rakve vyskočila, hbitě se přitočil a do prázdné rakve dolehl, udělav nad hlavou ručnicí kolo. Opět se začalo divných potvor okolo rakve točit, ale přes kolo nesmělo nic překročit; princezna řádila hůře než kdy jindy, ale potom začala Bohumila vyhánět; když však viděla, že se ani nehýbe, zuřila divoce a šat na sobě trhala. Potom zase klekla a tak úpěnlivě prosila pro všecko na světě, by ji do rakve pustil, dokud hodina neuprchne; ale on dělal, jako by neslyšel. Vidouc, že i to nepomáhá, začala mu přislibovat, že mu dá zlata a stříbra tolik, že si bude moci třeba celé království koupit. Avšak ani na to Bohumil neodpovídal. Tu se najednou začne hrobka třást, všech čtyřiadvacet svíček zhasne a ze všech koutů vyšlehují modré plameny. Rakve se otvírají, kostlivci v nich vstávají a do kruhu kolem rakve se staví. Ruka v ruce začali nyní divoce tancovat a holé dásně na Bohumila cenit. Studený pot mu na čele vyvstal, když tu hroznou společnost spatřil, ale pomysliv na svůj úkol, odevzdal se do vůle boží, zavřel oči a ležel, jako by sám byl mrtev. Najednou se zase všecko otřese, půlnoc bije, a když Bohumil otevře oči, vidí všecko ve svém pořádku; jen vedle rakve klečí vroucně se modlíc princezna Lidumila, tak krásná, ba ještě krásnější, než kdy dříve byla.
     Dlouho se Bohumil se zalíbením na ni díval a ještě déle by byl v rakvi zůstal ležet a oči z modlící princezny nespustil, kdyby nebyl zaslechl kroky přicházející stráže. Tiše tedy vstal a Lidumila oči pozvednuvši přistoupila k němu a pravila lahodným hlasem: „Jak se ti odměním, zmužilý vysvoboditeli, žes mne zprostil pekelných pout?“
     Bohumil mlčky pojal její ruku a vtiskl vroucí políbení do růžových důlků. Ale vtom slyšeli zdaleka hluk a uděšená princezna plna strachu přivinula se těsně k svému vysvoboditeli. Vojáci, kteří přicházeli Bohumila vystřídat, nahlíželi dříve skulinou ve dveřích, zdali radno do hrobky vejít; tu zahlédli Lidumilu světlem ozářenou. I myslili nejinak, nežli že to anděl, a protož se obrátili a jeden přes druhého z kostela utíkali; to byl ten hluk, jehož se princezna ulekla. Když přiběhli domů, hned důstojníkům oznámili, že Bohumil mluví v hrobce s andělem; odtud doneslo se to králi, který hned s nimi do kostela pospíšil, by se o pravdě přesvědčil. Jak kostel otevřeli, král spatřil Bohumila se svou dcerou Lidumilou klečet u oltáře. Ještě si nedůvěřoval, je-li to vskutku ona anebo jen její duch; teprve když Lidunka obrátila a s radostným vykřiknutím do náručí otcova se vrhla, přitiskl ji pevněji k srdci a plakal. Královna právě vstávala, když se král s dcerou a Bohumilem do hradu vrátil.
     Jak nevýslovná musila být radost matčina, když oplakávanou dceru na živě a v úplné kráse opět spatřila.Nyní teprve vypravovala Lidumila, co trpěla a jak ji Bohumil vysvobodil. I děkovali mu rodiče a král vyšed z pokoje přinesl mu plný měšec dukátů.
     „Ne, milostivý králi,“ odpověděl Bohumil a peníze položil stranou, „co jsem učinil, nestalo se k vůli odměně a protož peněz přijmouti nemohu.“
     Tu Lidumila vzala krále za ruku a řekla: „Milý otče, on mne vysvobodil; miluj ho tak jako on mne a protož jej nejvíce odměníš, když ho přijmeš za syna.“ Král se chvilku zamyslil, ale když i královna prosebně k němu vzhlížela, dal se obměkčiti a svolil k blahému sňatku. Bohumil byl jako ve snu a sám tomu ani nemohl uvěřit, že má být manželem krásné Lidumily.
     Král chtěl, by se svatba hned slavila a pak aby Bohumil království přijal. Ale ženich se bál, že by tak těžkému umění nerozuměl, a proto krále prosil, aby ho dal dříve ve všem vyučit, co by mu jakožto panovníku třeba bylo věděti. Král svolil a od té chvíle bylo Bohumila všude plno. V krátkém čase poznal všecky potřeby lidu svého a vyzkoumal všecky prostředky, jak by se jim dalo vyhovět, takže brzy věděl více než král sám. Potom se slavila svatba a po ní byl Bohumil korunován na krále. Při svatbě mladý král nezapomněl na své rodiče a bratry, ale usadil slouhu vedle krále. Ovšem, že nemusel již stádo vyháněti, avšak kromě pohodlného výminku v královském zámku nedostal od syna žádného bohatství ani titulů a zůstal starým Vojtou jako dříve. Bratrům dal každému jeden statek, a byli z nich hodní sedláci, kteří nezáviděli bratru korunu zlatou sice, ale také obtížnou.
     Již byl Bohumil nějaký čas se svou drahou Lidumilou a oba se vždy více a více milovali; ale proto nevěřte, že pro samou rozkoš zapomněl na strace, jemuž za své štěstí děkoval. Častokráte na něj myslil a ledakde již po něm pátral, ale po starci nebylo nikde památky.
     Jedenkráte si vyjede král Bohumil se svou chotí z města na procházku, tu se najednou u mostu koně zastaví a živou mocí nechtějí klusat dále. I křičí král na kočího, aby se podíval, co se stalo a co jim překáží. Ale kočí odpoví, že vedle brány sedí starý dědeček a krom toho že nic jiného nevidí. Tu sleze král sám z vozu, a když zahlédne starce, pozná ihned svého rádce. S radostí jde k němu a praví: „Ale řekněte mi pak, kde jste tak dlouhý čas chodil! Všude jsem se po vás poptával, ale nikdo mi nemohl dáti zprávu.“
     „Když jsi se poptával, tedy jsi nezapomněl na svůj slib?“
     „A jakž bych mohl zapomenout! Ode všeho, co jsem dostal, náleží polovice vám, pojďte jen honem se mnou, abych vás své choti mohl ukázat!“
     „Právě o ni se jedná! Víš-li pak, brachu, že je právem jen polovice tvá?“
     Zaražen zůstal Bohumil státi, jako by mu krev byla v těle vystydla. Na to si nebyl vzpomněl.
     „Abych viděl, že ve všem a vždy dostojíš slovu a spravedlivě budeš jednat, tedy mi dej první důkaz. Vezmi svůj meč, přetni ženu v půli a se mnou se rozděl!“
     Bohumilem to trhlo a třesoucím hlasem pravil: „Nežádejte od mne takové ukrutenství, raději vám dám celé království.“
     „Já nechci celé,“ odpověděl tvrdošíjně stařec, „chci jen půl království a půl ženy, a to smím spravedlivě žádat. Chceš-li i ty spravedlivě jednat, tedy se nezdráhej a obětuj, co je ti nejdražší, abys uznal, jakého hříchu se dopouští král, když dané slovo zruší!“
     I vzmužil se Bohumil, aby dokázal, že i otrhanému žebráku v slibu dostojí, a přikročiv ke kočáru, vyjevil drahé manželce těžký svůj závazek. Lidumila byla takového muže hodna; aby mu srdce neztížila, vyskočila bez dalších slov z kočáru a přistoupila k starci. I myslil král, že mu samému tak krásného stvoření bude líto, ale stařec stál jako ze skály. Posledně se manželé objali, král vytáhl meč, rozpřáhl se, a –
     „Nesekej!“ zakřikl ho stařec; „byla to jen zkouška, zdali budeš spravedlivě panovat a věčně slovu dostojíš. Nyní vidím, že jsem se v tobě nezmýlil. Zůstaň do své smrti tak a nebe ti požehná.“ Než se král a královna vzpamatovali, zmizel jim stařec z očí, ale nikdy z mysli.
     Bohumil panoval až do smrti spravedlivě a vlídně a lid měl zlaté časy.