Bolehlav plamatý

    Dějiny léčitelství jsou úzce spjaty s používáním rozličných rostlin. Po mnohá staletí pomáhaly lidem v boji proti všelijakým obávaným nemocem. Nebylo proto vzácností, že součást léků tvořily i některé jedovaté rostliny. Patřil mezi ně také bolehlav plamatý (Conium maculatum L.), bolehlav škvrnitý, z čeledi mrkvovitých (Daucaceae). Ve starší literatuře se můžeme setkat se synonymy Coriandrum maculatum Roth, Cicuta officinalis Crantz, Conium cicuta Neck., C. maculosum Pall., C. nodosum Fisch. aj.      
     Bolehlav bývá uváděn pod nejrůznějšími lidovými názvy jako blakota, kozí petržel, matonoha, mrkvou, srní veška apod.
     Rodové jméno rostliny, užívané v současnosti, je odvozeno z řeckého slova kóneion, pod kterým antičtí lékaři (Dioskorides, Theofrastos) znali bolehlav. Etymologie pojmenování může též pocházet z řeckého termínu konos = závrať  nebo koné =  usmrcení, zabití. Oba výrazy výstižně charakterizují podstatu farmakologických účinků.          
     Naproti tomu starořímští učenci Horatius a Plinius užívali pro bolehlav označení cicuta. Plinius ve svém rozsáhlém spise Naturalis historia zastával názor, že „šťáva z bolehlavových semen usmrcuje tím, že zahušťuje krev.“
     Je to jednoletá až dvouletá statná bylina, která dosahuje výše až 2 m. Přímá lodyha je dutá a jemně rýhovaná. Její horní část se vyznačuje bledě zeleným zbarvením, zatímco úsek těsně nad zemí pokrývají nápadné červené skvrny. Měkké listy jsou zcela lysé, dvakrát až třikrát zpeřené. Lístky prvního řádu bývají řapíkaté, druhého řádu přisedlé, vejčitě podlouhlé. Dlouze stopkaté okolíky se člení na 10-15 okolíčků. Přibližně v červnu se objevují bílé, velmi drobné květy, které oproti celé rostlině příjemně voní. Plody dozrávají v okrouhle vejčité dvojnažky. Od ostatních zástupců této čeledi se plody liší tím, že neobsahují siličné kanálky.
     Bolehlav roste běžně na rumištích, pustých místech, křovinatých stráních apod. Vyznačuje se typickým zápachem, připomínajícím myšinu.
     Účinky bolehlavu byly známy již v dávné minulosti. Rostlina sloužila jako osvědčený a spolehlivý nástroj při popravách, vraždách a sebevraždách. 
     Ve starověkém Řecku se podával odvar z bolehlavu odsouzencům a nepohodlným osobám. Údajně tento způsob smrti vymyslel jistý Thrasyas z Mantinee v době po skončení peloponéské války. Takto byl odstraněn z veřejného života roku 399 př.n.l. věhlasný filozof Sokrates, neboť byl obviněn z toho, že „kazí mládež a že nevěří v bohy, v které věří obec, nýbrž v jiná daimonia.“ Jak píše Seneca: „Díky bolehlavu se stal Sokrates velikým“ („Cicuta magnum Socratem fecit“).
     Z historických pramenů vyplývá, že bolehlavem byli otráveni slavný antický řečník Aischines (389-310 př.n.l.), řecký politik a vojevůdce Filipoimén (266-183 př.n.l.), aténský státník Fókión (otráven r. 318 př.n.l.) a celá řada jiných.
     Daleko později se bolehlav objevuje v různých herbářích jako léčivá rostlina. Významný renesanční lékař P. O. Mathioli se ve svém Bylináři zmiňuje o tom, že „bolehlav můžeme užívati zevně k ochlazení všech horkých a palčivých neduhů, jako například proti pekelnému ohni (míněny patrně rozličné sněti, jako je flegmatózní forma antraxu, otrava námelem apod.), zapálení a zanícení údů a podobných zánětů, které jinak nedají se odstraniti žádným jiným lékem“.
     Na jiném místě poukazuje na jeho jedovatost: „Přikládání šátku namočeného v šťávě nebo vodě bolehlavové nedopouští, aby ženské prsy narostly a kazí a ničí chůvám jejich mléko; nedá se ho však použíti bez nebezpečí, poněvadž příliš studí.“
     V tehdejší medicíně se šťáva z bolehlavu mísila s opiem, a takto upravená se označovala jako „anestheticum  dolorosum“, protože zmírňovala bolest různých nemocných orgánů. Předepisovala se při migréně, černém kašli, křečích dýchacího ústrojí, dokonce jako anafrodiziakum (prostředek tlumící zvýšený pohlavní pud).
     Vdechování kouře ze spáleného suchého listí se doporučovalo při astmatu.
     Proslulý vídeňský lékař Stoerck zavedl roku 1760 do terapie nať (Herba conii) a o několik let později pak Murray plody (Fructus conii).
     Kromě toho se zhotovovaly různé galenické přípravky jako například lihový výtažek (Tinctura conii), tekutý extrakt (Extractum conii fluidum), vyráběný z hrubě práškovaných plodů. Ten se popř. zahušťoval na Extractum conii (cicutae). V lékárnách se připravovala zahuštěná šťáva (Succus conii), mast (Unguentum conii) a náplast (Emplastrum conii), která se nacházela ještě v VIII. Vydání Výkladu ku Farmakopoei rakouské z roku 1906. Všechny tyto léky účinkovaly jako analgetika, sedativa a antispasmodika.
     Nové preparativní postupy přispěly k tomu, že se postupně k léčení začaly používat přírodní látky v čistém stavu. Tím se dosáhlo lepšího dávkování. Roku 1831 získal Geiger z bolehlavového extraktu alkaloid koniin. V podobě soli – Coniinum hydrobromicum – se vyskytoval v mnohých dřívějších lékopisech. Schulzem podával tuto sloučeninu pacientům, kteří trpěli duševními poruchami a epilepsií. Obsažena v masti odstraňovala neuralgické potíže. Avšak pro přílišnou toxicitu a nepříznivé vedlejší účinky byla zmíněná látka (a také bolehlav jako droga) z léčení vyřazena.
     Chemickou syntézu koniinu provedl již v roce 1866 Ladenburg. Koniin se stal zároveň prvním alkaloidem, který byl uměle připravený v laboratoři.
     Během dalších let probíhal výzkum této rostliny. Ukázalo se, že hlavní obsahové látky tvoří alkaloidy odvozené od piperidinu. Jejich výskyt byl zaznamenán ve všech rostlinných částech.
     Největší pozornost upoutal koniin. V živých tkáních se váže na kyselinu jablečnou a kávovou. Zejména je obsažen v nezralých plodech (asi 1-2 %) a lodyhách (0,7 %). Samotný koniin představuje bezbarvou, olejovitou tekutinu výrazného zápachu. K rostlinám, v nichž byla identifikována tato sloučenina, náleží drnavec lékařský (Parietaria officinalis L. – Urticaceae) a tetlucha kozí pysk (Aethusa cynapium L. – Daucaceae).
     Koniin doprovázejí další alkaloidy jako např. N-metylkoniin, konhydrin, pseudokonhydrin, alfa-, beta-, gama-, delta-, epsilon-konicein.
     V bolehlavu jsou přítomny různé aminokyseliny: hlavně lysin, alanin, serin, glycin, valin, leucin, fenylalanin, kyselina glutamová a asparagová.
     Z nebazických látek byl nalezen flavonový glykosid diosmetin-7-O-rutinosid.
     Dietrichovi a Martinovi se podařilo izolovat 3-formyl-4-hydroxy-2H-pyran, který se zdá být pravděpodobně intermediálním produktem biosyntézy alkaloidů.
     Kořeny převážně obsahují kumarinové laktony a sloučeniny ze skupiny tzv. polyinů.
     Ve zralých plodech byly zjištěny kumariny bergapten, umbelliferon, xanthotoxin aj.
     Po stránce toxikologické se řadí bolehlav ke zvláště nebezpečným rostlinám. Při pouhém kontaktu s pokožkou může vyvolat nežádoucí reakci. Vlivem podráždění nastává její zarudnutí až zčervenání, po další expozici vzniká v místě působení zánět.
     Požití kterékoliv rostlinné části vede k mnohem závažnějším následkům. Jsou popsány případy, kdy záměna za kořen petržele nebo křenu, plody fenyklu či anýzu způsobila otravu, končící často smrtí. Značnou jedovatost bolehlavu totiž podmiňují přítomné alkaloidy, především koniin. Jeho smrtelná dávka činí přibližně 0,15 g, což odpovídá zhruba 20 g rostlinného materiálu. Někteří autoři však považují za biologicky aktivnější alfa- a gama-konicein.
     V průběhu prvních dvaceti až třiceti minut nebývají u intoxikovaných pozorovány nápadné symptomy. Záhy se dostaví pálení a škrábání v krku, zvýšená tvorba slin, mydriáza (rozšíření zornic) a nejasné vidění. Postižený pociťuje chlad a slabost v nohách. Zdají se mu těžké a bezvládné, že musí ulehnout. Pak nastupuje ochrnutí svalstva trupu, horních končetin a dýchacích svalů. Někdy se při pohybech objevují křeče. Tyto příznaky doprovází úzkost, říhání, zvracení, průjmy. Intoxikovaný nakonec umírá při plném a jasném vědomí.
     Za zmínku stojí uvést, že podobné účinky jako bolehlav má šípový jed „kurare“, který s úspěchem využívají k lovu jihoameričtí Indiáni.
 
        
(publikováno v časopise Naše léčivé rostliny 3/89, str.74)