Cibule kuchyňská

     Již od počátku své existence se člověk snažil bojovat proti různým chorobám. Bohužel tehdejší léčebné možnosti byly značně omezené. Omezovaly se hlavně na rozmanité byliny rostoucí ve volné přírodě. Poznatky a znalosti o nich se pak přenášely z generace na generaci. Mnohé upadly v zapomnění, jiné si naopak udržely význam až do dnešních dnů.
     K nejvýznamnějším starobylým léčivým rostlinám patří cibule kuchyňská (Allium cepa) z čeledi liliovitých (Liliaceae).
     Z historických pramenů vyplývá, že ji znali staří Sumerové a Akkadové v době přibližně tři tisíce let před Kristem. Rozšířila se v Egyptě, Mezopotámii, Persii, Indii, východní Asii, oblasti Středomoří.
     Za to, že se dostala do Evropy, vděčíme římským vojákům. Při válečných výbojích ji hojně používali, neboť věřili, že jim dodá sílu a odvahu. Od nich převzali pěstování Germáni. Na našem území si záhy získala oblibu, a tak počátkem středověku patřila mezi nejčastěji vyhledávanou zeleninu. Kromě toho měla pověst velmi žádaného léčiva.
     V dávných lékařských knihách se můžeme dočíst, že „kdo je dušný a jest mu těžko na prsech, takže dýchá nevolně, ten si upec ponenáhlu na uhlí cibuli a pojídej ji ráno a večer; napomáhá k odstranění nečistot a hnisu a k volnému dýchání. Dobře uvařená cibule otvírá ucpaný měchýř a žene moč.“
      Staré receptáře dále tvrdily, že „utlučená cibule s fíky a teplá přiložená změkčuje tvrdé hlízy, ztravuje boule a vyrážky, přivádí k uzrání otoky povstalé z krve, takže se otvírají.“
     Vařená nebo pečená se přikládala na puchýře, spáleniny a špatně se hojící rány a jizvy.
     Čerstvě vymačkaná šťáva z cibule se běžně předepisovala, neboť jak se pravilo: „pomáhá lidem náchylným a disponovaným k vodnatelnosti. Vpuštěná do uší napravuje sluch, odnímá znění v hlavě a vtírána do hlavy podporuje vzrůst vlasů.“
     Dále se užívala proti moru, bolestem uší a hlavy, krvácení z nosu. Odstraňovala pihy, bradavice, pročišťovala nosní dutiny od hlenů. Nanášela se na místa postižená uštknutím nebo pokousáním.
     Přestože byla považována téměř za všemocnou rostlinu, našli se i odpůrci, kteří poukazovali na její škodlivost. Prohlašovali, že „lidem od přirozenosti horkokrevným a suchým není cibule prospěšná, neboť se po ní více rozpalují a schnou. Zato lépe slouží lidem studeným a flegmatickým. Při přílišném požívání vyvolává bolesti hlavy, působí těžký a velmi nepokojný spánek, zemdlivou paměť, zatemňuje rozum a zrak.“
     V důsledku neznalostí přetrvávaly takové či podobné představy po mnoho let. Teprve moderní metody a postupy umožnily rozšířit obzory našeho poznání.
     Zjistilo se, že v cibuli jsou zastoupeny rozličné sirné sloučeniny. Ty se uvolňují po poranění rostlinných tkání a způsobují charakteristický zápach. Kromě nich byly nalezeny sacharidy, organické kyseliny, silice, vitaminy (C, B1, B2) a beta-karoten (provitamin A).
     Cibule obsahuje celou řadu prvků jako například vápník, draslík, sodík, železo, fluór aj.
     V roce 1928 objevil profesor Tonkin v některých rostlinách velice zajímavé látky, které potlačovaly růst baktérií, plísní a prvoků. Často je i usmrcovaly. Proto je označil jako fytoncidy – „rostlinní zabíječi“. Později pro podobnost s nově objevenými antibiotiky dostaly název rostlinná antibiotika.
     Fytoncidy jsou bohatě zastoupeny v křenu, hořčici, jitroceli, česneku a také v cibuli. I dnes jsou v popředí vědeckého zájmu, protože na rozdíl od jiných léčiv působí na mikroorganismy v nízkých koncentracích a navíc nevykazují vedlejší nežádoucí účinky.
     V současnosti patří cibule mezi důležité suroviny pro výrobu léků. Světové farmaceutické továrny z ní zhotovují přípravky, které se podávají při chorobách horních cest dýchacích, vleklých zánětech mandlí, hnisavých onemocněních uší a kůže.
     Výtažky z cibule zvyšují produkci zažívacích šťáv, podporují činnost střev, napomáhají uvolňovat žluč. Proto se doporučují při ochabnutí trávicího traktu a při častých zácpách.
     Pokusy konané na dobrovolnících potvrdily, že obsahové látky významně snižují hladinu cholesterolu krvi a tím zamezují kornatění tepen. Poměrně dobrých výsledků bylo dosaženo při léčení tuberkulózy a chřipky. Preparáty z cibule snižují vysoký krevní tlak, léčí revmatismus, působí preventivně proti vzniku nádorových onemocnění.
     V lidovém léčitelství se využívá cibule zejména pro její močopudné účinky. Uplatnila se dále jako dezinfekční prostředek proti některým kožním nemocem, nachlazení, bolestem v krku.
     Na odstranění kašle se osvědčil tento sirup: 150 g práškového cukru se rozpustí ve čtvrt litru horké vody. Roztok se uvede do mírného varu. Přitom se lžičkou odstraňuje z hladiny pěna, vzniklá z přítomných nečistot. Když se vytvoří hustá sirupovitá hmota, směs se odstaví. (Výše uvedený sirup se může  nahradit stejným váhovým množstvím včelího medu.) Po vychladnutí se přilije čerstvě vymačkaná šťáva ze dvou menších cibulí a vše se důkladně promíchá. Užívá se jedna polévková lžíce každé tři hodiny.