Děd a vnuk

(Filipínská pohádka)
 
     Je tomu už dávno, dávno, co se lidé dožívali vysokého věku. V jedné osadě nedaleko hustého lesa žila chudá rodina – děd, otec a vnuk. Dědovi bylo více než sto let. Často vykládal synovi a vnukovi o vojenských pochodech a bitvách a dalších událostech ze svého života. Vyprávěl též pohádky a staré pověsti a vnuk ho pozorně poslouchal.
     Otci však vadilo, že musí jen tak zbůhdarma živit starce. Přemýšlel, jak by se ho zbavil.
     Jednou řekl synovi: „Denně vydělám jenom jeden peníz. Polovina té částky připadne na obživu tvého děda, z kterého není stejně žádný užitek. Zítra ho svážeme, zavedeme do lesa a tam ho necháme umřít.“
     „Dobrá, otče,“ souhlasil chlapec.
     Brzy ráno se vypravili se vázaným starcem do hlubokého lesa. Zanechali ho na opuštěném místě a pak se vydali na zpáteční cestu..
     Neušli daleko, když chlapec řekl otci: „Počkej na mě, vrátím se pro provaz.“
     „Nač ti bude?“ podivil se otec.
     „Použiji ho až zestárneš,“ odpověděl syn, „odvedu tě do lesa, tak jako ty  dědečka.“
     „Velmi se stydím, synku. Vraťme se a vezmeme stařečka domů!“ řekl otec.
     Rychle se vydali za starcem a nikdy více se nezabývali jeho stářím.
 
     (přeloženo z ruštiny)