Drahocenný prach
Nemohu si vzpomenout, jak jsem se dověděl příběh pařížského metaře Jeana Chameta. Chamet si vydělával na živobytí tím, že poklízel řemeslnické dílny ve své čtvrti.
Bydlel v ubohé chatrči na okraji města. Mohl bych ovšem popsat tu periférii zevrubně a právě tím odvést čtenáře od hlavního záměru povídky. Ale snad postačí jen připomenout, že se v pařížských předměstích podnes zachovaly staré pevnostní valy. V době, kdy se odehrával tento příběh, rostly ještě na valech křoviny zimolezu a hlohu, v nichž hnízdili ptáci.
Metařova chatrč se tiskla k úpatí severního pevnostního valu v sousedství ubohých chaloupek klempířů, ševců, sběračů cigaretových nedopalků a žebráků.
Kdyby se byl Maupassant zajímal o život obyvatelů těchto chatrčí, snad by byl napsal ještě další výtečné povídky. Možná že by přispěly novými vavříny k jeho slávě.
Bohužel, do těchto míst nenahlédl nikdo cizí kromě detektivů. A i ti se objevovali, jen když hledali ukradené věci.
Sousedé říkali Chametovi „datel“; můžeme tedy soudit, že byl hubený, měl špičatý nos a pod kloboukem mu vždycky trčel chomáč vlasů, podobný ptačímu chocholu.
Jean Chamet kdysi poznal lepší časy. Za mexické války sloužil jako prostý vojín v armádě „malého Napoleona“.
Měl štěstí. U Veracruzu těžce onemocněl malárií. Nemocný voják, který se ani jednou nedostal do pořádné přestřelky , byl poslán zpátky do vlasti. Velitel pluku toho využil a přikázal Chametovi, aby odvezl do Francie i jeho dceru - osmiletou Suzannu.
Velitel byl vdovec, proto musel všude vozit dívenku s sebou. Ale tentokrát se rozhodl, že se s dcerkou rozloučí, a vypravil ji ke své sestře do Rouenu. Pro evropské děti bylo mexické podnebí vražedné. A nepravidelná partyzánská válka skrývala lecjaká nebezpečná překvapení.
Když se Chamet vracel do Francie, chvěl se nad Atlantickým oceánem rozžhavený vzduch. Dívenka celou dobu mlčela. Dokonce i na ryby, které vylétaly z olejnaté vody, hleděla bez úsměvu.
Chamet se staral o Suzannu, jak mohl. Věděl ovšem, že od něho nečeká jen péči, ale také něhu. A na jakou něžnost se zmůže voják koloniálního pluku? Čím ji mohl upoutat? Hrou v kostky? Nebo obhroublými kasárenskými popěvky?
Ale dlouho přece jen mlčet nemohl. Cítil, že na něm dívenčin nechápavý pohled ulpívá stále častěji. Tu se konečně rozhodl a bez ladu a skladu jí začal vyprávět o svém životě. Vzpomínal do nejmenších podrobností na rybářskou vesničku na břehu La Manche, na sypký písek, na louže po odlivu, na vesnickou kapličku s puklým zvonem, na matku, která léčila sousedy trpící pálením žáhy.
Nenalézal v těch vzpomínkách nic, čím by Suzannu rozveselil. Ale k jeho údivu dychtivě naslouchala vyprávěním, nutila ho dokonce, aby je opakoval, a žádala nová a nová doplnění.
Chamet napínal paměť a pátral po podrobnostech, až nakonec ztratil jistotu, že to všechno skutečně existovalo. To už nebyly vzpomínky, to byly jen slabé odlesky vzpomínek. Rozplývaly se jako cáry mlhy. Ovšem, vždyť nikdy nepředpokládal, že ještě někdy bude nucen obnovovat v mysli tento zbytečný úsek života.
Jednou si matně vzpomněl na zlatou růži. Snad ten drsný květ vytepaný ze začernalého zlata viděl pod křížem v domě staré rybářky, snad o něm slyšel vyprávět sousedy.
Ne, asi ji přece jen alespoň jednou spatřil a zapamatoval si její lehký třpyt - ačkoli do oken nesvítilo slunce a nad průlivem chmurně hučela bouře. Čím dál zřetelněji vzpomínal na ten lesk, na několik jasných paprsků pod nízkým stropem.
Celá vesnice se divila, proč stařena svůj poklad neprodá. Mohla dostat hodně peněz. Pouze Chametova matka tvrdila, že prodat zlatou růži je hřích, neboť ji daroval stařeně pro štěstí její milý, když jako veselá, usměvavá dívka pracovala v audiernské továrně na sardinky .
„Takových zlatých růží je na světě málo,“ říkávala. „Ale všechny, kdo je mají, určitě potká štěstí, a nejenom je - každého, kdo se růže dotkne.“
Malý Chamet netrpělivě čekal, kdy stařenu nějaké štěstí potká. Ale po nějakých příznacích nebylo ani potuchy. Stařenin dům se otřásal ve větru a večer v něm nikdo nerozsvěcel světlo.
A tak Chamet odjel ze vsi, aniž se dočkal změny v stařenině osudu. Až po roce mu v Havru vyprávěl známý topič z poštovního parníku, že k stařeně přijel z Paříže syn, malíř, vousatý, veselý, podivínský člověk. Od té doby nebyla její chatrč k poznání. Zaplnila se hlukem a blahobytem. Malíři prý dostávají za ty své mazanice velké peníze.
Když jednou seděl Chamet na palubě a železným hřebenem rozčesával Suzanně vlasy, zcuchané větrem, zeptala se ho:
„Jeane, taky mi někdo dá zlatou růži?“
„Všechno je možné,“ odpověděl. „Třeba i ty najdeš nějakého podivína, Suzi. V naší rotě sloužil jeden hubeňour. Ten měl z pekla štěstí. Našel na bojišti přelomenou zlatou zubní protézu. Celá rota ji propila. To bylo za války s Annámci. Opilí dělostřelci vypálili pro legraci z moždíře, granát dopadl do jícnu vyhaslé sopky, tam se roztrhl a sopka z ničeho nic začala chrlit lávu. Čert ví, jak se ta sopka jmenovala. Mně se zdá, že Kraka-Taka. Ta ale řádila! Tenkrát zahynulo čtyřicet pokojných obyvatel. Jen si představ, co lidí přišlo o život kvůli rozbité protéze! Pak se ukázalo, že ten chrup ztratil náš plukovník. Toť se ví, že se celá věc ututlala, čest armády je nade všechno. Ale tenkrát jsme si dali do nosu!“
„Kdeže se to stalo?“ pochybovačně se zeptala Suzi.
„Vždyť jsem ti povídal, že ve Vietnamu. V Indočíně. Tam hoří oceán jedním plamenem a medúzy vypadají jako krajkové sukničky baletek. Tam je tak vlhko, že nám za noc vyrostly v botách žampióny. Ať do mě hrom uhodí, jestli lžu!“
Až do téhle chvíle se Chamet naposlouchal hodně vojácké latiny, ale sám nelhal nikdy. Ne snad proto, že by to neuměl, ale prostě to nepotřeboval. Teď naopak pokládal za svou svatou povinnost bavit Suzannu.
Dovezl děvčátko do Rouenu a odevzdal je Suzannině tetě, vysoké ženě s pevně stisknutými, zažloutlými rty. Stařena byla samý skleněný korálek, leskla se jako cirkusový had.
Když ji děvčátko spatřilo, přitisklo se pevně k Chametovu vyrudlému vojenskému plášti.
„Nic si z toho nedělej!“ šeptem řekl Chamet a postrčil Suzannu za rameno. „My vojáci si taky nevybíráme své velitele. Jen vydrž, Suzi, vždyť jsi voják!“
Pak odešel. Několikrát se ohlédl na okna smutného domu, v němž se ani záclony nepohnuly ve větru. Z krámků v úzkých ulicích doléhal kvapný tikot hodin. V Chametově vojenském tlumoku ležela vzpomínka na Suzi - pomačkaná modrá stuha z jejích copů. Kdoví čím to bylo, ale stužka voněla tak jemně, jako by dlouho ležela v košíku s fialkami.
Mexická malárie podryla Chametovi zdraví. Byl propuštěn z armády bez povýšení. Do občanského života se vrátil jako prostý vojín.
Léta plynula v jednotvárné bídě. Chamet zkusil spoustu nevýhodných zaměstnání a nakonec se stal pařížským metařem. Od těch dob ho neustále pronásledoval pach pomyjí a prachu. Chamry cítil ten zápach i v lehkém větříku, který pronikal do ulic od Seiny, i v ošatkách mokrých květin - prodávaly je čisťounké stařenky na bulvárech.
Dny splývaly v nažloutlý rmut. Ale někdy se rodil před Chametovým vnitřním zrakem lehký, růžový obláček - Suzanniny staré šatečky. Voněly jarní svěžestí, jako by také dlouho ležely v košíku s fialkami.
Kde je Suzanna? Co je s ní? Věděl, že teď už vyrostla v dospělou dívku a že její otec zemřel na zranění.
Pořád se chystal, že zajede do Rouenu. Ale pokaždé zájezd odložil, až nakonec pochopil, že vhodnou dobu promeškal a že už na něho Suzanna jistě dávno zapomněla.
Hrubě si nadával, když si vzpomněl, jak se s ní loučil. Místo aby ji políbil, postrčil ji ke staré čarodějnici a řekl:
„Jen vydrž, Suzi, vždyť jsi voják!“
Metaři pracují v noci. Nutí je k tomu dva důvody: nejvíc smetí z kypící a ne vždy užitečné lidské činnosti se nashromáždí koncem dne, a pak - nemohou přece urážet zrak a čich Pařížanů! V noci si práce metařů nevšimne téměř nikdo kromě krys.
Chamet přivykl noční práci, a dokonce si tyto hodiny zamiloval. Zvlášť onu dobu, kdy nad Paříží mdle pronikalo svítání. Nad Seinou se válela mlha, ale nikdy nevystoupila nad zábradlí mostů.
Za takového mlhavého úsvitu kráčel jednou po mostě Invalidů a spatřil mladou ženu v bledě fialových šatech s černými krajkami. Stála u zábradlí a hleděla na Seinu.
Chamet se zastavil, smekl zaprášený, klobouk a řekl:
„Milostivá, touhle dobou je voda v Seině velmi studená. Pojďte, radši vás doprovodím domů.“
„Já teď nemám domov,“ rychle odpověděla žena a obrátila se k Chametovi.
Ten upustil klobouk.
„Suzi!“ řekl zoufale i nadšeně. „Suzi, vojáčku! Děvčátko moje! Konečně tě vidím! Ty už jsi na mne jistě zapomněla. Já jsem Jean-Ernest Chamet, ten voják z 27. koloniálního pluku, co tě tenkrát vezl k té protivné tetě do Rouenu. Tys ale vyrostla do krásy! A jak pěkně máš upravené vlasy! Kdepak já, takový vojenský pařez, já je nikdy neuměl učesat!“
„Jeane!“ zvolala žena, vrhla se k Chametovi, objala ho kolem krku a rozplakala se. „Jeane, vy jste zrovna tak hodný, jako jste byl tenkrát. Já si na všechno pamatuju!“
„A-ále, to jsou hlouposti!“ zamumlal Chamet.
„Kdopak se prosí o mou dobrotu? Co se ti stalo, maličká?“
Přitáhl Suzannu k sobě a udělal to, k čemu se v Rouenu neodvážil - pohladil ji a políbil na lesklé vlasy. Hned se ovšem odtáhl, ze strachu, aby Suzanna neucítila myší pach z jeho kabátu. Ale Suzanna se přitiskla k jeho rameni ještě pevněji.
„Co je s tebou, děvenko?“ rozpačitě opakoval Chamet.
Neodpověděla. Nemohla přemoci vzlykot. Chamet pochopil, že se jí zatím nesmí na nic vyptávat.
„Mám takové doupě u pevnostního valu. Je to odtud pěkný kus cesty. Dům je prázdný, jako když vymeteš, toť se rozumí. Ale dá se tam ohřát voda a spát v posteli. Můžeš se tam umýt a odpočinout si. A vůbec, můžeš u mne bydlet, jak dlouho chceš.“
Suzanna strávila u Chameta pět dnů. Pět dnů vycházelo nad Paříží neobyčejné slunce. Všechny budovy, i ty nejstarší domy, pokryté sazemi, všechny zahrady, a dokonce i Chametovo doupě zasvítily v paprscích tohoto slunce jako klenoty.
Kdo neokusil vzrušení z jedva slyšitelného oddechování spící mladé ženy, ten nepochopí, co je něha. Její rty se leskly víc než vlahé okvětní plátky a řasy se jí třpytily slzami z nočního pláče.
Ano, se Suzannou to dopadlo právě tak, jak Chamet předpokládal. Zradil ji milenec, mladý herec. Ale pět dní, které prožila u Chameta, úplně postačilo ke smíření.
Chamet se smíru účastnil. Musel odnést Suzannin dopis herci a naučit unaveného krasavce uctivosti, když chtěl metaři strčit několik sous spropitného.
Brzy herec přijel ve fiakru za Suzannou. A všecko bylo, jak se sluší: kytice, polibky, smích uprostřed slz, kajícná lítost a trochu křečovitá bezstarostnost.
Když mladí odjížděli, měla Suzanna tak naspěch, že skočila do fiakru, aniž se s Chametem rozloučila. Ale hned se vzpamatovala, zrudla a provinile mu podala ruku.
„Když už sis vybrala život podle své chuti, buď šťastná,“ zabručel Chamet.
„Ještě nic nevím,“ odpověděla Suzanna a v očích se jí zaleskly slzy .
„Zbytečně se rozčiluješ, drobečku,“ nespokojeně protáhl mladý herec a opakoval: „Můj rozkošný drobečku!“
„Kdyby mi tak někdo daroval zlatou růži!“ vzdychla si Suzanna. „Ta by mi jistě přinesla štěstí. Pamatuji se, cos mi vyprávěl na lodi, Jeane!“
„Kdoví!“ odpověděl Chamet. „Ale tenhle milostpán ti ji rozhodně nedá. Promiň, já jsem voják. Tajtrlíky nemám rád.“
Mladí lidé se po sobě podívali. Herec pokrčil rameny. Fiakr se rozjel.
Chamet obvykle vyhazoval všechno smetí, které za den vymetl z dílen. Po příhodě se Suzannou však přestal vyhazovat prach z klenotnických dílen. Tajně ho začal sbírat do pytle a odnášel ho do chatrče. Sousedé mínili, že metaři „přeskočilo“. Málokdo věděl, že v prachu je určité množství zlatého prášku, neboť klenotníci vždycky trochu zlata upilují.
Chamet se rozhodl, že zlato z prachu prosije, odlije z něho malý slitek a z toho dá vytepat nevelkou zlatou růžičku Suzanně pro štěstí. A možná že přinese štěstí i mnoha prostým lidem, jak říkávala matka. Kdoví! Rozhodl se, že Suzannu nevyhledá, dokud růže nebude hotova.
Nikomu se o tom nezmínil. Bál se úřadů a policie. Soudní hnidopichy napadne všelicos. Mohou ho prohlásit za zloděje, strčit za mříže a zlato mu sebrat. Vždyť bylo přece jen cizí.
Než vstoupil do armády, pracoval jako čeledín u vesnického kněze, proto uměl zacházet se zrním. Ty poznatky mu teď přišly vhod. Vzpomněl si, jak se prosívá obilí: těžká zrna padají na zem, kdežto lehký prach je odnášen větrem.
Zhotovil si malé síto a v noci prosíval na dvoře prach z klenotnictví. Byl napjat tak dlouho, dokud na opálce nespatřil sotva znatelný nazlátlý prášek.
Uplynula dlouhá doba, než nashromáždil tolik prášku, že z něho mohl odlít slitek. Ale Chamet váhal dát zlato klenotníkovi, aby z něho vytepal růži.
Nebylo to z nedostatku peněz. Kterýkoli klenotník by si ochotně vzal za práci třetinu slitku a byl by spokojen.
Tím to nebylo. Každým dnem se blížila hodina setkání se Suzannou. Chamet se však od určité doby začal této hodiny bát.
Všechnu něžnost, kterou už dávno zasul hluboko v srdci, chtěl věnovat pouze jí, Suzi. Ale kdo stojí o něžnost sešlého ohyzdy! Chamet si dávno všiml, že jediným přáním lidí, kteří se s ním setkali, bylo co nejrychleji odejít a zapomenout na jeho vyzáblý, šedivý obličej s převislou kůží a pronikavýma očima.
Ve svém brlohu měl střep zrcadla. Nahlédl do něho zřídka a pokaždé ho s proklínáním odhodil.Bylo lépe nedívat se na tu nemotornou stvůru, která se belhá na revmatických nohou.
Když byla růže konečně hotova, dověděl se, že Suzanna před rokem odjela do Ameriky, a prý navždycky. Nikdo mu její adresu říci nemohl.
V první chvíli pocítil dokonce úlevu. Ale pak se celé to čekání na prosté, laskavé shledání se Suzannou nepochopitelně proměnilo v zrezivělou železnou střepinu. Uvázla Chametovi v prsou. Úpěnlivě prosil boha, aby se co nejdřív vnořila do jeho churavého srdce a navždy je zastavila.
Nechal úklidu v dílnách. Několik dní proležel ve svém doupěti obrácen tváří ke zdi. Mlčel, jen jednou se usmál, když si přitiskl k očím rukáv starého kabátu. Ale to nikdo neviděl. Sousedé k Chametovi nechodili. Každý měl svých starostí nad hlavu.
O Chameta se zajímal pouze jediný člověk - starý klenotník, který vytepal ze slitku jemnou růži a vedle ní na jediné větvičce malé špičaté poupátko.
Chameta navštěvoval, léky mu však nenosil. Pokládal to za zbytečnost.
Skutečně. Chamet tiše zemřel při jedné klenotníkově návštěvě. Klenotník zvedl metařovu hlavu, vyndal pod šedivým polštářem zlatou růži, zabalenou do pomačkané modré stuhy, pak beze spěchu odešel a pomalu za sebou zavřel rozvrzané dveře. Stuha páchla myšinou.
Byl pozdní podzim. Večerní tma se chvěla větrem a mihotavými světly. Klenotník si vzpomněl, jak se Chametův obličej po smrti změnil. Dostal přísný a klidný výraz. Ten hořký smutek metařovy tváře mu teď připadal velmi krásný .
„Co nedá život, to dá smrt,“ pomyslel si, neboť měl sklon k laciným myšlenkám, a hlasitě si povzdychl.
Brzy prodal zlatou růži obstárlému spisovateli, nedbale oblečenému a podle klenotníkova názoru ne tak bohatému, aby měl právo koupit si tak drahocennou věc.
Příběh o zlaté růži, který onomu spisovateli vyprávěl, sehrál jistě při této koupi podstatnou úlohu.
Zápiskům starého spisovatele vděčím za to, že jsme se dověděli smutnou příhodu ze života bývalého vojáka 27. koloniálního pluku Jeana-Ernesta Chameta.
Spisovatel ve svých zápiscích mimo jiné napsal:
„Každá minuta, každé bezděčné slovo či pohled, každá hluboká nebo žertovná myšlenka, každé hnutí lidského srdce, stejně jako letící pýří topolu nebo odraz hvězdy v kaluži - to všechno jsou zrníčka zlatého prachu.
My spisovatelé ty milióny zrníček po desetiletí shromažďujeme, sbíráme je, aniž o tom víme, proměňujeme je ve slitek, z něhož pak vytepáváme svou zlatou růži - povídku, román nebo báseň.
Chametova zlatá růže! Pro mne je do jisté míry předobrazem naší tvůrčí činnosti. Je podivné, že si nikdo nedal práci, aby vysledoval, jak se z těch drahocenných zrníček rodí živý proud literatury .
Avšak stejně jako byla zlatá růže starého metaře předurčena k Suzanninu štěstí, tak je i naše tvorba předurčena k tomu, aby krása země, výzva k boji za štěstí, radost a svobodu, šíře lidského srdce a síla rozumu převládaly nad tmou a zářily jako slunce, které nezapadá.“
(povídka z knihy: Konstantin Paustovskij – Zlatá růže, přeložila Zdeňka Psůtková)