Řepík lékařský

     Okolí mýtin, pasek, luk a strání velice často krášlí nápadný řepík lékařský (Agrimonia eupatoria) - lidově označovaný jako útrobník, řepíček, řepíčí, vrkočky Panny Marie, konopěnec, hřebík.
     Tato bylina z čeledi růžovitých /Rosaceae) se vyznačuje rozvětvenou přízemní růžicí listů, štíhlou lodyhou, hroznovitými drobnými žlutými květy.
     Odborné rodové pojmenování má původ v řeckých výrazech agros = pole a moné = bydliště, místo růstu. Druhový název se odvozuje od jména dávného pontského krále Mitridata Eupatora, který panoval v letech 123 až 64 př.n.l. Údajně tento vládce měl zásluhu na tom, že zavedl rostlinu do lékařské praxe jako osvědčený lék proti jaterním nemocem.
     Nevšední léčivé vlastnosti řepíku znali také mnozí slavní lékaři, k nimž náležel například Plinius, Galenos, Serapion, Platearius, Avicenna aj.      
     Značnou oblibu si získala bylina zejména v novověku. Tenkrát se z řepíku připravovala vyhlášená mast s téměř magickým působením. Léčila nejen rány způsobené sečnými a bodnými zbraněmi, ale též zmírňovala bolest po kousnutí zlými psy, uštknutí jedovatými hady a štíry.
     Záznamy o řepíku nalezneme i ve známém Mathioliho Herbáři, kde stojí psáno: „Bedlivě připravený odvar z kořene má vzhled pěkného žlutého vína a jest dosti chutný, posiluje játra a otvírá jejich zacpání. Proto také chovají v lékárnách šťávu z něho přistrojenou ve způsobu trocišek (=pastilek).“
     Na jiné místě tento věhlasný lékař zase radí: „Při hypertrofii některého orgánu přidej k zelenému nebo suchému řepíčku bílé otruby a vař v červeném víně až do hustoty kaše. Teplou touto směsí obkládej pak klouby nebo vyvinutý úd.“
     Od dob renesance se však názory na používání řepíku značně změnily. V současnosti slouží usušená nať ke zhotovení záparu nebo odvaru (přibližně jedna čajová lžička na šálek vody). Takto připravený nápoj se užívá třikrát denně při poruchách trávení, snížené pohyblivosti střev, vodnatelnosti, žaludečních chorobách, střevních infekcích.
     Zevně ve formě rozmanitých koupelí, obkladů, kloktadel, výplachů zlepšoval hojení zánětů, ekzémů, lišejů, vyrážek apod.
     Lidová medicína dodnes využívá řepík jako nepostradatelný protikřečový, protizánětlivý a mírně močopudný prostředek. Kromě toho dále napomáhá rozpouštět žlučové kameny, podporuje tvorbu žluče, přispívá k lepší látkové výměně organismu, staví krvácení.
     Podrobné výzkumy potvrdily, že nať obsahuje obzvláště rozličné třísloviny, silice, pimenty, organické kyseliny a sacharidy. Ve značné míře byl v rostlině prokázán mangan, který významně ovlivňuje srážení krve, podporuje činnost žláz s vnitřní sekrecí, hraje důležitou úlohu při vzniku krvinek.
     Nadzemní část (Herba agrimoniae) se trhá přibližně koncem května až začátkem června, tj. v období těsně před rozkvětem. Lodyhy nesmí obsahovat jako příměs plody a nemají být silnější více než pět milimetrů. Rostlinný materiál se suší na vzdušném a stinném místě, buď v tenké vrstvě na vhodném podkladu, anebo zavěšený ve volném prostoru na šňůrách po svazcích.