Jitrocel kopinatý

     Podél cest, v okolí pastvin, luk, písčin roste hojně jitrocel kopinatý (Plantago lanceolata) z čeledi jitrocelovitých (Plantaginaceae).
     Rostlina se hojně vyskytuje nejen v celé Evropě, ale též v Asii, kde hranice zasahují výběžky pohoří Himálaj a Tchian-Shan. V Africe bylina pokrývá severní část zdejší pevniny. Zplaněle možno najít jitrocel téměř na celém světě.
     Jitrocel vytváří bohatou růžici přízemních listů, z které vyrůstá několik přímých stvolů. Během plného rozkvětu (květen až září) se objevují drobné nenápadné květy.
     Odborný botanický název vychází z latinských slov „planta“ = chodidlo, „agere“ = vésti a „lanceolatus“ = kopí podobný.
     Z historických pramenů vyplývá, že blahodárné účinky jitrocele znali již starověcí lékaři, léčitelé a ranhojiči. S oblibou ho používali jako osvědčený prostředek zastavující jakékoliv krvácení, chrlení krve, odstraňující bolesti nohou, čistící krev, snižující horečku, léčící všelijaké záněty. Podán vnitřně hojil nemoci močového měchýře a ledvin.
     Velké uplatnění nalezl jitrocel zejména v průběhu různých válek a válečných konfliktů. Jeho listy se totiž přikládaly na poranění způsobená především sečnými zbraněmi.
     Také čerstvě vymačkaná šťáva z listů byla považována za obzvláště prospěšný lék. Nanášela se hlavně na špatně se hojící vředy, boláky, ekzémy, nežity, palčivé otoky. Zmírňovala následky po bodnutí hmyzem. Dokonce se věřilo, že působí proti bolestem hlavy, dýchavičnosti a padoucnici.
     Velký význam měla též jitrocelová šťáva v očním lékařství, neboť se předepisovala při rozmanitých zánětech očí.
     Staré lékařské knihy tvrdily, že „…voda jitrocelová pitá jest dobrá pro lidi obávající se souchotin“.
     Význačný frankfurtský lékař Adam Lonitzer (1528-1586), zvaný Lonicerus, doporučoval: „Kdo má bolení v krku, vezmi jitrocel, roztluč ho, vypij z něho šťávu a tou si potírej krk“.
     O příznivých účincích této léčivé rostliny se též zmiňuje Jan Neruda ve své Baladě horské, což dokládá následující úryvek:
    
     "Rány hojí otevřené na tom lidském těle
      jenom čarodějná jarní šťáva z jitrocele."
 
     Dodnes pokládají lidé jitrocel (lidově nazývaný myší ouško, ranocel, celník, volský jazyk, hojílek) za velice užitečný. Zpracovaný na sirup odstraňuje vleklý kašel, chrapot, zahlenění, zánět nosních dutin, záněty průdušek, pálení v krku apod.
     Zajímavá je příprava sirupu podle faráře Kneippa: Hrst jitrocelových listů, 1/2 hrsti podbělových listů a 1/2 hrsti listů pelyňku vaříme 5 minut v 1/2 litru vody. Po této době tekutinu scedíme a do odvaru přidáme několik lžic medu. Směs dále vaříme až vznikne řídký sirup. Ten užíváme teplý každou čtvrthodinu (1 kávovou lžičku) proti kašli.
     Jitrocelové listy - Folium plantaginis - se sbírají několikrát do roka, nejčastěji od června do srpna, tj. v čase než rostlina nasadí květy. Sběr je nutné uskutečnit jen ze suchého počasí. Zpracování listů se musí věnovat náležitá pozornost, protože vlivem vlhka snadno zčernají. Nejlépe probíhá sušení v tenké vrstvě ne slunci, anebo uměle v sušárně, kde teplota nepřesáhne 40 o Celsia. Správně usušené listy jsou skoro bez zápachu, vykazují mírně svíravou chuť. Uchovávají se v dobře uzavíratelných nádobách.
     Chemická analýza prokázala, že listy obsahují málo stálý glykosid aukubin a značné množství slizu. Jako průvodní sloučeniny byly zjištěny třísloviny, sacharidy, organické kyseliny, vitaminy (hlavně vitamin C a K) aj.