Zajíc pěstoval ve své zahrádce zelí. Každý den hlávky poctivě zaléval, aby byly šťavnaté a chřupavoučké.
     Kolem políčka chodila koza a mlsně hleděla na ty dobrůtky. Přemýšlela jak by se k nim bezpracně dostala. Od myšlenky k činu nebylo daleko.
     Druhý den koza pravila zajíci: „Bratře zajíčku, ve městě na tržnici jsem viděla nádhernou mladou mrkvičku. Pospěš rychle, ať ti ji nevyprodají!“
     Zajíc způsobně poděkoval a vydal se okamžitě na cestu. Když zmizel z dohledu, koza si otevřela vrátka a vstoupila do zahrádky. Hned na místě se dala do hodování. Co nesnědla, to naházela do velké nůše. Pak majestátně odkráčela.       
     Zajíc se vrátil domů a zhrozil se. Jeho veškerá úroda zmizela. V kypré půdě spatřil jen otisky stop. Okamžitě se dovtípil, kdo byl ten nezvaný návštěvník. Z toho všeho mu bylo do pláče.
     Brzy po ránu šla koza jako obvykle okolo. Nahlédla přes plot a naoko žalostně zabědovala:      
     „Taková spoušť! Kdo to jen provedl! To musel být prohnaný zloděj!“
     Zajíc mlčel. Věděl své. Mrzela ho ta nehorázná lež. Co však mohl dělat? Koza byla statná, kromě toho měla ostré rohy. Kdyby se s ní dal do křížku, se zlou by pochodil.
     Sklopil slechy a smutně odkráčel domů. 
     Koza se jen smála, jak nad ním vyzrála. Radostně si mečela.
     Její hlas uslyšeli loupežníci, kteří se potulovali po kraji.
     Kozu chytili, zařízli, na rožni opekli a snědli. Kůži na trhu zpeněžili.
     Z vyčiněné kůže vyrobil řemeslník buben. Nástroj prodal hudebníkovi. Ten si ho náramně pochvaloval:      
     „Zní nádherně! Má takový plný zvuk. Jako by v sobě ukrýval živou duši!“