Léčitelství ve starověkém Řecku

Počátkem 6. století před naším letopočtem vznikla na teritoriu Řecka laická léčitelská škola, kterou proslavil Hippokrates (cca 460 až 377 př. n. l.) z ostrova Kósu. 
     Jeho učení hlásalo, že každý člověk by měl všestranně pečovat o své tělo, zejména za přispění tělocviku, lázní, masáží, pohybu na čerstvém vzduchu, střídmé stravy. Stejnou měrou doporučoval rozvíjet i intelektuální schopnosti.
     Při pohledu na nemocného jedince vycházel Hippokrates z teorie o působení čtveřice živlů – ohně, země, vody a vzduchu, tedy součástí veškerého obklopujícího vesmíru. Na základě podobnosti přiřadil živému organismu čtyři výchozí šťávy (humores): krev (sanguis), hlen (flegma), bílou žluč (cholé) a tmavou žluč (meles cholé). Ty v sobě ukrývaly teplo, chlad, vlhko a sucho. Odtud pramení Hippokratovo dělení lidí podle temperamentu na sangviniky, flegmatiky, choleriky a melancholiky. Příčinu nemoci spatřoval v poruše rovnováhy uvedených tělních tekutin. V takovém případě zasahoval prostředky rostlinného původu, projímadly, půstem, dietou a mírným pouštěním krve.Přitom se řídil etickou zásadou „primum non nocere“ – především neškodit.
     Hippokrates členil léčiva do čtyř skupin, a to na chladivá (ocet, lněné semeno), zahřívající (sladké hrozny, hořčice), zvlhčující (med smíchaný s vodou) a vysušující(šalvěj). Veškerou pozornost věnoval léčivým rostlinám, z nichž mnohé opakovaně používal v lékařské praxi. Tvrdil, že dobromysl posiluje nervy, česnek zlepšuje zažívání,jitrocel zastavuje krvácení a léčí špatně se hojící rány. Chmel zase usnadňoval usínání,ožanka vypuzovala střevní parazity, šípky léčily zápal plic.
     Všechny hippokratovy poznatky, včetně spisů jeho současníků a přímých následovníků, byly shrnuty v obsáhlém díle Corpus Hippocraticum, které představovalo zdroj informací pro celé další generace.
     Do dějin lékařství vstoupil též řecký lékař, přírodovědec a filozof Theophrastos z Eresu (asi 373 až 287 př. n. l.), vlastním jménem Tyrtamos, žák Aristotelův. Jako první popsal přípravu záhadného nápoje theriaku, který se skládal z různých tajemných přísad jako opia, zmijího masa, pryskyřic a léčivých bylin. Theophrastos nashromáždil záznamy o více než pěti stech druzích rostlin. Obzvláště propagoval léčivé účinky skořice, kasie, majoránky, koriandru, tymiánu, máty, jehlice trnité. Za velmi cenné léčivo pokládal křen, který uváděl pod názvem armoria.
     U starověkých Řeků měly některé byliny zvláštní postavení, neboť byly považovány za posvátné. Patřila mezi ně například petržel. Klasický milostný básník Anakreón, opěvující blahobyt, víno a lásku, povýšil petržel na symbol radosti a slávy. Petrželové věnce zdobily taktéž hlavy vítězů.
     Oblibu si získal řebříček, který se používal jako hojivý a krvácení stavící prostředek. Lidé ho znali pod označením „bylina vojáků“ neboli Militaris, neboť lékař Achilles, nástupce Chironův, léčil rány spolubojovníků právě řebříčkem.
     Také ostatní rostliny se těšily zájmu tehdejších lékařů. Povidla z trnek působila proti průjmům, podběl tišil kašel a záduchu, vlaštovičník se podával při žloutence a horečce,třezalkový olej na žaludeční a střevní obtíže.
     Léčitelé navštěvovali pacienty buď doma, anebo si je zvali do svých domovů, resp. dílen (iatreion). Zde se vyráběly i léčivé přípravky. Ty pak byly uchovávány na místě zvaném „apothéke“ (apothémi = odkládati).
     Vzrůstající dělba práce si vyžádala specializaci též v léčitelství. Začali se objevovat odborníci, kteří rostliny sbírali, sušili a potom je prodávali samotným lékařům. Tito lidé se nazývali rhizotomoi neboli rhizotomové – kořenáři (přeloženo doslovně – kráječi kořenů). Jedním z nejvýznamnějších znalců byl Krataeus (1. stol. př. n. l.), který o léčivých bylinách napsal rozsáhlou knihu Rhizotomikon.
 
Publikováno v časopise Vital 4/95, str.24