Lékořice lysá

​     Z oblasti jižní Evropy a Blízkého východu pochází lékořice lysá (Glycyrrhiza glabra) z čeledi bobovitých (Fabaceae).
     Lidová slovesnost přiřkla rostlině rozličná jména jako sladké dřevo, sladké koření, sladké žíly, pendrek aj.
     Jde o vytrvalou až 1,5 m vysokou bylinu, která se vyznačuje dlouhým, vřetenovitým kořenem, nápadnými lichozpeřenými listy, střapcem bleděfialových květů.
     Rodové latinské pojmenování vychází z řeckých slov glykos = sladký a rhiza = kořen. Druhový název je odvozen z latinského výrazu glaber = hladký, to proto, že výše uvedený zástupce nemá trny.
     Zmínku o lékořice nalezneme již ve starověkých egyptských papyrech, kde je popisována jako znamenitý lék na odstranění katarů horních cest dýchacích. Sumerové, Babylóňané, Asyřané a Indové považovali výtažek z kořenů za velice užitečné sladidlo. U starých Inků tvořila rostlina významnou součást různých nápojů lásky. V Asii zase věřící usazovali sochu Buddhy do kádě a pak ji polévali odvarem z lékořice. Odkapávající tekutina byla jímána do nádob jako vzácné léčivo.
     Jan Svatopluk Presl ve svém Rostlináři o bylině píše: „Kořen sladký čili lékořicový má moc mírně obživovati, měkčiti, ovlažovati, vylučování slizi v dychadlech usnadňovati a chrkání oblehčovati. Protož hodí se v chraptivosti, kašli, zapálení dychadel.“ Dále kořen doporučuje na nemoci žaludku, vodnatelnost, dnu, zevně proti lišeji a svrabu.
     Koncem druhé světové války se konaly v Holandsku pokusy s lékořicovým extraktem. Ukázalo se, že výtažek působí hojivě a blahodárně při výskytu žaludečních vředů.
     Tyto pozoruhodné výsledky upoutaly zájem vědeckých pracovníků. Chemickým rozborem se zjistilo, že kořeny obsahují především sladce chutnající saponin – glycyrrhizin (kyselina glycyrrhizinová), která vykazuje až 50 násobně vyšší sladivost než klasický řepný cukr. Rozštěpením zmíněného saponinu mizí sladká chuť, vzniká kyselina glycyrrhetinová (glycyrrhetin) a disacharid. Příznivé působení na žaludeční a dvanácterníkové vředy je možno vysvětlit spasmolytickým efektem flavonových glykosidů, obzvláště liquiritinu a liquiritigeninu.
     Extrakt z kořenů se dále využívá při léčení rheumatické arthritidy (zánět kloubů), Addisonovy choroby, tj. při nedostatečné činnosti kůry nadledvin. Lékořicové preparáty napomáhají léčit některé ledvinové poruchy, astma, močové kaménky.
     Je třeba upozornit, že při dlouhodobém užívání se z organismu vyplavují soli draslíku a snižuje se vylučování sodíku. Dochází ke zvýšení krevního tlaku a k výskytu otoků v oblasti tváře. Tento poznatek znali již ve starověku dávní Skýtové, kteří používali lékořici jako prostředek zadržující vodu v organismu. Při cestách vyprahlou pouští totiž trpěli nepříjemnou žízní.
     Při krátkodobém užívání se obyčejně ordinuje jedna kávová lžička kořenů na pohár záparu, který se pije 2 – 3 x denně.
     Sběr kořenů – Radix liquiritiae – probíhá většinou v pozdním podzimu, přibližně po 3 – 4 roku vegetace. Rychle se opláchnou a suší se nejlépe při 20 – 35 o Celsia. Po usušení je nutné rostlinný materiál chránit před světlem, vlhkem a živočišnými škůdci.