(Indonéská pohádka)
 
     Vypráví se, že když moudrý vládce Sulejman zestárl, dostal strach ze smrti. Tenkrát se mu zjevil král zlých duchů a pravil: „Ó, vladaři! Přijmi ode mě keramickou nádobu s živou vodou. Vypij ji a budeš nesmrtelný!“
     Sulejman byl nejen moudrý, ale i ostražitý. Přikázal, aby k němu okamžitě přivedli tři  náhodné chodce, kteří projdou kolem jeho paláce. Netrvalo dlouho a stál před ním chrabrý vojevůdce, bohatý kupec a prostý rolník.  
     Panovník se zeptal vojevůdce: „Řekni mi, budu šťastný, když vypiji pohár živé vody?“
     Válečník odpověděl: „Ano. Budeš. Tisíc let prožiješ a za tu dobu si podmaníš všechny země. Není to štěstí, vidět porobené národy?“
     Potom se vládce obrátil na  kupce: „Řekni mi, budu šťastný, když vypiji pohár živé vody?“
     Kupec řekl: „Ano. Budeš. Prožiješ tisíc let a nashromáždíš nesmírné poklady. Není to štěstí, vidět kolem sebe tolik bohatství?“
     Nakonec oslovil sedláka: „Řekni mi, budu šťastný, když vypiji pohár živé vody? Mluvili pravdu vojevůdce a kupec?“
     Muž odvětil: „Ó, vládče! Vojevůdce a kupec ti řekli jenom polovinu pravdy. Sdělili ti, proč budeš šťastný, ale neřekli, proč budeš nešťastný.“
     „Co to vykládáš, hlupáku!“ rozkřikli se na něj vojevůdce a kupec. Jak by mohl být náš vládce nešťastný, kdyby byl nesmrtelný?“
     „Vše ti vysvětlím, moudrý Sulejmane,“ řekl rolník. „Když vypiješ pohár živé vody, skutečně získáš věčný život. Avšak uplyne doba, kdy zemře tvoje milovaná žena. Ty budeš žít a tvé bohatství bude narůstat. Tvoje děti, které tak zbožňuješ, také zemřou. A ty budeš žít, tvoje moc bude sílit, a ty se z ní budeš radovat. Děti tvých dětí sejdou z tohoto světa. Ty budeš žít a počítat své bohatství. Všichni tvoji přátelé a všichni věrní sluhové umřou před tvými zraky. Ty však budeš žít. Jednou přijde den, kdy se ohlédneš a neuvidíš ani ženu, ani děti, ani vnuky, ani přátele. Takové na tebe čeká štěstí, náš moudrý panovníku! Nyní, jestli chceš, vypij živou vody a staneš se nesmrtelný.“
     „Tak je to tedy!“ zvolal ohromený vladař. „K čemu je mi takový život, když nebudu mít kolem sebe děti? Nač je mi bohatství, když  nebudu obklopen svými milujícími vnuky? Jak se mohu radovat z moci, když moje žena a moji přátelé budou mrtví?“
     Vládce uchopil hliněnou nádobu a praštil s ní o zem. Země vpila tu kouzelnou vláhu. Moudrý Sulejman nakázal, aby zbylé střepy naházeli do moře…   
     
     (přeloženo z ruštiny)