O historii jedné vsi

​Poslyšte, jak se to všechno tenkrát semlelo. Kousek od sebe ležely dvě vesnice - Masopochvály a Chlebopochvály. Kamenem bys z jedné do druhé dohodil.
     Od nepaměti vedly obě vsi vleklý spor. Jedni se povyšovali nad druhé a naopak. Navzájem se neměli rádi.
     Obyvatelé první vísky měli o sobě jen to nejlepší mínění. Chlubili se:
     „V názvu obce máme maso. A maso na talíři, jak je všeobecně známo,  člověka vždy více potěší než obyčejný chléb.“
     Druhá strana zastávala opačný názor.               
     „Chléb je přece dar boží!“ říkali hrdě.
     „Nejsme o nic horší než ti naproti.“
     Čas plynul ve vzájemné nevraživosti.  
     Jednou do Chlebopochvál zavítal krajánek. Takový veselý a živý chasník.
Všude ho bylo plno. Všechno chtěl vědět. Na všechno se vyptával. Tu na to, tu na ono.
     Když se o vzácné návštěvě dozvěděl starosta, přišel hosta  přivítal osobně.
     „Pěkně tě u nás vítám. Jak se říká: Host do domu – Bůh do domu!“
     Sešlo se i pár místních. Byli zvědaví na příchozího.
     „A máte v těch vašich Chlebopochválech hospodu?“
     „Jakpak by ne! Přece nebudeme chodit do té masopochválové. To by tak hrálo! Utrácet naše peníze za humny!“ pravil radní.
     „Tak, tak,“ přitakal vandrovník.
     „Nebudeme tady planě klábosit a zajdeme raději rovnou do hostince. Tam nám bude lépe…“
     „Milerád! To je skvělý nápad! Nějak mi po dlouhé cestě vyschlo v krku.“
     A tak se vydali do šenku.  
     „Máte to tu opravdu pěkně,“ řekl pochvalně krajánek, „na nějaký čas u vás pobudu.“
     V útulné hospodě bylo dobře. Pivo teklo proudem. Borovička jakbysmet.
 Vesničané se zvědavě vyptávali krajánka, jak to chodí ve světě. On jim ochotně líčil své zážitky. Přidal nějaký ten lechtivý vtip, veselou příhodu ze života. Všichni se smáli až se za břicha popadali. Alkohol všem rozvázal jazyk. Mimo jiné přišla řeč na letitý problém se sousedy.
     Krajánek se lišácky usmál.
     „Tady  je velice snadná rada,“ řekl poťouchle.
     „Říkáte, že druhá obec je na dohled?“
     „Skoro se díváme navzájem do oken.“
     Špýmař pošeptal něco starostovi do ucha a ten rázem ožil. Jen se uchechtl.
     „Že jsem na to nepřišel sám! Takové prosté řešení. Jednoduché jak  facka!“ pravil zahanbeně.
     Šenkýři nakázal, aby krajánkovi nalil do každé nohy jednu zelenou. 
     Na druhý den se daly věci do pohybu. Obyvatelé Masopochvál se nestačili divit. Ve vedlejší dědině to vypadalo jako v mraveništi. Samý ruch a shon. Jako houby po dešti začaly vyrůstat nové domky.
     Masopochválští nevěnovali tomu dění pozornost. Netušili, co se na ně chystá.
     „Však ať si stavějí. Když na to mají,“ smáli se.
     Zakrátko je však humor přešel.
     Po několika týdnech se na jejich domky tlačily ty sousedské. Rázem vznikla jedna vesnici.
     Náhle z toho byli celí zaražení. Pozdě si uvědomili, co se vlastně stalo.
     Obě strany stály před vážným rozhodnutím. Jak se bude ta nová vesnice vlastně jmenovat?
     „Masopochvály!“ říkali bývalí Masopochválští.
     „Chlebopochvály!“ trvali na svém dřívější Chlebopochválští.
     Nebo snad Masochlebopochvály či Chlebomasopochvály? Poslední dva názvy se zdály oběma stranám příliš dlouhé.
     „Absolutně nezapamatovatelné pro cizince, natož pro našince.“
     „Nevešly by se do telefonního seznamu!“
     Ani jedna strana nechtěla ustoupit.
     Bývalí Chlebopochválští chtěli mít zase navrch. Chtěli být první, kdo vyřeší onu patovou situaci. Ale jak?
     Tu si někdo vzpomněl na krajánka.
     „Určitě nám poradí. Je to hlava otevřená!“
     „Pojďme za ním.“
     Krajánek  seděl v hospodě a obracel do sebe jeden korbel piva za druhým. Když domorodci dorazili, byl už v mírně podroušeném stavu.
     Seznámili ho s tou ošemetnou záležitostí.     
     „Měl bych jistý návrh. - Velice prostý,“ řekl a zamrkal očičkama.
     „Tak ven s ním, člověče!“ netrpělivě zvolal starosta.
     „Jak se říká dobrá rada se vyvažuje zlatem. Žádný oběd není zadarmo!“
     „Hostinský, nalij mu dvě zelené.“
     „Dvě je setsakramentsky málo,“ pravil krajánek.
     „Tak do každé dvě! Ať nejsme tratní. V nejhorším to spraví celá láhev.“
     „Jak vidím,  jste tady všichni z velice levného kraje. Již jednou jsem vám téměř zadarmo poradil. Podruhé se musíte více plácnout přes kapsu.
     „Jakou tedy žádáš odměnu?“
     Krajánek měl hned jasno.
     „Dostanu půlku vyuzeného prasete, jednoho Johny Walkera a tisícovku navrch. Pak řeknu víc.“
      „Není to trochu moc?“ opáčil starosta.   
      „Když nedáte, tak nedáte. Potom tedy sbohem! Druhá strana bude možná štědřejší,“ řekl krajánek rozladěně.
     „No, No, no…Není třeba se hned urážet. Však se nějak dohodneme.“    
     „Prase ať dá  starosta! Je z nás nejbohatší,“ vykřikl kdosi z vesničanů.
     „To není špatný nápad!“ souhlasili ostatní.
      Starosta se kroutil jako had, ale nakonec souhlasil.
      „Prase by tedy bylo,“ řekl krajánek, „a co starý, dobrý Johny?“
     „Toho dá ze svého hospodský,“ řekl rázně starosta.
      Hostinský se ošíval:    
     „Na rozdávání nemám. Kšefty nejsou! Tržby klesají! Inflace roste! Jen tak tak s rodinou vyžiju.“
     „A z čeho jsi postavil novou chalupu? He? Z vody určitě ne!“
     „Ba, ba ,“ přitakali sousedé.
     „Všichni víme, že dům máš z našich tringeldů! Jednu flašku přece oželíš! Jedná se přece o prospěšnou věc!“
     Hospodský na to neřekl ani ň.
     „Horší to bude s tou tisícovkou. Kde ji vzít a nekrást? V obecní pokladně peníze nejsou. Z čeho to zaplatíme?“ dumal radní.
     „I s touto variantou jsem počítal.-  Kolik duší měla vaše obec před sloučením?“
     „Včetně dětí a kojenců přesně na chlup pět set.“
     „No vida. Vsjó jásno! Uděláte veřejnou sbírku. Každý občan přispěje dvojkou. Taková částka nikoho nezabije!“    
     Všichni souhlasně přikyvovali.
     „Dobrá, dostaneš oč žádáš,“ pravil starosta.
     Krajánek se usmíval jak měsíček na hnoji. Pochvaloval si, jaký dobrý kauf udělal.
    „Ráno všechno doneste před hospodu. Tam vzájemně vyměníme naturálie za jedinečnou radu.“
     Starosta podal krajánkovi ruku, a tím byl mezi nimi smluvně uzavřen obchod.
     S tím se rozešli.
     Druhý den bylo před putykou živo. Shromáždili se tam jak bývalí masopochválští, tak  i chlebopochválští občané, neboť  byli zvědaví, jak se celá záležitost vyvine.
     Krátce po osmé se otevřely dveře a v nich stál Krajánek. Vyspaný do růžova, usměvavý.
     Pohlédl na stůl. Bylo tam vše, co požadoval. Prase, kořalka i peníze.    
     Vyšel přítomným v ústrety.
     „Tak nám konečně řekni, co jsi vymyslel!“ zaútočili na něj.
     Krajánek udělal významnou řečnickou pauzu a pak pravil:
     „Moji milí! -  Vaše vesnice se bude jmenovat prostě jenom Pochvály. A basta!“
     Chvilku bylo ticho.
     První se z té zprávy vzpamatoval bývalý chlebopochválský starosta.
     „Pochvály? Nezní to příliš obyčejně?“ zapochyboval.
     „Ba naopak! Zní to neobyčejně!!! Světově! Skoro až pansky! A bude tomu tak až na věky věků!“
     „Tak tedy budiž,“ pravil druhý starosta, „ať je po tvém.“
     Všichni jásali, všichni byli nadmíru spokojení.    
     Tím se po letech vyřešil ten zapeklitý spor.          
     O co krajánek?
     Ten se se všemi srdečně rozloučil. Popřál spoluobčanům pevné zdraví a mnoho štěstí. Prase si hodil na záda, whisky dal do tlumoku a modrou bankovku strčil do kapsy. Poté vyrazil opět do světa.
     Místní na něho dodnes vzpomínají v dobrém, jak jim tehdy náramně  poradil. Dokonce se stal jejich čestným občanem!