​O kočičí královně

     Slyšeli jste někdy o kočičím království? Jedno takové se nacházelo za dvěma strakatými kopci, třemi pichlavými horami a za desatero duhovými řekami.
     Vládla mu moudrá a spravedlivá kočičí královna Marta První. Její útlé tělíčko pokrýval sněhobílý hladký kožíšek. Na okolní svět se dívala pomněnkovýma očima.
     Seděla na trůnu z habrového dřeva. Drobné pacičky měla překřížené a spokojeně si předla. Všichni ji měli rádi pro její mírnou a přátelskou povahu.
     O své poddané se vzorně a příkladně starala. 
     Každý v této vzkvétající říši dostal denně zdarma misku teplého mléka a k tomu medový koláček plněný rozemletými rozinkami a mandlemi.
     Panovnice vydala výnos, který přikazoval, že po obědě musí každý povinně hodinu spinkat.
     Toho roku se království chystalo na velkolepý svátek. Uplynulo dvacet pět let od vzniku kočičího impéria.
     Celá země se těšila, jak oslaví ten významný den. Největší přípravy probíhaly v hlavním městě Kočkově. Všechny domy, ulice, výklenky a parky byly slavnostně vyzdobené. Prostranství a průčelí lemovaly voňavé květiny, pestré stuhy. Na každém domečku byla vyvěšena vlajka s výsostnými královskými znaky.
     Výzdoba zabrala celičký měsíc.
     První sobotu po velikonocích se do Kočkova sjeli hosté ze všech stran. 
    Od samého rána vyhrávala na nádvoří kočičí kapela, kterou dirigoval starý šedivý kocour.
    Slavnost vyvrcholila v odpoledních hodinách. Místní obyvatelé a zahraniční hosté se shromáždili v rozlehlé zámecké zahradě.
     Symfonický orchestr zahrál státní kočičí hymnu.
     Přítomní volali: „Hosana! Hosana! Ať dlouho žije naše moudrá královna!“
     Pak nastoupili gratulanti. Přáli královně všechno nejlepší a hodně zdraví.
     Poté nastala volná zábava.
     V tento význačný den bylo nachystáno pro veřejnost obrovské množství všelijakých sladkostí.
     Kočičí cukráři připravili nevšední laskominy. A bylo vskutku z čeho vybírat. Široké stoly se prohýbaly pod tíhou nazdobených šlehačkových dortů, křehkých vanilkových štól, punčových placiček, skořicových perníčků, oříškových rolád, marcipánových bonbónů, nadýchaných kremrolí a jiných úžasných pamlsků.
     Samozřejmě, že nesměly chybět jemné čokoládové kočičí jazýčky.
     Oslava se protáhla do pozdních večerních hodin. Královna šla spát jako poslední. Musela totiž vyprovodit veškeré návštěvy a vzácné hosty.        
     Druhý den se přihodila podivuhodná věc. Před zámkem zastavily dva tmavé povozy. Ten první, menší kočár, byl tažený dvojspřežím modrých kocourů. Druhý, větší uzavřený vůz, dovezlo trojspřeží rezavých kocourů.
     Z fiakru vystoupila černá kočičí čarodějnice a hned se nechala ohlásit u královny.
     Panovnice se tomu velice podivila. O kouzelnici slyšela různé nedobré zvěsti.
     Přesto ji přijala. 
     Čarodějka se hluboce uklonila a přesladkým hlasem pravila: „Nejjasnější královno, ačkoliv si mě nepozvala na tu včerejší slávu, přesto jsem na tebe nezapomněla. Přivezla jsem ti dárek.“
     „Nežádala jsem pranic od tebe.“
     Než se Marta První vzpamatovala, čarodějnice zamumlala: „Mńau-mně-mňo.“ Zatleskala tlapkami a v tu chvíli se objevilo šest statných rezavých kocourů. Byli to ti, kteří táhli ten velký krytý vůz. Na ramenou nesli širokou postel vyrobenou z ryzího zlata.
     Královna na dar hleděla rozpačitě.
     „Co si počnu s takovou drahocenností? Roky jsem zvyklá na svoji prostou dubovou postýlku.“
     „Přece, Vaše královská milost, nebude spát na obyčejné dřevěné palandě,“ trvala na svém příchozí, „nehodí se k vašemu společenskému postavení!“
     Nic naplat. Vladařka nemohla dárek odmítnout. Nechtěla čarodějnici urazit.
     Švarní kocouři popadli starou postel a odnesli ji na půdu.
     Čarodějnice se s královnou chvatně rozloučila.
     Ten večer ulehla Marta První do přepychového lože. Jakmile přes sebe přehodila péřovou přikrývku, okamžitě usnula.
     Ráno se komorná tuze divila, že královna ještě není vzhůru. Vždycky byla ranní ptáče. Budila ostatní. A dneska si tak vyspává!    
     „Jen ať si pospí! V posledních dnech toho mnoho nenaspala.“
     O poledni vstoupila sloužící opatrně do komnaty. Královna ležela v posteli a tvrdě spala.
     „Výsosti! Výsosti!“ pravila služebná potichoučku.
     Panovnice se ani nepohnula.
     „Vaše Urozenosti, je čas vstávat! Sluníčko už stojí vysoko nad obzorem. Urození hosté čekají na audienci!“
     Královna ale oči neotevřela.
     Dvorní dáma přistoupila blíže a lehce pošimrala Veličenstvo pod krčkem.
     To spokojeně oddychovalo.
     Komorná se polekala. S pláčem vyběhla z ložnice. Všem vyprávěla, co se přihodilo. Okamžitě zavolali tři královské kočičí doktory.
     Učení medikusové se snažili spící probudit. Jeden jí dokonce štípl do levé pacičky. Marně.
     „Naše královna asi ochořela spavou nemocí!“ shodně tvrdili ti ctihodní učenci.
     „Co s tím budete dělat?“ ptali se dvořané.
     Moudré hlavy jenom pokrčily rameny.
     „Možná jí uhranula nějaká nadpřirozená moc,“ napadlo prvního komoří.
     „Je-li to pravda, tak proti kouzlům a čárům naše medicína nic nezmůže,“ řekli uznávaní lékaři.
     „Dám za to svoji kocouří duši, že v tom má drápky kočičí čarodějnice!“ pravil královský ceremoniář.      
     Doktoři odešli s nepořízenou.
     Ještě týž den byla narychlo svolána vrchní kočičí rada. Nechala po celé zemi vyhlásit tu zdrcující novinu.    
     Poddaný lid byl z toho smutný a nešťastný. Upřímně oplakával hodnou a milovanou panovnici.    
     Kol kolem zavlály černé fábory.
     Čas zvolna plynul. Královna už prospala celičký týden! 
     Poklid narušila podivná událost.
     V zámku se objevilo neznámé roztomilé malé koťátko. Nikdo nevěděl, odkud přihopsalo.  
     Hned spustilo: “Já vím, jak zmařit neblahou kletbu!“
     „Ty?“ smálo se kočičí společenstvo, „vždyť to nedokázali ani slovutní vzdělanci! Běž domů k mamince! Ještě ti teče mlíčko po pusince.“
     Maličké kotě se však nedalo odbýt.             
     Řeklo: “Když nebude ležet královna ve zlaté postýlce, nebude působit ani čarovná moc!“
     „Možná má pravdu,“ připustili dvořané.
     A skutečně. Když první komoří vynesl v náručí z lože kočičí královnu, stal se zázrak. Marta První opět ožila.
     Radost dvořanů neznala mezí.  
     „Co je to tu za hluk? Kdo mě to ruší? Tak pěkně se mi spinkalo,“ řekla první kočička v zemi. Spokojeně zívla a dlouze se protáhla.
     „Jako kdybych prospala celé dny. A jaké krásné sny se mi zdály o našem království.“
     Dvořanstvo se líbezně usmívalo a něžně ji hladilo po tlapičkách.
     Potom jí vypravovali, co se přihodilo. Královna pozorně naslouchala. Zastyděla se, že se nechala tak oklamat a ošálit. Poručila, aby opět přinesli její starou postýlku.  
     „Co budeme dělat s tou čarovnou postelí?“ zeptala se komorná.
     Královna už věděla, jak má odpovědět:
     „Zlatou postel zaneste zlatníkovi. Ten ať jí roztaví v peci a nadělá z ní tolik malých medailonků kolik je v krajině koček a kocourů. A tu malou kočičku, moji zachránkyni, tímto povyšuji do šlechtického stavu!“
     Jak nakázala, tak se i stalo.
     Od té doby nosil na krku každý poddaný růžovou sametovou tkaničku, na které byl zavěšený drobný zlatý plíšek. Na rubu byla zobrazena královna Marta První a na líci ono odvážné koťátko.
     Když se ta zpráva donesla ke kočičí čarodějnici, puklo jí zlobou srdce.
     Nikdo ji však nelitoval.
     A tak opět zavládl vůkol klid a mír.