O kouzelném obilí

​ Za velkým kopcem žili v jedné vesnici dva bratři. První se jmenoval Štěpán, druhý pak Jakub. Štěpán vlastnil rozlehlý statek, ke kterému náleželo obrovské pole. Byl to však chamtivec a držgrešle. Pro peníze by si nechal vyříznout třeba nos mezi očima. Jakub bydlel na druhém konci vesnice v nuzné, oprýskané chalupě. Chodil brzy spát, aby nemusel zbytečně pálit petrolej v lampě. V zimě zatopil v kamnech jen když nastaly třeskuté mrazy.
      Štěpán se staral jen sám o sebe. Naproti tomu Jakub měl pět dětí.  Musel se pořádně otáčet, aby uživil ty stále hladové a nenasytné krky.
     Se ženou hospodařil na úzkém kamenitém políčku. To byl celý jejich majetek. Aby si polepšil, pletl všelijaké proutěné košíky, ošatky a nůše, které chodil prodávat do města na trh. Mnoho peněz však nikdy za zboží neutržil.
      Jednou, když mu došlo vrbové proutí,vydal se k potoku. Tam rostly statné vrby. Jak tak zamyšleně kráčel, uslyšel jak v mlází někdo naříká:
      "Jakube, Jakoubku, pomoz mi".
      Jakub se rozhlíží kolem sebe, ale nikoho nevidí. "Kdo to volá o pomoc?" otázal se.
      "Tady jsem, …cožpak mě nevidíš?" ozvalo se znovu.
      Jakub šel za hlasem až se dostal k šípkovému keři. Mezi pichlavými větévkami spatřil uvězněného malého ptáčka. Opatrně odhrnul haluze. Ostré trny mu rozedraly ruce do krve, on však ničeho nedbal. Konečně se mu podařilo osvobodit toho malého tvorečka. Ten vesele vylétl. Zakroužil nad svým zachráncem a takto k němu
 promluvil: "Na stotisíckrát ti, Jakube, děkuji. Zachránil jsi mi život."
     Jakub na tím mávl rukou.
     "To přece nestojí ani za řeč. Takovou věc by přece udělal každý."
      "Ba ne, Jakoubku, to se náramně mýlíš. Něco takového dokáže jen člověk s dobrým srdcem," zašvitořil zpěváček.
      "Až přijdeš domů, vezmi prázdné pytle a postav je přes noc před chalupu," nakázal ptáček. Zamával křídly a byl pryč.
      Jakub z té řeči nebyl moudrý ani za mák  Málem zapomněl nařezat vrbové proutí.
Rychle se pustil do práce. Haluzí přibývalo a za chvíli z nich byla velká otep. Jakub ji svázal konopným motouzem, hodil si ji přes rameno a spěchal k rodné chalupě. Doma ženě pověděl, co se mu přihodilo u potoka.
      Večer položili prázdné pytle před stavení, přesně tak, jak jim ptáček nakázal. Brzy ráno vyšel Jakub před dům a nevěří svým očím. Vzduté pytle tam stály v pozoru.
     "Jemináčku," podivil se Jakub," co je to za čáry a kouzla."
      Musel se štípnout do ruky, aby uvěřil tomu, že to není sen. Otevřel jeden z těch žoků a velice se zaradoval. Byl plný obilných zrn.
     „Ženo! Ženo! Rychle pojď sem!“ volal Jakub.
      Hospodyně vyběhla ze sednice a nevěřila vlastním očím. Tolik obilí pohromadě!       Společně se radovali z toho, že jejich děti nebudou mít konečně hlad.
      Ten samý den se šel Štěpán podívat na svoje pole. Chtěl zjistit,  jestli už může začít se sklizní. Málem mu oči z důlků vylezly. Obilí tam sice bylo, ale s prázdnými klasy!
      "Mordyjé, fagot, trilobit!" začal láteřit, "který ničema mi to provedl?"
      Celý byl rudý od zlosti. Tu si vzpomněl, že ráno neviděl  odcházet bratra do města.
      "To nebude jen tak," pomyslel si. Hned se vydal za Jakubem. Právě ho zastihl jak nakládá napěchované pytle na trakař.
      "Co máš v těch pytlích?" vyjel na bratra..
      "Obilí. Ale takové zvláštní! Samo vlezlo přes noc do prázdných pytlů," přiznal popravdě Jakub.
      Štěpánovi hned došlo, kolik uhodilo.
      "To je mi pěkná spravedlnost! Jeden se lopotí celý den a druhý ráno vstane a má po starostech. Na to bych se podíval! Taková nestoudnost. Vlastního bratra chtěl okrást!"
      Od vzteku mu naběhly na krku žíly.
      "Okamžitě vrať, co jsi sebral!" řekl a ukázal na jednokolák. Nedalo se nic dělat. Jakub musel odvést pytle s obilím na Štěpánův statek. Ten se usmíval, jak bezpracně přišel k úrodě.
      Smutně kráčel Jakub domů. V ruce měl jen prázdné pytle. Zbytečně se těšil, že nakrmí hladové děti. Už si představoval,  jak žena upeče z namleté mouky nadýchané buchty, tvarohové koláče a křupavý chléb. Ze zamyšlení ho vytrhl povědomý hlásek:
      "Nezoufej, Jakube. Na tvého povedeného bratra dojde. Jdi domů a zasej zrna pšenice, která se zachytila v pytlích," poradil mu ptáček.
     Pak odletěl.
     Jakub ho poslechl.. Druhý den se nestačil divit. Na políčku vyrostlo obilí s mohutnými klasy. Zrna v nich byla velká jako švestky. Zase bylo v chalupě veselo. Jakub klasy vymlátil a úrodu odvezl k mlynáři. Ten se sice zprvu divil, co to má za podivné obilí, ale nakonec ho vymlátil. Obilí jako obilí. Jakub mouku dovezl do chalupy. Žena pak pekla od rána do večera.
      Když se tu zprávu dozvěděl Štěpán, div nepraskl zlostí. Avšak nemohl s tím nic dělat. Pomalu nastal podzim. Listí opadalo ze stromů. Všichni se připravovali na příchod zimy. Ta nenechala na sebe dlouho čekat. Krajina se pokryla bílou sněhovou peřinou.   
     Venku profukoval studený mrazivý vítr. Každý seděl doma pěkně v teploučku u vyhřátých kamen. Letošní zimu se nemusel Jakub strachovat, že nebudou mít co jíst. V komoře se našlo něco krup a hrachu. O brambory také nebyla nouze. Pro děti měl nasušené hrušky a jablka. V pytlích byla namletá mouka.
    Netrvalo dlouho a opět přišlo jaro. Příroda se začala probouzet z hlubokého zimního spánku. Na stromech vyrašily první zelené lístečky.
     Jakub vysel   na políčku obilí, které mu zbylo z minulého roku. Ani Štěpán nezahálel. Nakázal čeledínům, aby také zaseli obilí. Každý den se chodil na ně dívat. Zdálo se mu, že vypadá trochu zvláštně.
    Říkal si: "Je to asi tím, že je kouzelné."
     A co se nestalo! Jednoho rána se šel Štěpán zase podívat na pole. Místo obilných klasů tam rostl bujný vysoký plevel. Ta novina se hned roznesla po celé vsi. Všichni čeledíni od něho utekli. Štěpán zůstal sám. A tu si vzpomněl na svého bratra, jak mu ublížil. 
     Rozhodl se, že ho navštíví a poprosí o odpuštění. S těžkým srdcem se vydal k jeho chaloupce. Lehce zaklepal na dveře. Ťuk, ťuk, ťuk.
      Přišel mu otevřít Jakub.
      "Pěkně tě vítám, Štěpáne.  Pojď dál a usedni s námi za stůl. Místa je tu dost pro všechny."
      Žena přinesla medové koláčky, maštěné koblihy a tvarohové buchty. Nemuseli ho dvakrát pobízet. Štěpán se bál podívat bratrovi do očí, jak se styděl. Teď tu seděl jak hromádka neštěstí. Už to nebyl ten nafoukaný a nadutý Štěpán. Tiše řekl:
     "Nezlob se, bratře, jestli jsem ti kdy ublížil. Určitě se ti doneslo, jaké mě postihlo neštěstí."
      "Co se stalo, stalo se," řekl Jakub, „na všechno zapomeňme.“
     Bratři si podali ruce na usmířenou. Odpoledne se Jakub se Štěpánem rozloučil.
Jako dar mu dal pytlík obilných zrn. Štěpán poděkoval a vydal se k domovu.
    Na druhý den se pustil do práce. Popadl rýč a začal odstraňovat obtížný plevel. Pot z něho jen lil. Když se slunko sklánělo nad obzorem, byl s prací hotov. Radostně se zadíval na políčko. Po buřině nebylo ani památky.
     Ten den spal jako zabitý. Jakpak by ne, když předtím nebyl zvyklý pracovat. Uměl jenom rozkazovat,  pro nikoho neměl vlídné slovo. Na vlastní kůži se přesvědčil, jak chutná těžká práce. Čas míjel a ze Štěpána se stal zkušený hospodář. Našel si k sobě ženu, měli spoustu dětí. Od té doby hospodařili bratři svorně a bez závisti. Pokud nezemřeli, žijí dál ve svých venkovských chalupách.