(Baškirská pohádka)
 
     Je tomu už dávno, co žila babička s vnučkou. Babička časem zestárla. Už na vše nestačila. Vnučka jí s ničím nepomohla - byla líná jako veš. Každým rokem babička stárla a slábla. Opět nastalo jaro. Stařenka pravila děvčeti: „Lidé již venku sejí obilí. Měly bychom ho také zasít.“
     „To už se, babičko, nevyplatí,“ řekla vnučka, „do podzimu zemřeš. Mě si pak jistě někdo vezme k sobě. Na co by nám byl chléb?“
     A tak obilí nezasely.
     Přišel podzim. Lidé sklízeli úrodu. Stařena neumřela. Dívku si k sobě nikdo nevzal. Trpěly hladem.
     Jednoho dne je navštívila sousedka a když viděla, že nemají co jíst, řekla:
     „Přijďte ke mně, dám vám trochu prosa.“ Pak odešla.
     Babička praví vnučce: “Jdi a přines od sousedky proso!“
     Dívka jí odpověděla: „Je to skutečně nutné, babičko? To proso je určitě zkažené.“
     Celou zimu hladověly a jen tak tak, že neumřely. Zase přišlo jaro. Vnučka se vydala na pole.     
     „Proč pracuješ a lopotíš se?“ smáli se jí sousedé.
     „Máš už starou babičku. Ta už na tamto světě dlouho nepobude. Tebe se pak někdo ujme. Nač se dřeš kvůli chlebu?“
     „S leností je konec!“odvětila vnučka. „Všechno jsem pochopila. Nadarmo staří lidé neříkají: „Jestli se chystáš na letní odpočinek, tak předtím osej pole.“    
 
     (přeloženo z ruštiny)