Byl žil jeden kolář a ten měl syna Janka. Žena mu zemřela, a tak se o něj staral sám. Kolář byl dobrák od kosti a tuze pracovitý. Zato kluk rostl jako dříví v lese. Od rána do večera ležel na peci a jenom spal.
     Když bylo ošklivě a pršelo, lamentoval:
     „To je mi pěkné počasí! Člověk pro samý déšť nemůže vyjít z chalupy.“
     Svítilo-li naopak  sluníčko, byl z toho celý rozmrzelý:
     „Dneska slunko pálí tak, že by mi spálilo kůži. Zůstanu raději doma.“
     A tak to šlo pořád dokola. Starý otec mu každé ráno domlouval: 
     “Chlapče, měl by ses konečně vyučit nějakému pořádnému řemeslu. Já už tu dlouho nebudu. Kdo tě pak bude živit?“
     Janek mu neochotně odpověděl:
     “Jen se, táto, nestarejte, všeho do času. Však mi nic neuteče.“
     Zavřel oči a spal dál.
     Chudák starý kolář. Nevěřil tomu, že by se Janek někdy napravil.
     Jednou zastavil před domkem povoz. Kolář vyšel před dům, aby se podíval, kdo k nim přijel. Spatřil vysokého vousatého muže.
     „Vinšuju dobrý den, koláři,“ řekl příchozí, „potřeboval bych tvoji pomoc. Cestou světem se mi polámala obruč u vozu. Bez ní daleko nedojedu.“
     „To bude maličkost. Hned se na to podívám,“ řekl stařec,
     „Zatím si pojďte, vzácný pane, sednou do jizby. Jste určitě po dlouhé cestě unavený.“
     “Inu, lhal bych, kdyby to nebyla pravda. Od božího rána sedím na kozlíku a z toho úmorného putování jsem celý rozlámaný.“
     Muži vešli do chalupy. Domácí usadil hosta za stůl a nabídl mu chléb s ovčím sýrem a krajáč kozího mléka. Ten se pustil s chutí do jídla.
     „Jdu spravil to vaše polámané kolo, dokud je ještě světlo,“ řekl kolář a odešel.
     Host se rozhlíží po světnici. Na peci vidí ležet mládence, který by mohl skály lámat.
     „To je mi pěkné nadělení,“ pomyslel si, „starý se venku lopotí a synáček si bezstarostně spí. Slunko už je pěkně vysoko nad obzorem.“
     Muž se obrátil k peci a zavolal:
     “Hej, ty tam nahoře! Slez dolů a běž pomoci otci!“
     Chvíli se nic nedělo. Potom se ze shora ozvalo:
     “Však on si poradí sám. Zbytečně bych mu při práci překážel.“
     Chasník se převrátil na bok a opět usnul.
     Vousatý muž se zakabonil:
     „To jsou mi ale pěkné pořádky!“     
     Neuplynula ani půlhodinka a kolář byl zpátky.
     “Váš povoz je opravený. Zítra se můžete vydat směle na cestu. Za chvíli stejně bude večer. Zůstaňte u nás na noc. V chalupě je místa dost.“
     “Mnohokrát vám děkuji, mistře. Nebýt vás, nevím, co bych si počal.“
     “Rádo se stalo,“ odvětil stařec.
     “Za takovou práci si zasloužíte náležitou odměnu.“
     Neznámý vytáhl z mošny tři zlaté a položil je na stůl.
     “Můj bože, tolik peněz!“ ulekl se kolář.
     “To máte za práci, pohoštění a za nocleh.“
     Kolář byl spokojený. Takovou královskou odměnu nečekal.
     Vousáč se najednou zeptal:
     “Koho to máte ubytovaného na té peci? Snad ne nějakého vzácného hosta?“
     “Vzácného hosta? Ale kdeže! To je přece můj synek Janek,“ pravil kolář zahanbeně, „celý den nedělá nic jiného než spí a spí.“
     “Takový lenoch! Vždyť ho zaživa sežerou vši,“ pravil návštěvník.
     Kolář jenom přikyvoval.
     “Co byste řekl, otče, tomu, kdybych ho vzal do světa na zkušenou?“
     “Snad by mu to prospělo“ připustil kolář, “jenom nevím, jestli se mu bude chtít.
Celá léta se nehnul z domu. Je přivyklý na teplo pece.“
     “O to se nestarejte. Já už to nějak zařídím. - Nějak se mi klíží víčka, půjdu spát.“
     “Tak tedy dobrou noc,“ pravil stařec.
     “Dobrou noc, … a nezapomeňte na naše ujednání!“
     S tím se muži rozloučili. Kolář šel spát do vedlejší sednice, vousáč zůstal v síni.
     Brzičko ráno, když byla ještě kolem hustá tma, uchopil vousáč opatrně Janka a vynesl ho z domku. Uložil ho do vozu a přikryl voňavým senem. Pak vylezl na kozlík, pobídl koně a vůz se rozjel. Po nějaké době povoz sjel  na kamenitou cestu. Celičký se začal chvět. Natřásání Janka probudilo. Otevřel oči a rozespale se rozhlíží kolem. Uviděl neznámého člověka.
     “Kde to jsem? A kdo jsi ty?“ vyděsil se.
     “Teď jsi, synáčku, se mnou,“ usmál se muž, “vytáhl jsem tě z rodné chalupy, protože jinak bys tam shnil leností.“
     Janek pořád nechápal, co se stalo.
     “Kde je moje pec? Kde je táta?“
     “Na pec zapomeň! Od této chvíle ti nastanou jiné časy. Na vlastní kůži poznáš, jak chutná práce.“
     Krajina před nimi zvolna ubíhala. Dojeli k hustému lesu. Nebyl to jen tak ledajaký les! Byl celý skleněný. Na větvích seděli strnule sklenění ptáci. Nikde ani živáčka. Bylo tam ticho jako v kostele.
     “To je mi ale zvláštní kraj,“ podivil se Janek, „takový jsem ještě neviděl.“
     „Jak pak bys mohl takový spatřit, když jsi nevytáhl paty z chalupy.“
     Janek nemohl uvěřit svým očím. Všechno kolem bylo takové podivné.                
     “Jsme na konci našeho putování,“ řekl neznámý, „zde se naše cesty rozcházejí. Chceš-li  se odtud dostat, musíš se tím tajemným lesem prosekat. K tomu ti pomůže tato skleněná sekera.“
     Než se chasník vzpamatoval,  vousáč zmizel i s povozem. Janek osaměl. Nejednou mu bylo do pláče. S lítostí vzpomínal na rodnou chalupu a na  tátu.
     Nezbylo nic jiného než popadnout skleněnou  sekeru. Byla tak těžká, že mu z rukou vypadla. Podruhé uchopil topůrko pevněji. Rozpřáhl se a ťal do prvního stromu. Trvalo dlouho předlouho než první strom pokácel.
     “S takovou se odtud nedostanu ani za sto let,“ hořekoval.
     Nezbývalo nic jiného než se dát znovu do díla.
     Další den už mu šla práce lépe od ruky. Za celý den pokácel několik desítek křišťálových velikánů. Pozvolna si klestil cestu lesem.
     Po roce sťal poslední skleněný kmen. Štěstím mu srdce poskočilo. Neradoval se ale dlouho. Skleněná cesta ho přivedla k jinému lesu. Ten byl celý z kamene. Musel se jím prosekat kamennou sekerou.
     Dlouhé, předlouhé dny a týdny si razil cestu tou pustinou. Ruce měl z té dřiny rozedrané do krve. Kamenný les jakoby neměl konce. Rok, celý nekonečný  rok,  trvala ta úmorná práce. Jeho trápení však neskončilo.
     Kamenitá pěšina ho dovedla k olověnému lesu. Nic naplat. Musel popadnout těžkou olověnou sekeru a pustit se opět do práce. Den po dni, pomalu, pomaloučku, ubíhal čas. Zvolna uplynul další rok.
     Konečně se olověný les rozestoupil a objevila se překrásná  krajina. Ptáci zpívali, vše kvetlo a vonělo. Janek s úžasem hleděl na tu velkolepou nádheru.
     Kde se vzal - tu se vzal, stál před ním vousatý muž. Zrovna ten, který ho před třemi lety opustil.
     “Tvá služba, Janíčku, skončila. Na vlastní kůži jsi poznal, že práce je něco jiného než vyspávání za pecí.“
     Janek se při těch slovech začervenal. Styděl se za svoji dřívější lenost.
     “Bohužel takové skleněné, kamenné a olověné lesy čekají i na jiné zahálčivé lidi,“ povzdechl si stařík.
     “To je na světě tolik lenochů?“ podivil se Janek.
     “Víc než si, hochu,  myslíš.“
     Starý muž mávl rukou a Janek se rázem ocitl před rodnou chalupou. Spatřil jak z domu vychází starý sehnutý muž.
     “Tatínku,“ zvolal Janek radostně a vrhl se otci do náruče.
     “Janíčku! Můj milý Janíčku, konečně jsem se tě dočkal. Už jsem si myslel, že tě nikdy neuvidím.“
     Oba štěstím plakali.
     „Chlapče, jak jsi vyrostl a zmužněl!“
     „Hlavně, že jsme opět spolu, tatínku!“
     Jak tak spolu rozmlouvali, nepostřehli, že u stavení zastavil žebřiňák.
     Z posedu se ozval jakýsi sedlák:
     „Hola! Hola! Kde jste kdo? Kolo se mi polámalo. Potřebuju ho spravit.“
     „Chviličku strpení,“ zvolal stařec, „hned vám budu k službám.“
     “Kam bys chodil, tatínku! Odpočiň si, já ten povoz opravím,“ řekl Janek a
dal se do díla.
     Starý otec se nestačil divit. Takovou změnu opravdu nečekal. Nemohl uvěřit, že ten líný Janek, se tak změnil k nepoznání.
     Než bys řekl švec, byl Janek s veselou zpátky.
     „Jsem s prací hotov, hospodáři!“
     Sedlák z toho všeho byl jak u vytržení. Nepočítal s tím, že polámané kolo bude tak rychle spravené. Poděkoval, zaplatil a spokojeně odjel.
     Když se slunko naklánělo k západu, otec řekl:
     “Běž, synku, spát! Jistě jsi po té těžké robotě unavený. Přichystal jsem ti lůžko na peci.“
     „O peci už nechci ani slyšet, tatínku! Vyspím se ve světnici v posteli! Pec je pro pecivály!“
     Při těch slovech se kolář bohulibě usmíval. V duchu děkoval onomu neznámému vousatému muži, který je tenkrát navštívil.
     Zvěst o Jankově zručnosti a pracovitosti se okamžitě roznesla po okolí. A tak není divu, že byl od rána do večera v jednom kole. Práce měl tolik, že by ji mohl rozdávat. 
     Od těch dob se oběma vedlo dobře. A pokud nezemřeli,  žijí tam šťastně dodnes.