O myčce Bošce

V jedné domácnosti žili spolu tatínek a maminka. Měli pětiletou holčičku Johanku.Vedlo se jim dobře. Společnost jim dělala velká myčka na nádobí značky Bosch. Říkali jí důvěrně Boška. Deset let jim poctivě sloužila. Až jednoho dne vypověděla službu.
     Tatínek hledal někoho, kdo by ji opravil.
     „To je výběhový typ,“ řekl mu jeden opravář, „nejsou na něj součástky.“
     Zavolal druhého. Ten se na myčku ani nepodíval a otráveně pravil:
     „Je už opotřebovaná. Hodí se tak leda do šrotu nebo na smetiště!“
     Pro jistotu se zeptal ještě jiného mechanika.
     „Oprava by se nevyplatila. Byla by příliš drahá,“ řekl řemeslník.
     Všichni tři z toho byli smutní. Na novou totiž neměli peníze.
     „Co si počneme?“ hořekovali.
     Od té nešťastné události uběhly dva dny.
     Zrovna seděli u večeře za stolem, když se ozvalo sotva slyšitelné:
     „Ťuk! Ťuk! Ťuk!“
     „Kdo by to mohl být?“ podivila se maminka
     Nikoho v tuto pozdní dobu nečekali.
     Tatínek šel otevřít. Za dveřmi stál podivuhodný, usměvavý bělovlasý dědeček s koženou brašnou přehozenou přes rameno.
     „Dobrý večer! Slyšel jsem, že se vám porouchala Boštička.“
    „Vás snad seslalo samo nebe!“ rozzářil se tatínek.
     Pozval staříčka dál.
     „Tak se na ni podíváme,“ řekl bez dlouhých řečí.
     Ponořil hlavu do kovových útrob a všechno poctivě prohlédl. Potom tu přitáhl šroubek, tam utáhl matičku, promazal ústrojí. Zkrátka a dobře tu letitou myčku spravil.
     Nemohli uvěřit, že ten neznámý stařeček jí vrátil život. 
     „Máte zlaté ručičky! Jste opravdový kouzelný dědeček!“ řekla radostně maminka.
     On se jen pousmál.
     „Možná jsem – možná nejsem,“ pravil tajemně.
     „Co jsme dlužní?“ zeptal se tatínek.
     „Coby. Byla to jen taková maličkost. Nestojí to za řeč!“
     Maminka mu aspoň zabalila do papírového ubrousku čerstvě upečený ořechový frgál.
     Ještě jednou mu na tisíckrát poděkovali za jeho služby. Pak si podali ruce na rozloučenou. A dědeček, jak se objevil, tak i zmizel.     
     Tím však vše neskončilo.
     Teprve potom se vám děly věci!
     Ještě týž den myčku vyzkoušeli. Zase myla jako za mlada. Opět si tiše a spokojeně předla. Když skončila mytí, pravila lidským hlasem:
     „Za to, že jste mě nevyhodili jako nepotřebné harampádí, se vám bohatě odměním. Odedneška vám budu vyprávět samé zajímavé pohádky.“
     Takové překvapení vskutku nečekali.
     Největší radost měla Johanka. Oči jí zářily radostí a štěstím.
     Než se vzpamatovali Boška spustila první zkazku. Byla o jednom hodném starém pánovi, který nezištně pomáhal lidem. Hned si vzpomněli na onoho dědečka-opraváře.    
     Když pohádka skončila, zablikala na ovládacím panelu třikrát kontrolní červená žárovka na rozloučenou. 
     Také popřáli myčce dobrou noc a šli spokojeně spát.
     Od té doby se každé ráno těšili na večer, kdy se opět společně sejdou, sednou si na pohodlné židličky a budou pozorně poslouchat novou nevšední vyprávěnku…