Odedávna se lidé mlýnu u lesa na hony vyhýbali, neboť se tvrdilo, že tam straší. Něco pravdy na tom bylo. Každý večer se v oknech objevilo světlo. Ve vsi se také povídalo, že mlýn navštěvují všichni čerti z okolí. Nikdo to však nemohl potvrdil. Doposud se nenašel žádný odvážlivec, který by se do těch míst vydal.
      Jednoho podvečera seděla čeládka na návsi pod lípou. Přisedl si k nim starý ponocný. Zapálil si dýmku a poslouchal, jak se mladí baví. Semlelo se kdeco. Najednou rychtářův Jakub povídá:
      "Strýčku, jak je to s tím mlýnem? Povězte nám o tom něco."
      Ponocný se nenechal dvakrát pobízet a pravil: "V noci, když procházím ztichlou spící vesnicí a ohlašuji trubkou půlnoc, vidím jak se v těch místech míhají podivné stíny."
      "Ale to se vám, strýčku, jenom zdá," povídá Anča, dcera místního kováře. "Spánek vám sedne na víčka a vy pak z toho máte přeludy."
      "Ba ne, děvče, kdepak únava. V noci jsem čilý jako rybička. Přes den spím a večer chodím do služby. Jsem takový noční pták."
      "To máte pravdu," přitakala Anča. "Co se tam tedy děje?"
      Ponocný pokrčil jen rameny. "Na to ti nedokážu odpovědět."
      "Víte co? Já se do mlýna vydám!" řekla Anča odhodlaně. "To by bylo, abych té zapeklité záhadě nepřišla na kloub."
      "Děvče nešťastné, jak tě napadla taká nerozvážnost? Určitě tam všelijaké nestvůry a obludy provádějí své reje," snažil se ji ponocný vystrašit.
      "Však mám pro strach uděláno," holedbala se dívka.
      Pomalu se začalo smrákat. Všichni se odebrali do svých chalup. Po chvíli na dědinu sedla tma. Záhy vyšel měsíc. Anča se vydala do těch tajemných míst. Cesta ji vedla k lesu. Zprvu byla široká, postupně se zužovala. Po obou stranách ji lemovalo husté trní a vysoké bodláčí. Do těch míst již řadu let nevkročila lidská noha. Než se nadála, ocitla před mlýnem. V dálce zahoukala zlověstně sova. Poblíž zaskřehotal zbloudilý pták.
      Ve všech oknech zářilo světlo. Ze stavení vycházel velký hluk a rámus. Až se z toho všeho Anča málem zastavilo srdce, ale dodala si odvahy.
      "Když tatínek v kovárně buší kladivem na kovadlinu, nedá se to s tímto hlomozem vůbec srovnat."
      Opatrně vyšplhala na střechu. Vlezla do komína a skočila do neznáma. Celá zašpiněná od sazí vylezla z krbu. Rázem se ocitla v prostorné světnici. Za velkým stolem uviděla sedět asi tucet čertů. Z korbelů popíjeli pivo. Čerti křičeli a hulákali, jeden přes druhého. Někteří se mezi sebou hádali. Všichni pekelníci přitom chrastili kovovými řetězy.
      "Mátu tu veselo jen co je pravda!" řekla nahlas Anča.
      Jakmile ji čerti spatřili, hned ztichli. S úžasem na ni zírali. Nevěřili svým očím. V tuto pozdní noční dobu by se přece žádný smrtelník neodvážil je vyrušit. Anča před nimi stála celá  černá. Jen bílé oči jí svítily. Rohatí se okamžitě vzpamatovali. Ten největší a nejškaredější se na ni obořil hromovým hlasem: "Co tady pohledáváš? Jaktěživ se sem žádná živá duše neodvážila vstoupit."
      "Živá nebo mrtvá," odsekla Anča, "copak na tom záleží? Přišla jsem, abych vám zahrála jinou písničku. Kdo má pořád poslouchat to vaše kvílení. Vždyť je slyšet až do naší dědiny. Člověk se kvůli vám ani nevyspí."
      Než se čerti nadáli, vytáhla z rance dudy a pořádně zmáčkla měch. Z nástroje vyšel pronikavý ječivý zvuk. Pekelníci z toho málem ohluchli. Úpěnlivě ji prosili, aby přestala.
      "Ale milí braši, ještě jsem pořádně nezačala hrát!" okřikla je, a nenechala se rušit.  
     Čerti si zakrývali rukama uši, ale nebylo jim to nic platné. Vřískavá melodie jim pronikala až do morku kostí.
      "Přestaň! Z té muziky nám naskakuje po celém těle husí kůže," hořekovali.
       Anča přestala tedy hrát. Přitom se velice divila:
      "Jak vidím, vděku jsem se nedočkala. Chtěla jsem vám zahrát trochu do tance. Vy jste mi ale pěkní tanečníci! To u nás o pouti, když spustí kapela, všichni chasníci z okolí se v kole točí.“
      Čerti si oddychli. Jaká to byla pro ně úleva. V místnosti zavládl božský klid. Anča uložila dudy zpět do tlumoku.
      "Abyste neřekli, že jsem k vám přišla s prázdnou, přinesla jsem něco na pohoštění."
     Znovu sáhla do tlumoku a vylovila velkou láhev. Každého obdarovala troškou té průzračné tekutiny. Sama si nalila jen pár kapek do pohárku.
      "Nuže připijme si na naše setkání," řekla Anča. Sklenky zacinkaly a všichni se napili. Čertům po tom nápoji málem vylezly oči z důlků. Sevřelo se jim po něm hrdlo.
      "Co je to za dryák? Chceš nás všechny otrávit?" sípal jeden z těch hromotluků, sotva dechu popadal.
      "Švarní mládenci, to je kořalka, kterou pálil letos můj táta. Nakázal mi, abych vám ji donesla na okoštování. Chystá se vás dnes o půlnoci navštívit. Když vám povím, že jednou ranou srazí medvěda, nebudete mi to věřit. Však má ruce jako lopaty. Chce si mezi vámi najít nového tovaryše. Ten poslední od něho utekl právě dnes. To když se dozvěděl, že bude muset v kovárně pracovat od rána do večera."
      Jak uslyšeli čerti o práci, polekali se. Práce jim nikdy nevoněla. Byli zvyklí jen hodovat a veselit se. Jeden z nich zaúpěl: "Takový silák by nám jistě zpřerážel všechny kosti."
     Druhý mu přitakal: "Přece si od něj nenecháme zlámat vaz. Raději vezmeme nohy na ramena."
      Ještě neodbila půlnoc a rohatí se rozprchli, jako když střelí to hejna vrabců. Od té doby se už víckrát ve mlýně neukázali. Anča se vrátila do vesnice a všem vyprávěla o tom, jak vyhnala nezvané návštěvníky.
      Netrvalo dlouho a odstěhovala se do mlýna se svým milým Jírou. Opět se tam vrátil život. Znovu se rozezvučelo mlýnské kolo. Od té doby se traduje, že nejlepší mouku mele mlynář z lesního mlýna. Lidí tvrdí, že to není jenom tak. Prý mu přitom pomáhají všichni čerti.