O vesničanovi Pusovi

     Obyvatelé ze vsi Pochcály byli zvláštním druhem Homo sapiens. Všichni od malých dětí až po starousedlíky nosili brčálově zelené gumové holínky. A to nejen do práce, ale i na svatby, pohřby, zájezdy, koncerty, výstavy a poutě. Nač by měli marnit čas zavazováním tkaniček u bot? Gumáky byly univerzální. S módou si starosti nedělali. Upřednostňovali účelovost a praktičnost.
     Vesničanům byl trnem v oku jejich spoluobčan, dvacetiletý Břetislav Kajetán Pusa. Ten byl uhněten z jiného těsta. Výrazně se od nich lišil. Odmítal nosit uniformní holiny a zavrhl neplodné vysedávání a plané klábosení v začouzené hospodě. Čas využíval zcela jinak.
     Doma se vzdělával v rozličných vědních oborech. Ovládal roubování ovocných stromů, znal všelijaké léčivé rostliny, uměl určit lecjaké brouky, poradil si se sběrem jedlých hub, věnoval se oblíbenému včelařství a milované astronomii.
     Žil sám v chalupě po rodičích. Žádné závazky neměl. S ostatními lidmi se nesdružoval, jejich přítomnost nevyhledával. Nelze se divit, že ho místní považovali za bláznivého samotáře a podivína.
     Časem mu okolní příroda zevšedněla. Jeho stereotypní život ho přestal bavit.
     V hlavě mu vyklíčila podivuhodná myšlenka. Rozhodl se, že prozkoumá daleké východní země.  Za cíl své trasy si vybral rozlehlý indický kontinent.
    Ze školy znal němčinu a angličtinu. Žádnou jinou cizí řeč neovládal. Před cestou se s nadšením vrhl do studia orientálních jazyků. Zašel do nedalekého města a v antikvariátu si nakoupil knížky pro samouky. Po nocích se učil arabštinu, svahilštinu, tamilštinu, elemštinu, bengálštinu, hindštinu, telugštinu,  maháthštinu, urdštinu, gudžarátštinu, malajálamštinu, kannadštinu, paňdžábštinu, ásámštinu, kašmírštinu, sindhštinu. K tomu ještě přidal indickou mutaci angličtiny, neboli hinglish.
     Po půl roce hovořil plynně těmito neobvyklými jazyky.
     Konečně nastal onen kýžený den. Za úsvitu prvního máje zamkl chalupu, usedl za řízení traktoru značky Zetor. Zapnul zapalování, zařadil jedničku a vydal se do světa. Jak každý ví, traktor nejede rychle, je to zemědělský stroj. Jeho rychlost se nedá srovnávat s osobními automobily. Na druhou stranu měl Břetislav jistou výhodu. Při jízdě mohl v klidu vychutnávat krásy okolní krajiny.
     Po několika měsících konečně dorazil do mystické Indie. Měl dostatek času, aby celý subkontinent projel křížem krážem.
     Pátý den dopoledne se ocitl v nevelké vesnici. Nikde ani živáčka. Pouze před jedním rákosovým domkem seděl pod rozložitým morušovníkem na kovové židli jakýsi holohlavý muž. Uprostřed čela měl namalovanou modrou tečku velikosti hrášku. Dlouhý šedivý vous mu sahal až do pasu.
     Břetislav vypnul motor, slezl z povozu a vydal se směrem k ubohé chýši. Když přišel blíž, zaujal ho vesničanův nepřítomný výraz v obličeji.    
     „Proč jsi, muži, smutný?“
     „Abych nebyl! Dnes se mi narodil jednačtyřicátý syn,“ pravil stařík.
     Ani se nepodivil, že Břetislav mluví jeho rodným jazykem.
     „Proto truchlíš? Máš se přece radovat a veselit z jeho příchodu na tento zázračný svět!“
     „To se ti řekne. Velice mě trápí jedna záležitost. Nevím, jaké mu mám dát jméno!“
     Břetislav se zamyslel. Přemýšlel a přemýšlel. Tu jeho pohled sklouzl na traktor.
     „Ať se tedy jmenuje Zetor!“
     Starému mužovi se rozjasnila tvář.
     „Mnohokrát ti děkuji za radu! Ano, bude to Zetor! Zetor Rádživ Brahma Gomalí.“
     „Krásné jméno!“ souhlasil Břetislav.    
     „Velice jsi mi pomohl! Do smrti ti budu vděčný,“ pravil Ind.
     „To nestojí za řeč.“
     „I stojí! Každý nemá takové otevřené srdce.“
     „Když už jsem tady, pomohu ti s prací,“ řekl Břetislav.
      Zapřáhl za traktor železný pluh, vyhoupl se do sedla a rozjel se po poli.
      Za dvě hodiny neměl co dělat.
      Ind zářil štěstím. Nemohl uvěřit tomu, že se díky osudové prozřetelnosti seznámil s takovým šikovným a nezištným člověkem.    
     „Za to, že jsi mi poradil při volbě jména a zadarmo zoral políčko, se ti odměním.“
     Stařec vešel do domu a přinesl nevelký proutěný koš a podal ho Břetislavovi.
     „To máš za odměnu.“
     „Nač mi bude koš?“
     „Jen ho opatrně otevři!“
     Břetislav zvolna odklopil víko. Když tak učinil, málem zemřel strachy.
     „Vždyť to je kobra!“
     „Ano. Pravá, nefalšovaná kobra indická. Náš národní symbol.“
     „To je vděk za moji dobrotu! Vždyť mě uštkne!“
     „Nic se neboj! Ten had ti neublíží. Je neškodný. Má vytrhané jedové zuby. Od této chvíle je to tvůj přítel.“
     „Pěkně děkuji za takového kamaráda!“
     „Není to jen tak ledajaký tvor. Dovede neobyčejné věci.
     „A jaképak?“ 
     „Umí přeložit jakýkoliv text do různých jazyků.“
     „Například do němčiny?“
     „Nejen do němčiny. Třeba do syrštiny, ruštiny nebo japonštiny.“
     „Ať tedy řekne německy: Bolí mě hlava.“
     Než se Břetislav vzpamatoval, plaz se vzpřímil a promluvil lidským hlasem: „Der Kopf tut mir weh.“
     Poté se had stočil do klubíčka.
     „Musím uznat, že je to unikátní zvíře.“
     Ind mezitím přikryl košík poklopem.
     „Jak vidíš a slyšíš, funguje jako živý překladový slovník.“
     „Takové nadělení! Co s ním budu dělat? “
     „Dáváš mi otázky, na které ti nedokážu odpovědět,“ odvětil nakvašeně domorodec a zmizel v domě. Už se neukázal.
     Břetislav popadl koš. Nikterak nebyl tím darem nadšený. Košík uložil na korbu traktoru.
     Pak se vydal na další cestu.
     Po několika týdnech dorazil k prastarému dřevěnému klášteru.
     Zbožní mniši ho nadšeně přivítali: „Podívejte se, bratři, naše končiny navštívil bílý muž. Odkudpak přicházíš, příteli?“
     „Z dědiny Pochcály.“
     „Pochcály? Takové divné jméno jsme zatím neslyšeli.“
     „Je to taková bezvýznamná, Bohem zapomenutá víska ve střední Evropě.“
     „Ach, tak.“     
     Muži se podivili, že jim odpověděl jejich řečí. Byli zaskočeni jeho perfektním akcentem a dokonalou výslovností.
     Pozvali ho do svatyně a tam mu nabídli praženou žitnou placku a silný tmavý čaj.
      Břetislav usedl mezi ně na zem. Mniši mlčeli. Připadali mu vyhaslí a vyhořelí. Bez náboje a energie. 
      „Co se vám nemilého přihodilo, že jste takoví rozladění? Trpíte nouzí?“
      Vrchní patriarcha pravil: „Nestrádáme chudobou. Postihlo nás něco mnohem horšího. Již rok se trápíme s překladem starobylých náboženských spisů. Nemůžeme se hnout z místa. Narazili jsme na velice obtížné pasáže. Lámeme si hlavu s adekvátním převodem do současné literatury.“ 
     Břetislav si vzpomněl na živý dar. Teď se mu náramně hodil.
     „Na chvilku si odběhnu,“ řekl mládenec.
     Mniši nechápali jeho počínání.
     Než se vzpamatovali, byl zpátky i s košem.
     „Nelekněte se, uvnitř je zvláštní had, který vyřeší váš problém,“ pravil Břetislav.
     „Had?“
     „Ano. Pravá kobra indická.“
     „Jdi s takovou potvorou pryč!“
     „Je to mírumilovné zvíře. Nemusíte se ničeho obávat. Nemá ani jedové zuby. Kromě toho je obdařeno neobyčejnými schopnostmi. Dokáže cokoliv přeložit! Dokonce zná i některé takzvané mrtvé jazyky jako je třeba sanskrt.“
     Svatí mužové na něj nedůvěřivě hleděli.
     Břetislav opatrně sňal víko.
     Mniši se vyděsili: „Ten je ale obrovský! Neskutečně veliký exemplář!“
     Had zvolna zvedl hlavu a bedlivě si prohlížel mudrce.
     „Nuže, vyzkoušejte jeho znalosti,“ vybídl je Břetislav, „zadejte mu nějakou větu.“
     Představený kláštera řekl: „Ať na zkoušku převede známý latinský text: „Stabat Mater dolorosa, juxta crucem lacrimosa, dum pendebat Filius…“
     Zvíře okamžitě spustilo: „Stála Matka bolestiplná, vedle kříže slzy ronící, zatímco na něm visel Syn…“
     „K neuvěření!“
     „Neříkal jsem to! Má neobyčejné schopnosti.“   
     „Co žádáš za tu podivuhodnou bytost?“
     „Nic. Dám vám ji jako pozornost za vaši pohostinnost.“
     „Ten tvor má nevyčíslitelnou cenu! I kdyby se vyvážil zlatem, pořád je to málo.“
     „Tak to vidíte vy. Já se na celou záležitost dívám trochu jinak. Již jako dítě jsem měl strach z takových zvířat. Velice rád vám hada přenechám.“
     „Musím se ti nějak revanšovat,“ řekl představený kláštera, „na oplátku ti dám také dárek.“
     Zpod rubáše cosi vytáhl. Pak podal tu věc Břetislavovi.
     „Copak to je?“
     „Kniha.“
     „Kniha?“ podivil se jinoch, „takových mám doma plné police.“
     „Není však jen tak ledajaká.“ 
      „Snad není kouzelná?“
      „Uhádl jsi to! Je v ní ukryto veškeré lidské vědění a nashromážděna všechna moudrost.“
      „Taková unikátní encyklopedie se mi bude určitě v životě hodit. Mnohokrát děkuji.“
      „Shanti shanti,“ odvětil duchovní.  
      Na obou stranách zavládla spokojenost.
      Břetislav přespal v klášteře a druhý den brzy ráno se se všemi mnichy přátelsky rozloučil. Potom vylezl na traktor. Nastartoval motor. Železný oř spokojeně zablafal  a zvolna se rozjel po prašné cestě.
     Dny postupně ubíhaly. Nebylo místo, které by Břetislav v rozlehlé Indii nenavštívil. Nabytý poznatky a zážitky dospěl k názoru, že uzrála ta pravá doba, aby se navrátil do vlasti.
     Popravdě řečeno, už se mu začalo stýskat po rodné hroudě.
     Cesta zpět se zdála být nekonečná!
     Státní hranici přejel druhého května. Tedy přesně po roce a dni.
     Když projížděl provinčním městečkem Kolenovo, spatřil sedět v parku na dřevěné lavičce vrásčitou ženu. Usedavě plakala a naříkala.
     Seskočil z mašiny a usedl vedle ní.
     „Jaká nepříjemná událost tě potkala, stařenko?
      Nebohá zvedla hlavu a podívala se na Břetislava.
     „Přihodilo se mi velké neštěstí, chlapče. Musím ti o něm povyprávět. Kdysi dávno jsem pracovala jako vrchní kuchařka ve známém a luxusním monackém Hotelu Hermitage na Square Beaumarchais, který byl zařízený ve stylu období Belle Époque. Měla jsem na starosti přípravu všelikých neobvyklých a vybraných pokrmů.
     Stařena si hedvábným kapesníkem otřela zvlhlé oči a pak pokračovala:
     „Včera mě navštívil vlastník zdejší vyhlášené restaurace. Sdělil mi, že
koncem tohoto měsíce očekává jednoho velice vzácného a významného hosta. Jedná se prý o vlivného senátora! Ten si dopředu objednal nevšední lahůdku. A to šneky po burgundsku. Kuchaři z jeho hospody si neví s tím problémem rady. Majitel se doslechl o mé minulosti a požádal mě, zda bych tu věhlasnou pochoutku nepřipravila já. Ráda bych mu vyhověla. Kdybys mě zabil, tak si nevzpomenout, jak se připravovala. Paměť mě zradila. Jak mu to vysvětlím? Vkládá do mě veškeré naděje a bohužel zažije zklamání. Pomyslí si: Ta plesnivá bába už patří do kovošrotu!“
     Stará paní zmlkla. Opět jí vytryskly slzy z očí.
     „Nic není ztraceno! Vše se dá lehce napravit,“ řekl Břetislav.
     Z náprsní kapsy vytáhl vzácný svazek a nalistoval v něm kapitolu Hlemýždi po burgundsku (Escargots de Bourgogne).
     „Tady to je. Černé na bílém! Bedlivě poslouchej, matičko!“
     Stařena nastražila uši.
     Břetislav se dal do čtení: „Živé hlemýždě necháme týden v krabici, aby se vyprázdnili. Potom je vhodíme do vařící vody, a po patnácti minutách je můžeme vytáhnout z ulit.“
     „Je ti vše, babičko, jasné?“
     Starucha přikývla. Spokojeně se usmívala.
     Břetislav pokračoval: „Odtrhneme černý ocásek a čisté maso vaříme spolu s řapíkatým celerem, bílým vínem, cibulí, mrkví a tymiánem asi tři hodiny.
     Do předem vyvařených šnečích ulit nebo speciálních keramických misek vložíme uvařené hlemýždě a zbylý prostor vyplníme česnekovým máslem.
Které připravíme z klasického másla, rozetřeného česneku, rozemleté šalotky, jemně nakrájené petrželky, pepře a soli.
     Vše necháme zapéct ve vyhřáté troubě za mírné teploty tak, aby se máslo neškvařilo, jen na povrchu musí nepatrně zhnědnout. Šneky podáváme s bílým chlebem a bílým vínem.“
     „Sama nebesa mi tě postavila do cesty!“ jásala žena, „už si vzpomínám. Přesně tak jsem to dělala!“
    Ženuška rázem omládla. Břetislavovi se zdálo, že i ty vrásky na tvářích jí zmizely. Děkování nebralo konce.
    Břetislav by rád, že vykonal dobrý skutek. Těch není nikdy dost! Poté popřál starušce pevné zdraví a vydal se dál do vnitrozemí.
    Do své rodné vsi se již nevrátil. Usadil se v hlavním městě. Historický traktor nezištně věnoval technickému muzeu. Za našetřené peníze z exotických cest si pořídil na známé rušné třídě malou poradenskou firmu. Na vývěsním štítě stálo „Prodej odborných znalostí“.
     Za mírný poplatek poskytoval veřejnosti právní, technické, zdravovědné a finanční služby. Prostým chudým a nemajetným lidem dával rady gratis.
     Pokud Břetislav Kajetán Pusa nezemřel, dává informace dodnes…