Je tomu už mnoho let, co se v jedné vzdálené zemi rozprostíralo mocné království. V tom kraji panoval starý král, který měl tuze marnivou ženu. Musela hned mít vše, na co si vzpomněla. Jednou zatoužila ochutnat nadívané skřivánčí jazýčky, podruhé chtěla nákladné šaty prošívané zlatými nitkami a zdobené zářivými démanty. Potřetí nakázala donést do své komnaty neobvyklé cizokrajné květy.
      Tak to šlo stále dokola. Každý den si vymyslela nějaké neobvyklé přání. Chudák král ho musel splnit, neboť jinak by bylo zle.
     I stala se onehdá prapodivná věc. Královna si po ránu prohlížela v zrcadle svůj obličej a tu objevila na čele malou, sotva viditelnou vrásku. Okamžitě spustila takový křik, až se zámek otřásal v základech. Když král uslyšel ten rámus, spěchal do její komnaty. Myslel si totiž, že se přihodilo něco hrozného. Vstoupil opatrně do místnosti. Královna ho uvítala s pláčem:
     "S tím musíte okamžitě něco udělat!"
      "Nejmilostivější královno, co se vám tak strašného stalo?" otázal se vladař. 
     "Jak se můžete tak ptát! Cožpak nemáte oči?"
      Král přistoupil blíže a bedlivě si jí prohlížel.
      "Popravdě řečeno, nic zvláštního jsem u vás neobjevil."
      "Jste snad slepý? A co je tohle!" ukázala prstíkem na čelo.
      "Doopravdy nic tak závažného nevidím," přiznal se král.
      "Vždyť je tam vráska!"
      "Opravdu," řekl potěšeně, "sotva je jí vidět. Vypadá jako tenký jemný vlásek."
      "Tak přece ji vidíte! Chci, aby okamžitě zmizela! Chci a chci a chci!" dupla si nožkou.
      Nedalo se nic dělat. Král musel to podivné přání vyplnit. Okamžitě nechal zavolat svého nejvyššího komořího a všechno mu vylíčil.
      "Dej okamžitě rozhlásit po celém království, že komu se podaří splnit tento úkol, bude královsky odměněn.Dostane tisíc zlatých dukátů."
      Zpráva se brzy roznesla po celém širém kraji. Na zámek přijížděli slovutní lékaři, apatykáři, všelijací lazebníci, mastičkáři a šarlatáni. Všichni toužili získat onu odměnu. Každý se snažil vyrobit zázračný elixír, který by královně pomohl. Jeden před druhým se předháněl v dovednosti. Přinášeli rozličné pudry, mazání, vodičky a lektvary. Po celém zámku byla cítit vůně jasmínových květů, jemného růžového oleje, vzácné ambry.
      Královna nedělala nic jiného než si celé dny potírala obličej všelijakými těmi pomádami. Pokaždé se podívala, jestli vráska nezmizela. Veškeré úsilí však bylo marné. Už se zdálo, že nikdo nevyřeší ten zapeklitý úkol. Až jednou se nechal slyšet jakýsi  učený hvězdář a astronom, že za měšec zlatých královně poradí.
      Král ho nechal okamžitě zavolat. Učenec předstoupil před panovníka.
      "Tak ty tedy tvrdíš, že dokážeš to, co nedokázali jiní?"
      Mudrc se uklonil, uhladil si své vousy a pak pravil:
      "Královna zůstane stále tak mladá a spanilá, když se navěky zastaví čas."
      Král se zaradoval. Nechal vyplatit hvězdáři peníze za tak moudrou radu. Ten popadl peníze a odešel tak rychle jak přišel.
     Král začal přemítat: "Ono se řekne, zastavit navěky čas. Ale jak to udělat?"
    Na to se však hvězdopravce zapomněl zeptat. Ten zmizel jak pára nad hrncem. Zavolal svého nejvyššího komořího a nakázal: "Postarej se o to, aby čas přestal plynout. Jestli se ti to nepodaří, budeš o hlavu kratší," řekl přísně.
     S tím ho propustil. Komoří zůstal sám a marně si lámal hlavu, jak by tu zapeklitou  věc provedl. Najednou dostal nápad:
      "Kdo jiný by měl zastavit čas než hodinář!"
      Okamžitě k němu vyslal posly, že se má k němu osobně dostavit. Hodinář se tomu tuze divil.
      "Asi se našemu králi porouchaly jeho vzácné zlaté hodinky, a teď je potřebuje opravit," napadlo ho.
     Vzal si tedy brašničku a vydal se na zámek.
      "Brzy se vrať, tatínku," volala za ním jeho jediná dcera Maruška.
      "To víš, že se vrátím. Co by asi tak dělalo panstvo se starým  dědkem," odpověděl jí na rozloučenou.
     Kráčel s veselou k hradbám. Myslel si, že získá nějaký ten groš na přilepšenou.
      "Až půjdu nazpátek, koupím Marušce hezkou pentličku."
     Byl pyšný na svou dceru. Jakpak by ne. Široko daleko nebylo švarnějšího děvčete. Kromě toho byla nejen pracovitá, ale i chytrá. Při práci si zpívala od rána do večera. Starala se o jejich útulný domek.
      Hodinář dorazil na zámek. Ještě si nestačil vydechnout a komoří na něj spustil.
      "Hodináři, vím že dokážeš opravit nejen všeliké titěrné hodinky, ale i velké věžní hodiny. Je to pravda?"
      Stařec přikývl.
      "Když dovedeš spravit všechny ty hodiny, jistě dokážeš zastavit i čas. Je to přání naší urozené královny."
      Stařík se zarazil.
     "Slyšel jsi dobře?"
      "Ano, ale to nejde provést," řekl stařec.
      "Když se ti to nepodaří, budeš o hlavu kratší. Proto raději přemýšlej jak to udělat." 
     S tím ho propustil.
      Těžce se šlo hodináři domů. Měl po dobré náladě. Sklesle se loudal domů. Jako by ho tížil těžký balvan. Maruška již otce netrpělivě vyhlížela.
      "Co se ti, tatínku, přihodilo, že jsi tak smutný?"
      "Ach, dceruško, postihlo mě velké neštěstí," hořekoval starý muž. Potom jí o všem vyprávěl.
      "Kdo to kdy slyšel, zastavit čas!" lamentoval stařec.
      "Však nebude tak zle," usmála se Maruška, "do rána něco vymyslím."
      Zrána si hodinář vzpomněl na svůj úkol. Maruška se jen usmívala. Pak pošeptala cosi otci do ucha. Tomu se objevil na tváři úsměv.
     Znovu se vypravil na zámek. Řekl komořímu, že chce mluvit se samotným králem. A tak se i stalo. Uklonil se před vladařem. Pak řekl:
      "Vaše královská Jasnosti, přišel jsem, abych vyplnil královnino přání."
      Král pozorně poslouchal každé jeho slovo.
      "Abych ho mohl splnit, musíte zítra svolat po východu slunce na nádvoří všechen lid," řekl hodinář.
      Na druhý den bylo nádvoří zaplněno do posledního místečka. Shromáždili se tu šlechtici, dvořané, pážata, ale i prostí sedláci, vesničané, pasáci krav, žebráci. V lóži se objevil král s královnou. Každý byl zvědavý, co se bude dít. Po chvilce se vyklonil hodinář z okna hradní věže a zvolal:
      "Aby se zastavil čas, musí se také všichni zastavit a zůstat nehybně stát."
      Všichni naráz zkoprněli. Stáli tam jako kamenné sochy. Toho okamžiku využila Maruška, která tu stála společně s ostatními. Opatrně odkryla šátek z hrdla kameninového džbánu. V ten okamžik  z něj vyletěl roj divokých včel. Jedna z nich usedla tlustému  sedlákovi na nos a dala mu takové žihadlo, že zařval ukrutánskou bolestí. Ostatní se oháněli po včelách, ale ty byly ještě divočejší. Začaly bodat hlava nehlava. Během krátké chvilky se nádvoří vyprázdnilo. Utekla i královna. Zůstal tu jen král a hodinář.
      "Vaše královské Veličenstvo na vlastní oči spatřilo, že ty nepřejícné včely všechno pokazily. Nezbývá nám nic jiného než zase měřit čas jako dříve."
      Král pokýval souhlasně hlavou. Dal hodináři za pravdu. Ten se s veselou vracel domů. Sice bez odměny, ale živý a zdravý.