O závorách

​Po úzké silnici jelo zvolna modré dřevěné auto. Uvnitř seděl nastrojený řidič. Nikam nespěchal. Měl dobrou náladu.
     Autíčko se pomalu přibližovalo k železničnímu přejezdu. Najednou začala blikat červená světla. Záhy se spustily závory.
     Netrvalo dlouho a ze zatáčky vyjela supící lokomotiva. Táhla za sebou spoustu pestrých vagónů. Lidé z vlaku mávali na šoféra. Ten jim pozdravy opětoval.
     Objevily se nové a nové vagóny. Když už to trvalo několik hodin, řidič znejistěl. Vystoupil z auta a díval se udiveně na projíždějící soupravu.
     Uplynul den a vagóny nemizely. Přehoupl se týden, pak další a  další a už to byl měsíc. Muž už chtěl automobil otočit a jet zpátky. Pak si ale řekl:
     „Když jsem to tady vydržel měsíc, určitě vše brzy skončí.“
     Mýlil se. Další soupravy projížděly krajinou. Přešel  rok, druhý, třetí. Pán v autě zešedivěl a zestárl. A vagóny neměly konce.
     Plynuly roky. Po deseti letech se z muže stal vetchý stařec. Vagóny ujížděly dál a dál. Jednoho večera stařík tvrdě usnul. Zdál se mu zvláštní sen.
     V něm uviděl přejezd se sklopenými závorami. Kolem projel vlak s pestrobarevnými vagóny. Banánově žlutými, oranžovými jako pomeranče, fialovými jako tulipány, strakatými jako kravičky, pruhovanými jako zebry, brčálově zelenými jako žáby. A táhly se do nekonečna.
     Staroch se ve snu spokojeně usmíval.
     Když se ráno vzbudil, bylo to na chlup přesně šestatřicet let, co zastavil před přejezdem. Ten den se stala i nevšední událost. Vlak konečně zmizel za obzorem! Kmet se zaradoval. Závory však zůstaly stažené. Po necelé minutě se z druhé strany blížil nový dlouhý vlak…