O zlatém copu

Když Ondřejovi zemřeli rodiče, rozhodl se, že se vydá do světa na zkušenou. Jednoho krásného dne dorazil do velkého města. Křivolakými uličkami se dostal na rozlehlé náměstí.
      Se zájmem si prohlížel okolní domy. V tom do něho vrazila  jakási žena, oblečená do skvostného šatu. Málem upadl na zem. Místo omluvy hned spustila:
     "Co tady zevluješ, ničemo! Jsi snad slepý? Nevidíš, že mi stojíš v cestě?"
     Než se Ondřej vzpamatoval, neznámá odkráčela.
      "Kdo byla ta namyšlená paničku?" zeptal se trhovce, co stál opodál.
      "Ty snad neznáš ženu našeho nejvyššího purkmistra?" podivil se obchodník.
      "Na tu si dej velký pozor. Příště se jí raději vyhni velkým obloukem nebo by to s tebou mohlo špatně skončit. Měl jsi veliké štěstí. Dneska zrovna někam pospíchala. Nebýt toho, jistě by dala příkaz biřicům, aby tě zavřeli do šatlavy. Tam by ti dráb pěkně vyprášil kožich sukovicí."
      Ondřej nemohl takovou troufalost přenést přes srdce. "Taková chodící pýcha!"
      Až mu krev stoupla do tváří.
      "Pyšná to tedy je," přitakal kupec, "jen co je pravda, ale nejvíce na svůj dlouhý cop. Celé hodiny prosedí před zrcadlem a pozoruje jak je krásný. Je zahleděná sama .do sebe. Od jisté doby zakázala nosit všem paním a dívkám stejnou ozdobu na hlavě. Nestrpěla, aby měl někdo krásnější účes než ona.“
      "A jak se líbí takové počínání purkmistrovi?" zeptal se Ondřej.
      "Ani se neptej. Ten raději každý pátek odjede k bratrovi, aby nemusel poslouchal její řeči. Ona celý den nemluví o ničem jiném než o svém copu.“
      „Kdy se vrací purkmistr zpátky?“
      „Až v neděli kvečeru," odvětil kupec.
      „To mám dostatek času,“  pravil Ondřej.
     Při těch slovech se pousmál, neboť dostal skvělý nápad. Spěšně se s obchodníkem rozloučil. Zašel do hostince, který stál hned naproti radnice, a ubytoval se tam. Nemohl se už dočkat až bude pátek. Konečně nastal onen očekávaný den. Od rána Ondřej netrpělivě vyhlížel purkmistrův kočár.
     Po poledni se otevřela vrata a z nich vyjel povoz tažený bílými koňmi. V něm seděl jenom purkmistr. Ženu jako vždy nechal doma.
     Na ten okamžik Ondřej čekal. Hned se vydal k radnici. Přes šaty si přehodil bílé roucho, obličej si zahalil hedvábným šátkem, jenom oči mu z něho vykukovaly. Na  hlavu nasadil podivný turban. Rázně zabušil na vrata. Po chvilce se v nich objevila komorná. Jakmile spatřila tu zvláštní postavu, zarazila se. V životě neviděla tak podivuhodně oblečeného člověka.
      Než se nadála Ondřej tajemně zamumlal: "Ohlas mě u tvé paní, mám pro ni velice důležitou zprávu."
       Služka utíkala, co jí nohy stačily. Celá udýchaná dorazila ke své chlebodárkyni:
      "Paní, venku před domem stojí zvláštní muž. Chce mermomocí s vámi mluvit."
      "Jak vypadá?" optala se žena. "Jestli je to nějaký žebrák nebo otrapa, tak mu řekni rovnou, ať se odsud klidí. Jinak mu nechám zvalchovat záda holí."
      "Ba ne, paní, to není žádný pobuda. Vypadá jako cizinec z daleké země."
      "Cože! Proč jsi to neřekla hned! To bude určitě nějaký kupec, co nabízí vzácné zboží!" vyjekla žena.
      "Okamžitě ho pozvi dál!  Ať se neurazí, že ho necháme tak dlouho čekat.“
      Služebná utíkala zpátky, jako kdyby za ní hořela koudel.
      "Vzácný pane, jste očekáván," řekla úslužně komorná.
      Ondřej ji rozvážným krokem následoval. Prošli několik komnat, až se dostali do přijímacího pokoje. Tam už ho dychtivě očekávala purkmistrová. Seděla na pohovce, hlavu měla zahalenou do šátku a medově se na Ondřeje usmívala. Služebnou hned poslala pryč. Nechtěla, aby slyšela to, co nebylo určeno pro její uši.
     „Ctihodný pane, posaď se a řekni mi,  v jaké důležité záležitosti přicházíš.“
     Ondřej se ženě hluboce uklonil. Přitom pronesl tajemné zaříkávadlo:
     "Ib-bíl-nazo-bú-ús." Poté usedl  do pohodlného křesla.
      Purkmistrová na něj nechápavě hleděla.
      "Nejkrásnější vzácná paní, jsem kupec Abú-alí-akir, přicházím z dalekého orientálního Damašku. Až do naší daleké země se donesla zpráva o vašem nádherném a spanilém copu. Všichni tam nemluví o ničem jiném než o něm."
      Purkmistrová vyvalila oči. "Opravdu? O mém copu?"
      "Jak jinak. Každý ho touží spatřit," pravil líbezně Ondřej.
      "Proto jsem podnikl dlouhou cestu, abych se o tom přesvědčil na vlastní oči.
      Žena z té zprávy byla celá rozrušená. Něco takového nečekala.
     „Mohl bych vidět ten váš nádherný cop?“ poprosil Ondřej.
     Purkmistrová odložila šátek.
     „Taková krása! Taková nádhera!“ švitořil Ondřej.
     Vstal a přistoupil k purkmistrové. Cop si dlouho a  bedlivě prohlížel.
      "Jsem rád, že se mně dostalo té cti ho vidět.. Je vskutku překrásný…. Avšak mohl by být ještě skvostnější!"
      "Ještě skvostnější?" podivila se žena.
      "Ano. Jak by se vám líbil, kdyby byl celý ze zlata? Považte, paní,  z pravého ryzího zlata!"
      Při těch slovech se purkmistrové málem zatočila hlava. Takové překvapení skutečně nečekala.
     "Já opovážlivec," řekl Ondřej omluvně, "ani jsem se vás neráčil zeptat, zda by se vám takový zlatý cop vůbec líbil?"
      "To se ví, že líbil!" vyhrkla purkmistrová.
      "Vaše slova mě nesmírně potěšila. Ovšem nebude to zadarmo," řekl Ondřej.
      "Dáte mi deset dukátů a budete mít to, co ostatní nemají."
      "Deset dukátů? To jsou velké peníze," ošívala se.
      "Inu, když nechcete..."
     "Ne, ne. Neřekla jsem že nechci, urozený pane. Toť se ví, že se souhlasím," snažila se uvést vše na pravou míru. Bála se, aby si to náhodou nerozmyslel.
      "Těch deset dukátů stojí za to. Budu mít přece celou hlavu ze zlata," pomyslela si.
      Žena vytáhla z kapsy měšec a Ondřejovi vyplatila peníze. Ten jí náramně děkoval a pak pravil:
     "Nyní nastala ta pravá chvíle. Provedu velkou proměnu. Teď zavřete oči!"
    Purkmistrová vyplnila jeho přání. Na ten okamžik Ondřej čekal. Zpoza kabátce vytáhl dlouhé, ostré nůžky, udělal dvakrát šmik, šmik a už držel těžký cop v ruce. Žena měla rázem hlavu jako vrabčí hnízdo.
      "Tak a je to," řekl spokojeně Ondřej.
      Když purkmistrová otevřela oči, nevěřila tomu, co spatřila. Neznámý cizinec držel v ruce její chloubu,  na které si tak zakládala!“
    Málem z toho omdlela. Než mohla cokoliv říci, spustil Ondřej sladce.
 "Nic se nebojte, vznešená paní. Vezmu si cop sebou a namočím ho do drahocenné zlaté lázně. Zítra ho přinesu zpátky a pomocí kouzelné masti ho vrátím na původní místo. Zatím si zahalte hlavu do šátku."
      Ondřej schoval cop pod šaty a kvapem se s purkmistrovou rozloučil. Ještě před odchodem jí nakázal:
      "O tom všem, co se tu dělo, nikomu ani muk, sic kouzlo pomine."
      Purkmistrová se dušovala, že bude mlčet jako ryba. Když Ondřej odešel, komorná se velmi divila, proč má paní na hlavě šátek.
      Ondřej se vrátil do hostince. Nejprve se pořádně za utržené zlaťáky najedl a napil. Pak zašel na trh a koupil si toho nejkrásnějšího koně. Ještě týž den odjel z města.
     Den plynul. Purkmistrová se nemohla dočkat. Již od samého rána vyhlížela tajemného cizince.
      "Už se nemohu dočkat až dorazí," radovala se.
      Uplynulo poledne a muž nikde.
      "Asi přijde až odpoledne," utěšovala se.
      Odpoledne uteklo a ponenáhlu se začalo stmívat. Nastal večer, ale ani tehdy se neznámý neohlásil.
      "Asi se zpozdil na cestě a přijde zítra," pomyslela si.
      Na druhý den ráno kdosi zabušil na dveře.
      Purkmistrová vyběhla,  jako když jí píchne jehlou.
      "Konečně je tady! Už jsem si myslela, že nepřijde," volala radostně. Sama vyšla v ústrety zámožnému kupci. Jaké však bylo její překvapení. Ve dveřích stál místo očekávaného obchodníka její muž. Žena se ulekla.
      "To jsi ty muži?" řekla rozmrzela.
      "A kohopak jsi čekala? Co? A proč máš na hlavě šátek?"
      "Vítr mi nafoukal do uší, až mě z toho rozbolela hlava. Mám jí jako střep," lhala.
      "To je mi pěkné přivítání," mumlal nespokojeně radní.
      Žena ještě stále doufala, že se ozve nové zabouchání. Leč čekala marně. Teď jí teprve došlo, že jí někdo pořádně napálil.
      "Já nebohá, co si teď počnu?" polekala se.
     Z toho všeho jí doopravdy rozbolela hlava. Mužovi řekla:
     "Nějak mně není dobře, dneska půjdu brzy spát."
      Odebrala se do komnaty. Na noc si sundala šátek a šla si lehnout. Ráno jí probudil hluk. To jí volal její muž:
      "Ženo, pojď rychle sem. Kam jsi dala můj nový klobouk?"
      Purkmistrová rychle vyskočila z postele. Na šátek úplně zapomněla. Vyběhla za purkmistrem. Když jí uviděl, stál jako opařený.
      "Ženská nešťastná, co to máš na hlavě? Kam jsi dala svůj nádherný cop?"
      S pláčem muži všechno vyklopila.
      "Takové neštěstí! Taková ostuda!" naříkal muž. "Příští týden máme jet k bratrovi na návštěvu. Pozval nás, protože pořádá velký bál. Bude tam samá honorace. Cožpak tam můžeme jet? Vždyť vypadáš jako strašidlo! S takovou musíme zůstat doma! Ještě by se tě někdo mohl polekat."
      A co Ondřej? Ten nasedl na koně a uháněl pryč z města. Jel bez zastávky celý den a celou noc. V nejbližším městě prodal těžký cop parukáři. Za utržené peníze si koupil nádherné šaty. Ještě mu zbylo na královský oběd.
      Když pojídal křupavoučkou pečínku, vzpomněl si na nadutou purkmistrovou. Ta se z té nemilé události nemohla vzpamatovat a měla  jen oči  pro pláč.