Opice a husa

Uprostřed pralesní mýtiny seděla na pařezu opice a pročítala ranní noviny. Ani nezpozorovala, že se k ní blíží divoká husa.
     „Co nového ve světě?“ optala se příchozí.
     Opice sklopila deník. Když uviděla husu, pravila pohrdavě:
     „Coby? Nic pro tebe! Takovým věcem nerozumíš!“ 
     Poté pokračovala ve čtení.
     Husu ta slova mrzela. Pokývala hlavou a odkolébala se.
     Uplynul týden.
     Jako obvykle šla husa po úzké cestičce, když tu slyší kohosi naříkat:
     „Pomozte mi, prosím, někdo! Pomozte!“
     Husa se vydala za plačtivým hlasem. Po chvilce přišla k okraji hluboké jámy. Na dně spatřila opici. Právě tu, kterou nedávno potkala na palouku.
     „Achich, ouvej,“ vzlykala opice.
     „Jak se ti to stalo?“ zeptala se husa.
     „Lidé zakryli jámu tenkými větvemi a listím. Já nešťastná jsem do ní spadla. To je můj konec! Co nevidět přijdou lovci a zabijí mě.“
     Husa chvilku přemýšlela a pak řekla:  
     „Já tě vysvobodím!“
     „Ty? Tolik síly přece nemáš, abys mě odtud vytáhla,“ bezradně odvětila opice.
     Vyčerpaná únavou, hladem a žízní, propadla beznaději. Odevzdaně přijala svůj nebohý osud.                    
     Husa na nic nečekala.  Jednala rychle a rázně. Uchopila do zobáku okolní klacíky, kaménky, části větví a vše naházela do prolákliny. Netrvala dlouho a opici se podařilo dosáhnout okraje. Rázem byla vysvobozena. Než se husa vzpamatovala, zmizela v džungli. Za záchranu ani nepoděkovala. Huse to však nevadilo. Byla ráda, že zachránila jeden drahocenný život.
     Opici brzy otrnulo.             
     Ještě týž den ležela ve stínu pod stromem a rozumovala:
     „Proč zrovna mě potkala taková nešťastná událost a ne tu prostoduchou husu? Je to ale na světě nespravedlnost! Hlupáci zkrátka mají vždy štěstí!“