Ovečka a beránek

Vysoko v horách žilo nevelké stádo ovcí. I stalo se, že se jedné ovečce narodilo roztomilé, nádherné jehňátko. Mělo jemnou a hebkou kůži. Od ostatních se však lišilo. Bylo totiž černé. Černé jako ta nejtmavší noc.
      Matka ovce byla z té události posmutnělá. Celé dny se trápila.
     „Proč právě mě postihlo takové neštěstí?“ ptala se vyčítavě.
     Na druhé straně však byla ráda, že je jehňátko zdravé a čiperné.  
     Od narození trpělo jehně ústrkem a ponižováním. Nikdo si s ním nechtěl hrát. Ostatní vrstevníci se od něho odvraceli.
     Jehně časem dorostlo v dospělou ovci. Život ve stádě plynul jednotvárně a nudně.   
     Ovečka se proto rozhodla, že se vydá do širého světa. Brzy ráno, když ještě byla tma a všichni spali, se vypravila na cestu. Šla den, dva, tři. Čtvrtého dne dorazila na nevelký palouk. Tam spatřila bílého beránka, jak usedavě pláče. Přistoupila blíže.
     „Co se ti tak strašného přihodilo, že pláčeš?“
     Beránek zvedl hlavu a smutně řekl:  
     „Cožpak nevidíš můj kožíšek?“
     „A co bych na něm měla vidět? Je snad špinavý?“ nechápavě se zeptala ovečka.
     „To je právě to. Je celý bílý! Bílý jako sníh,“ pravil beran plačtivě.
     „A to tě tak trápí?“ usmála se ovce.
     „V našem stádě mají všichni kožíšky černé jako uhel. Až na ten můj. Vyhnali mě, abych jim nedělal ostudu.“   
     „Ty můj roztomilý beránku,“ pravila ovečka a láskyplně mu olízla tvář.
     Byla ráda, že potkala někoho se stejným osudem. Potom mu vylíčila vlastní příběh. Beránek přestal plakat a pozorně naslouchal. Rázem se mu na duši ulevilo.
      Oba se rozhodli, že budou spolu žít. Usadili se na louce, kde se poznali. Postavili si malý a útulný domeček. Žili spolu spokojeně a šťastně. Po čase se jim narodila překrásná jehňátka. Dvě byla černá a dvě bílá. A nikomu nevadila barva jejich kožíšků.