Posed bílý

​     Jen několik málo bylin z čeledi tykvovitých (Cucurbitaceae) našlo uplatnění v léčitelství. Patří mezi ně především posed bílý (Bryonia alba).
     Tato vytrvalá rostlina původně pochází z jižní Evropy, avšak časem u nás zcela zdomácněla. Lze ji spatřit v křovinách, hlavně v pobřežních houštinách od nížin po horské pásmo. Často vytváří husté a neprostupné živé ploty. Vyznačuje se bohatě rozvětveným kořenem, popínavou lodyhou, která dorůstá až do výše 5 m. Z drsné osy vyrůstají dlanité listy s četnými úponky. Zelenavě bílé, drobné květy dorůstají v tmavé, kulaté plody – bobule, velikosti hrachu.
     Latinské rodové pojmenování se odvozuje od řeckého slova bryó = pučím, bujím, rychle rostu. Z oddenků posedu totiž hojně vybíhají nápadné stonky. Druhový termín albus = bílý, je doslovným překladem z latiny. 
     České označení má základ ve výrazu posedl, tj. kořen jakoby posedlý zlým duchem, obydlí zlého ducha.
     Lidová slovesnost přiřkla rostlině různé názvy jako butr, čertikus, denní řípa, kravská zelina, posád, smradlavé koření, svinský kořen, vinič dávivý aj.
     Již od starověku náleží posed k vyhledávaným léčivým bylinám. Je zajímavé, že Plinius přisoudil substantivum bryonia rozmanitým otáčivým a šplhavým rostlinám, patrně i chmelu. Posed popisují ve svých dílech mnozí dávní učenci. Například Pedanius Dioscorides z Anazarby uvádí jméno Ampelos leuké, Hippokrates Ampelos agria nebo Ampelos heméra, Cato Vitis alba a Julius Moderatus Columella Bryonias. Posledně citovaný autor píše, že Římané nakládali pupeny do solného octového láku.
     Kořen posedu zaujímal důležité místo v lidovém čarování, pověrečném léčení a symbolice. Řepovitý tvar kořene připomínal podobu lidského těla. Není proto divu, že pro tuto vlastnost sehrál důležitou roli obzvláště v magii. Byl dokonce srovnáván s pověstnou mandragorou. Mystické náboženství zasvětilo celou rostlinu bájnému polobohovi a lékaři Chirónovi.
     Naši předkové věřili, že bylina chrání slepice před jestřáby a krávy před uřknutím. Proto ji s oblibou vysazovali poblíž zemědělských usedlostí.
     Ve středověku léčil kořen posedu dnu kuriózním způsobem. Vyhloubil se v něm otvor a do něho se nakapala krev nemocného. Poté se kořen zakopal na odlehlém místě. Tím byla zlá choroba přesazena a zahynula.
     Herbář Jana Černého z roku 1517 o posedu píše: „V octě vařený a pitý slezinu suší a tvrdost měkčí a močem slezinu čistí, zlé účinky duchuov povětrných rozptyluje. V oleji močený v zadku fistuli hojí, zralé protrhuje, kosti zlámané svazuje zevně přikládaný. Viece kto by jeho požieval, bude bláznit“.  
     Též slovutný Petr Ondřej nešetřil chválou, jak vyplývá z dobového textu: „…lidé, kteří jsou stiženi padoucnicí, závratěmi, menším či větším šlakem a jinými neduhy hlavy, mohou požívat tento kořen v množství jednoho kventlíku v nápojích. Také koho uštkne had, může požít tento kořen“.
     Jedna lékařská kniha z 18. století zase doporučuje posed pro krátký dech a dušnost: „Prášek z vomanovýho kořínku a něco málo cukrkandlu smíchej, nebo z toho prášku udělej lektvař a jez z toho, nebo posedový prášek (Zauberrübenpulver) nebo ze žihavek a něco málo šafránu v jednom na měkko uvařeným vejci užívej…“
     Lidové léčitelství používalo posed při revmatických bolestech, dušnosti, vodnatelnosti, epilepsii. Dále sloužil jako močopudný a dávení povzbuzující lék. Ve formě obkladů se přikládal na otoky a pohmožděniny.
     Ačkoliv posed naše medicína v terapii nevyužívá, přesto je středem farmakologického, fytochemického a toxikologického zájmu.
     Všechny rostlinné části jsou jedovaté a nebezpečné. Čerstvá šťáva působí místně dráždivě. Na pokožce vyvolává zčervenání, při delší expozici záněty a puchýře. Po vnitřním požití nastává zvracení a silný průjem s kolikovitými bolestmi. Může dojít k útlumu dýchacího centra. Otrava se projevuje zánětem ledvin, celkovou slabostí a křečemi.
     U dětí způsobí smrtelnou otravu patnáct bobulí. Intoxikace má u nich velmi rychlý průběh. Objevují se bolesti ve střevech, stoupá tělesná teplota, v moči je přítomna krev. Smrt vzniká v důsledku zástavy dechu.
     Jako hlavní obsahové látky byly v bylině identifikovány alkaloidy, pryskyřice, třísloviny, fytosteriny, glykosidy aj.
     Závěrem lze říci, že toxické účinky a příznaky otravy vykazuje i posed dvoudomý (Bryonia dioica), který se značně podobá vzhledem předchozímu druhu. U posedu dvoudomého však mají zralé bobule výrazně červené zbarvení.